noriaki

Kolem a kolem nemám s filmem žádný problém, ale i tak si myslím že mě měl bavit víc. Velká válka planet vyšla ve stejném roce jako Star Wars Epizoda IV, ale bylo by nefér ji s ní srovnávat. Jednak byly režisérovy možnosti úplně někde jinde, a také - pokud jsem to správně pochopil, patří do svého vlastního subžánru se specifickými pravidly. Jistá míra naivity, pokleslosti a brakovitosti je v něm nejen očekávaná, ale i vítaná. Milosrdná délka a spousta akce pak zaručují, že se dá většina úmyslných či neúmyslných nedostatků velkoryse přehlédnout.

Svého času se na tenhle film chodilo jako na nové Samotáře, jenže on je spíš nový Requiem For A Dream. Pochopitelně bez všech jeho kvalit. Příběh je stejně banální jako předvídatelný, což u Aronofského drogového thrilleru nevadilo, ale Perníkové věži to podráží nohy, protože jinak není kde brát. Herci jsou - mimo sympatického Jana Dolanského a Vladimíra Marka úplně tuctoví, a navíc příšerně dabovaní. Mix zvuku je celý ohavný, což atmosféře rozhodně nepřidává. Scénář se ji navíc ředil neustálými vtípky, z nichž většina jen prošuměla. Šteindler zkoušel co se dalo, takže jsem měl občas pocit, že točí absurdní drama. Krásným příkladem je zpívací scéna, která nemá vůbec žádný důvod, pointu, ani význam. Zaujal mě alespoň depresivní závěr. Před dvaceti lety mně z něj trochu mrazilo. Dnes už ani to ne.

Klasická dvojka. Větší, hlasitější, delší a hrající na jistotu. Naštěstí kvalita neklesla o moc, takže mě nemrzel tuctový děj, ani recyklace osvědčených nápadů. Připadalo mi že režisér ještě více zacílil na menší diváky a vzdálil se od epického fantasy blíž k pohádce. Z námětu šlo totiž rozhodně vytáhnout temnější a vážnější příběh. Akce obstojí i v konkurenci Marvelovek. Efekty sice ne, ale rozhodně neurazí. Suma sumárum, tenhle (super)hrdinský film patří k tomu lepšímu co se v žánru točí.

Jestli jste někdy nechápali pojem "generační film", tak tady máte jeden z nejlepších příkladů. Samotáře tehdy viděl téměř každý, a téměř každý donekonečna točil jejich soundtrack. Film Davida Ondříčka okamžitě aspiroval na zařazení mezi klasiky, a i když se mu to nakonec spíš nepovedlo, a jeho hlášky nezlidověly, z paměti diváků úplně nevymizely. Z odstupem dvaceti let už část kouzla vyvanula. To co se původně zdálo jako hlubokomyslné drama, se postupně změnilo na sled hořkosladkých scének s příliš překombinovaným scénářem. Teď už se mi nezdá, že nabízí odpovědi na všechny důležité otázky života. Na kvalitě mu to ovšem neubralo.

Mám pocit, že Mission : Impossible si prošla podobným vývojem jako Rychle a zběsile. Ikonická, a ze zpětného pohledu téměř komorní jednička byla následována horší dvojkou. Ovšem zatímco Vin Dieselovo rodinné drama přetrpělo tragickou trojku, a nový dech chytlo až s povedenou čtyřkou, Cruisova domovská série se zvedla o díl dříve. Obě se časem posunuly k vysokorozpočtovým flákům s opulentní akcí s téměř komiksovými scénami. M:I nerezignovala na mazané zápletky, takže jí lidé rádi odpustili, že zbytek je tak trochu hloupý.

Prvních dvacet minut jsem nechápal, co na tom všichni vidí. Oceňoval jsem dynamické montáže a skvěle padnoucí hudbu, ale děj mě nijak nechytl a postavy mě odpuzovaly. Jenže najednou jsem si uvědomil, že je mi ta nesourodá dvojka vcelku sympatická, a že jim přeju aby se ze svého mizerného života vymanili. No a konec, ten jsem téměř obrečel. Půlnoční kovboj je fantasticky gradované sociální drama s neskutečně přesně zahranými charaktery. Zdánlivě prostý příběh je plný silných motivů, takže se dá sledovat rovnou z několika úhlů, a všechny jsou naplňující.

Purpurové řeky je jeden z těch temných, depresivních thrillerů, které se vynořily po obřím úspěchu Se7en. Bylo by ovšem chybou zařadit je k mračnu otrockých napodobenin typu Vraždy podle Jidáše. Mathieu Kassowitz okořenil úspěšný námět trochou invence a především si uvědomil, že se dobrý film nemusí odehrávat v kriminalitou prolezlém, věčne deštivém velkoměstě, ale stejně dobře mu poslouží zdánlivě idylické horské městečko obydlené smetánkou. Dobrý záměr se povedl tak napůl, protože i když je atmosféra doslova lahůdková a vraždy patřičně šokující, konec šokuje leda svou nepromyšleností.

Myslím že někde v Hollywoodu existuje šablona na revenge filmy. Mění se kamufláž hlavní postavy, důvod proč je zlomen, oblíbená zbraň a smrt hlavního záporáka. Všechno ostatní zůstává stejné. Pak už záleží na hercích, choreografií, případně na zručné režii, jestli se daný film vymaní z davu klonů. Akce v Clean není kdovíjak nápaditá a většinu detailů skryla tma. Je ovšem správně krvavá a syrová, takže svou práci odvedla. Zajímavější jsou postavy a vztahy mezi nimi. Dokonce bych se ani nezlobil, kdyby Paul Solet velkoryse proškrtal scénář a natočil sociální drama. Doufám že to ještě udělá, protože Glenn Flesher si střihl šéfa gangu s tak skvělým záporným charismatem, že bych si klidně dal prequel s jeho postavou v hlavní roli.

Protahované, místy nudné a místy alibistické historické drama s přesným Jeremy Ironsem, mizerně obsazeným Hitlerem a závěrečnou štiplavou fackou Čechům. Nečekal jsem že si Británie bude pokorně sypat popel na hlavu. Úplně by mi stačilo kdyby se cudně zastyděli a zdůraznili obrovský rozdíl mezi "nepřijdeme Vám na pomoc" a "nesmíte se bránit, jinak budete Vy ti špatní". Pozice Británie nebyla jednoduchá. Kvůli pohraničním sporům se Britům do války nechtělo, a s appeseamentem měli bohaté zkušenosti, když strávili velkou část 19. století ustupováním sílícím USA, a nakonec se jimi nechali v pozici největší světové supervelmoci - ovšem vzájemné válce se vyhnuli. Pokus scenáristů udělat z Mnichova geniální strategický tah ovšem kulhá na obě nohy. Británie žádný čas nezískala. Německo bylo v době podpisu dohody jednoznačně slabší než v době vypuknutí Druhé světové války, a se stále rostoucím sebevědomím. Británie byla naopak demoralizovaná a půjčený čas vesměs promrhala.

Krotilelé duchů a Návrat do budoucnosti. Dvě franžízy které nezanedbatelná část populace sleduje div ne v kleče, ale já k nim mám jen vlažný vztah. Uznávám jejich kvality, občas se zasměju jejich humoru, sem tam si vzpomenu na výraznou scénu, ale tím to pro mě končí. Z těch dvou jmenovaných mám radši tu druhou, ale kdyby mi někdo horlivý vysvětloval že jsou Krotitelé duchů jedna z nejlepších komedií osmdesátých let, tak by se mi proti tomu arugmentovalo opravdu těžko. Vždyť tam hraje Bill Murray a Sigourney Weaver. Ta si sice udělala jméno především v hororech, ale kdo viděl Galaxy Quest, tak ví, že má obrovský komediální talent. Jo a ta titulní píseň, to je majstrštych.