noriaki

Dva pokusy a dvě zklamání. De Palma z předlohy natočil sterilní thriller. Corneau ho trumfnul a obešel nejen bez atmosféry, ale i bez napětí a bez emocí. Galský snímek za svým mladším sourozencem zaostává praktiky ve všem. Herci jsou nedomrlí a úplně bezvýrazní, zamýšleně vyhrocené scény působí veskrze banálně. V kritice by se dalo libovolně pokračovat. Alespoň konec tentokrát dává smysl a není tak šíleně překombinovaný. Crime d'amour je jedna z mála výjimek, kdy je americký remake lepší než francouzský originál.

Trochu mi to připomnělo hororové historky mých kamarádů o životě koncipientů v advokátních kancelářích. Ani ne tak komedie, jako hořká satira japonské firemní kultury, a tradičních vztahů mezi nadřízenými a podřízenými. Nepochybuji že práce v takové firmě musela být pro evropana skutečná řehole, a autorka předlohy to vystihla téměř dokonale. A co nezvládla ona, to za ni udělala okouzlující Sylvie Testud. Velice chytrý film.

Tak nevím. Byl to thriller, který De Palma nedopatřením natočil bez atmosféry a ze scénáře s přeházenými stránkami, nebo jde o velice rafinovanou parodii na sedmdesátkové psychárny? Chtěl bych věřit v to druhé, protože těch momentů kdy jsem nechápavě kroutil hlavou, tam bylo až přespříliš. Film paradoxně selhává v režisérově parádní disciplíně - formě. K uzoufání dlouhý záběr tam, nešťastně zvolená kamera tady, občas zbytečné tlačení na pilu, nebo příliš křečovitá snaha o uměleckou stylizaci a voila, celý dojem jde do kopru. O ději ani nemluvím. Ten možná vypadá dobře na papíře, ale tady jsem měl z těch charakterových veletočů a nepředvídatelných zvratů, pořádný guláš. Naopak musím pochválit herečky. Rachel McAdams už zase exceluje, Noomi Rapace zahrála svůj slabší průměr, za který by ovšem byl leckdo vděčný.

Děsím se všech sociálních interakcí, když se na mě zaměří pozornost omdlévám, trpím chorobnou méněcenností, konflikty řeším útěkem. Zn najdu tě? S nadsázkou se dá říci, že jde o komedii budoucnosti. Z Evropy ohrožené stárnutím populace, vychované na on-line komunikaci a neschopné vytvořit stabilní sociální kontakty v reálném světě. Z desetiletí kdy se do módy vrátil styl sedmdesátek a lidé středního věku jsou noví dospívající. To že jde o podařenou jednohubku se sympatickou Isabelle Carré a s kouzelně nesmělým Benoîtem Poelvoorde, jde říci i bez nadsázky.

Typická komedie o outsiderovi který najde jednu, pokud možná co nejbizarnější, disciplínu v níž vyniká. A jak už to bývá i s romantickou linií. Trochu moc přesycenou na můj vkus. Děj jede podle klasického schématu, a jediné čím zaujme je humor, ponejprv téměř neviditelný, posléze lehce nakažlivý. A úplně odlišný od Woodyho Allena, nebo profláknutých anekdot postavených na stereotypech. I když i na ty dojde.

Kde je ta zrzka z jedničky? Jak si kluci od Hasbra představují, že mi spraví náladu po podprůměrném prvním dílu, když se zbavili největšího kladu? Adrianne Palicki z Toleda v Ohiu je jen slabá náhražka a Elodií Yung se až úzkostlivě šetří. Abych nekřivdil, tak akce je pořád stejně dynamická a zábavná. A v Himalájích, nebo co to bylo, dokonce i atmosférická. Mimo to Odveta nenabízí nic dalšího. Herce by klidně mohli nahradit jejich dvojníci a na výkonech by se to nejspíš vůbec neprojevilo. Co se děje týče, tak i v devadesátkových střílečkách bylo víc mozku a napětí. G.I. Joe je tak hloupý, plytký a naivní, až se vkrádá pokušení označit ho za dětský film. Cílení na věkovou skupinu prvního stupně základky byl nepochybně záměr, jenže to kvalitu snímku neomlouvá. I prostoduché moderní pohádky se dají natočit chytře a poutavě. A to nejen když se jmenují Star Wars, nebo jsou od Pixaru.

Nedá se tomu upřít jistý půvab, bohužel ten sám o sobě nestačí, a já jsem se zasmál sotva dvakrát. Pane, amore e gelosia není ani chytrý, jak italské komedie bývají, ani vtipný, jak koneckonců bývají komedie i z jiných zemí. Druhý handicap trochu kompenzovala rozvernost, ten první nezakryla ani pečlivě vybroušená forma. Nakonec pro mě byli nejzajímavější herci, Gina Lollobrigida je nádherná jako vždycky, avšak perfektní Vittorio De Sica, ji úplně hravě zastínil.

Nenadchne, neurazí, ani dojem nezanechá. Až na jednu silnou scénu je Labrador poklidné, psychologické drama, které si tohle označení snad ani nezaslouží. Přitom všechno směřovalo k silně konfliktnímu ději, a hutné atmosféře podezíravé paranoie. Těžko říct kde se stala chyba, možná film doplatil na nezkušenost režiséra. Slibná zápletka nebyla jak se patří rozvinuta, a psychologie postav měla jít mnohem více do hloubky. I tak se dá bohužel konstatovat, že i severský průměr je pořád opravdovější a světovější snímek, než česká špička.

Doslova odporný film, nepříjemný a těžký na sledování. Něco z dojmu dělá zajímavé a nosné téma, něco nepopiratelný um režisérky. A za zbylou polovinu si připsala zásluhu tradičně výborná Déborah François. Pohled do její zčásti vyděšené, zčásti zhnusené tváře je jen pro silné povahy. Televizní výprava snímku prospěla, jen bych ocenil ještě trochu víc autentičnosti, a možná i trochu toho násilí. Pak by to bylo za pět hvězdiček.

No, dejme tomu že je trojka lepší než dvojka, což ovšem není žádné překvapení. A není to ani známka slušného filmu, protože ten posun směrem k chytré komedii je skoro neznatelný. Scénář je pořád vatovitý až hrůza,a nejlepší scénky stále jen parazitují na skvělé jedničce. Navíc měla Lara Flynn Boyle dvojnásobek charismatu, než ultradrsný Boris. Takže sečteno a podtrženo, žádné napětí, skoro žádné vtipy, jedna slušná postava (Josh Brolin), a jeden zajímavý nápad s podivínem existujícím v pěti dimenzích.