Krt.Ek

Vím nade vši pochybnost, že bez překladatelské činnosti Anny Kareninová by byl můj život mnohem prázdnější, kterýžto fakt se jistojistě podepsal na mém hodnocení závratně se blížícím pěti hvězdičkám. Chápu, že si někteří z diváků mohou stěžovat, že by za ně by mohl být Michalův (r. 1986; Je nalezena tím, koho hledá je Michalovým celovečerním debutem) portrét AK nabitější informacemi, být podrobnější, resp. rozmáchlejší (ano, osobnost Anny Kareninové by si to určitě zasloužila, co se týče překladů, tak byla by chyba si odnést - k čemuž dokument tak trochu svádí -, že Kareninová přeložila pouze Célina a Pounda; bylo toho mnohem víc), ale mě vlastně hrozně baví, že film nesupluje heslo na wiki, že se pečlivou observací a bedlivým nasloucháním snaží přiblížit metodě překladatelčiny práce a určujícím životním setkáním (ať už přes knihy, tak osob z masa a kostí; ne náhodou by snímku slušel podtitul "vzpomínky na Petra Kabeše", což byl básník a partner Anny Kareninové). Medaile Za zásluhy, kdy? Snad co nejdřív, bo fakt nechcete, abych kvůli tomu musel kandidovat. ;-)) 80 %

Vlastně skoro po celou dobu sledování jsem si říkal, že když už jsem dostal chuť na (horrorovou) antologii, měl jsem se radši vrátit k Black Mirror, což, jak jistě uznáte, není pro Kabinet kuriozit zrovna nejlepší vysvědčení. Za kratičký komentář IMHO stojí pouze čtyři epizody, přičemž vrcholem série jsou pro mě epizody tři až pět (prvními dvěma epizodami se seriál nadechoval, po epizodě pět pak měl seriál sestupnou tendenci). Epizoda tři: Pitva (75 %) dle mého přichází s nejznepokojivější vizí světa, kdyby tohle byla pravda, tak bych si to fakt radši nechal projít hlavou (jak Kurt Cobain, chápeme se, ne?), nadto má vynikajícího F. Murrayho Abrahama, a finální rozuzlení nakonec taky není tak beznadějné (v protikladu k předešlému ději). Epizoda čtyři: Mimo (80 %) mně navzdory tomu, že od ostatních hodnotících dostává bídu, bavila (a to tak, že v určitých momentech jsem se přitroublé usmíval) určitě nejvíc, má originální námět, je správně jizlivá, s výbornou Kate Miccuci v hlavní roli (když už jsem vzpomněl Black Mirror, tak tuhle epizodu si umím představit i v tomto cyklu). Epizoda pět: Pickmanův model (70 %) byla epizodou, která se mi zdála nejstrašidelnější (inu, Lovecraft), už jen díky Crispinu Glovera v úloze Pickmana, určitě má i nejkrutější (nesmazatelnou) pointu. Epizoda sedm: Prohlídka (60 %) sice nepovažuju za zvlášť kvalitní, ale šlo poznat, že ji natočil člověk s vyvinutým vizuálním citěním, s trochu lepším scénářem bych si ji uměl představit jako komiks, který má potenciál být úspěšným a který bych si s radostí přečetl. 60 %

Chladný nedělní večer, po dlouhém dni vyčerpávajícího nicnedělání usedáte před televizor, nežádáte si než pohodovou komedii (nic slizkého, založeného na tom, že si postavy ubližují a radostí z cizího utrpení), prostě něco, co vás nakopne do dalšího pracovního týdne, na což vám pánové Vejdělek s Epsteinem odpoví táhlým "nachcat!". A tahle hezky si tu - my, plátci koncesionářských poplatků - žijeme! Ale pořád zřejmě lepší než čtyřicet let upět pod jhem opičí lásky. Dvě hvězdičky hlavně za E. Balzerovou, která je skvělá v každé roli, v níž se objeví. 35 %

Musím říci, že mě zmátla netflixovská anotace (konkrétně: "vyrazí proto z Ukrajiny až do dalekého Lucemburku"), po jejím přečtení jsem usoudil, že mě čeká typická komediální road movie, a tak jsem měl celou první hodinu (možná to bylo i o něco málo déle), jenž se odehrává na Ukrajině, nepříjemný pocit, že mi film něco upírá, že se neumí odšpuntovat, ptal jsem se sám sebe, tak kdy už konečně vyrazí na tu dalekou cestu? Tady vidíte, jak ošidné může být číst anotace (a proč to obvykle nedělám; ale když tahle měla pouhé dva řádky...)! Nakonec jsem však rád, že mi bylo nabídnuto něco docela jiného (spoiler obrázek toho, jaký vztah mohou synové zaujmout k otci, který je v dětství; jak se v dospělosti mohou (ne)vyrovnat s jeho odchodem; jaký může mít tato událost a její rozdílné čtení vliv na jejich životní cesty spoiler), kdyby to skutečně vyprávělo pouze o daleké cestě dvou naprosto rozdílných a rozhádaných bratrů za umírajícím otcem, muselo by to skončit tím nejkřiklavějším klišé, totiž jejich usmířením nad otcovou smrtelnou postelí. Takhle mi finální rozuzlení přišlo mnohem osobitější a promyšlenější (v protikladu k žánrové kinematografii), za což jsem se rozhodl udělit onu čtvrtou hvězdičku (o které jsem byl dlouho přesvědčen, že ji tento film ode mne nezíská; inu, vyplatí se čekat až do konce). 70 %

My Love Affair with Marriage, dílko dokazující vyspělost východní animace, provádí dvojí demýtizaci: 1) Implikovaná autorka - skrze (autobiografický?) osobní příběh hlavní hrdinky - zpochybňuje, že žena se může realizovat a najít štěstí pouze v manželství a toliko tím, že se plně obětuje svému manželovi - můžeme se samozřejmě ptát, nakolik je film v tomto revoluční a zda nebojuje dávno vyhrané bitvy, viz komentář uživatele rakosabasta, který by podobný film uvítal už před pětadvaceti třiceti lety (já též!); jinak řečeno, rád bych věřil, že dnes už většina populace (aspoň na Západě; a když říkám Západ, myslím i Českou republiku a Slovenskou republiku) neodsoudí ženu, která se nevdá (I. pravidlo: Najdi si manžela!), nebo která v manželství - čistě pro to, že manžel byl násilnický, šovinistický, egoistický ocas - nevydrží (II. pravidlo: Za všech okolností si manžela udrž!), že to už zkrátka není téma... ale kdoví?? Nemám tu ženskou zkušenost, abych mohl pronášet silné soudy! A bůhví, jakou životní úlohu, pakliže zvítězí, ženě přisoudí rýsující se konzervativní revoluce (totiž všichni ti horliví obránci normálního světa a bojovníci proti zlé genderové ideologii)?? Nerad bych, aby se tenhle film stál aktuálnějším. Nicméně pakliže se stane aktuálním (myšleno tak, že v reálném světě začne docházet k situacím, kdy si ženy nebudou moct svobodně rozhodnout o tom, jaký život povedou, kdy budou za tuto volbu ostrakizované, nedej bože perzekvované), bude tenhle film potřebný jako sůl!, 2) Film přes vědecké pasáže tak trochu rozvíjející tradici francouzské dokumentární série Byl jednou jeden... život redukuje veškeré afekty a citové vzruchy na neurochemické procesy - i když nevím, zda by mně byla tahle deromantizace nejvznešenějšího a nejhlubšího z lidských citu, tj. lásky, příjemná (věřím, že člověk chce, aby byl život víc než pouhý součet chemických procesů), tak musím říct, že je tenhle vědecký pohled vlastně pozoruhodný, silný, provokativní, pročež si zaslouží, aby o něm bylo promluveno (respektive aby bylo upozorněno na místo, kde se divák s touto argumentací může setkat), a tak opět promeškávám příležitost mlčet a píšu další komentář, jimž případné zájemce o film odkazuju na HBO Max, kde tento film nalezne, a tak se mu dostane příležitosti se s ním vypořádat, jak jen umí. 80 %

SPOILER ALERT!!! Nevím, jestli byl závěrečný zvrat (prozrazující, že Alice je skutečně travička a nutně potřebuje psychiatrickou pomoc) zrovna nejlepší nápad. Je to minimálně zrada na divákovi, pokud pochopí (resp. přijme, že tím, že se tváři falešného dr. Olma a Dr. Donadia skrývá tatáž osoba, nenabízí jiné čtení, než že je s Alicií něco v nepořádku), může to rozhodit jeho emocionální soustavu, film totiž dlouho strání Alici Gouldové (prezentuju ji jako sebeuvědomělou a empatickou bytost) a učí nás nenávidět doktora Césara Arellena (jeho předpotopní metody a jeho autoritativní přístup). Což o to, já jsem povětšinou rád, když mě film nějakým způsobem podrazí. Problémem je, že je tenhle film navázán na politický kontext, Arrelano ztělesňuje psychiatrickou péči frankovského Španělska, pokud byl nakonec jako jediný schopen prohlédnout, jak na tom Alice skutečně je, nebagatelizuje se přes jeho správný odborný úsudek zločinnost tohoto režimu? Štěstí pro film i Oriola Paula, že o tomto filmu přemýšlím v kontextu toho, co chtěl asi vyjádřit (resp. toho, co doufám nechtěl říct!), ne toho, co říká; v tom případě bych se s další tvorbou tohoto režiséra musel pro příště rozloučit (apologetiky fašismu jsou pro mě red flag), což by byla škoda. ___ Bez spoilerů: Jinak se jedná o klasický Oriolův film, který svou přitažlivost odvozuje z rozmělněných identit, utajovaných pohnutek a sofistikovaných podrazů, není to sice jeho nejlepší film, ale doporučit ho rozhodně můžu (i s ohledem k výše zmíněnému). 75 %

Tuším, že to byl Sigmund Freud, kdo - a dál přinejlepším parafrázuju, přinejhorším překrucuju jeho teoretický náhled - chápal realitu jakožto zeď, o kterou se rozbijí naše sny a touhy. Jako něco, co je našim nejhlubším tužbám nepřátelské a zároveň má nad nimi navrch. My pak, chceme-li se stát dospělými, se s tímto musíme nějak smířit. A já k tomu při této příležitosti přidávám, že jak X, tak Pearl podle mě spojuje - krom Ti Westa a Mii Goth, která v tomto filmu hraje na Oscara - to, že jejich hlavním tématem je Pearlino nevyrovnání se právě s tímto modelem reality, nevyrovnání se s tím, že realita povětšinou přicházívá pouze se zklamáními. Tím se Pearl zákonitě vzdává možnosti stát se zdravým dospělcem a setrvává ve fázi jakésiho vzdorovitého, agresivního děcka. A čím se takovéto děcka baví? Krmením krokodýlů! ___ Je tedy možné, že film mě bavilo sledovat, protože tam kdesi hluboko bych byl vděčný za svět, kde si stačí věci vyřvat, že nějakým způsobem souzním s její revoltou, že není nic horšího než žít v pekle nesplněných přání. A pokud ne, tak mě možná baví ten vylitý vztek, dát volný průchod svému naštvaní z toho, že věci nevycházejí, jak byste chtěli! Kdoví? Na psychoanalytickém sezení jsem ještě nebyl. Každopádně vám doporučuju dát Pearl šanci, abyste nebyli o něco ukrácení! 80 %

Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 %

Solidní - protože nepředvídatelný - thriller se socio-kritickými ostny (komentář k devadesátkovému "podnikání", k obecné i specifické vymahatelnosti práva/spravedlnosti). Víc takových vlaštovek! 70 %

Vyšlo zhruba ve téže době jako Murphyho Monstrum (inu, železo se musí kout, dokud je žhavé), já si to pro jistotu - abych pak Dahmera neviděl všude okolo - pustil s půlročním odstupem. O to ale nic, vlastně vůbec nezáleží, že se to objevilo ve stejnou chvíli, to je v posledku směšná výtka, skutečným průšvihem je spíše to, že informace a interpretace tohoto dokumentu jsou takřka totožné těm (dalo se tomu však vyhnout? není to, že se Berlingerův tvůrčí tým shodl s Murpyho tvůrčím týmem znakem toho, že případ Dahmer může být uzavřen?), s nimiž přišel jmenovaný seriál (tj. SPOILER Dahmer by nikdy nebyl "tak úspěšným" vrahem, nesegregovalo-li by Milwaukee etnické menšiny a nepovažovalo-li by toto město, resp. jeho vyšetřovací složky homosexuály za občany druhé kategorie, pro důkaz viz vražda Koneraka S., u níž police nemůže mít čisté svědomí SPOILER), to je asi hlavní důvod, proč mně přišla tato dokumentární minisérie poněkud repetitivní a neshledávám důvod, proč současně, resp. návazně věnovat čas oběma zpracováním Dahmerova příběhu (nezpochybnitelné 4* hlavně pro mou fascinací světem sériových vrahů). Osobně bych pro mrazivější atmosféru, emocionální vypjatost a výborný Petersův výkon doporučoval seriál. Ovšem, obrovskou výhodou, jež tato série má oproti seriálu, je to, že nabízí autentické záběry (záznamy), tomu, kdo je založen spíše faktograficky, tomu by měla sednout víc než seriál. Rozhodnutí je na vás, rozhodnete-li se pro obě verze, hlavu vám neutrhnu (sic!). 75 %