Poslední recenze (1 258)
Děti z Bullerbynu (1986)
Nevím, zda byl převod Děti z Bullerbynu do celovečerního filmu (s minutáží necelých devadesáti minut) zrovna nejšťastnějším nápadem - schválně se začtěte do knižní předlohy (stojí to za to!), zjistíte, že model Lisina vyprávění by spíše vyhovoval formátu seriálu s krátkými epizodami (max 15 minut), zhruba našemu Večerníčku. Tvůrci (zajímavostí budiž, že scénář napsala Astrid Lindgrenová) si vypomohli tím, že časoprostor filmu je rámován hlavními prázdninami, jako takové neutichající letní radovánky, ale moc to nepomáhá, stále tomu chybí hlavní příběhová linka (pokud ji něco připomíná tak mikropříběh, v němž Olle získá na místním švecovi psa Svippa, roztažený asi do pětadvaceti minut), je to příliš "lyrické" (což nemusí být nutně špatné, jen nevím, jestli to je "mód" vhodný pro dětského diváka). Ostatně ani výkony dětských herců filmu moc nepomáhají (nazval bych je nejistými), osobně mám stále před očima tváře, které namalovala paní Zmatlíková... 60 %
Inujašiki (2018)
Film se sice po titulním protagonistovi jmenuje Inujašiki (Noritake Kinaši), ale možná by bylo adekvátnější, kdyby se po svém antagonistovi jmenoval Hiro (Takeru Sató), přeci jen tato postava (jeho psychologický vývoj) dostala ve filmu o něco více prostoru. Samozřejmě na názvu nesejde (Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně), mám-li se tedy konečně věnovat tomu podstatnému, tak vězte, že Inujašiki nabízí zážitek podobný Zápisníku smrti (oba filmy jsou shodou okolností adaptací mangy a mají i své anime verze: I & DN) - s tím, že Zápisník smrti má o něco lépe propracovanou ústřední dvojici protivníků, proto si u mě zasloužil o hvězdičku víc -, tyhle japonské komiksové adaptace se před svými hollywoodskými "souvěrci" nemají zač stydět, a ač to tak z mého hodnocení nemusí vypadat, nelituju jediné minuty, kterou jsem s tímto filmem strávil. 65 %
Velký balík peněz (1978)
Corbucci točí zábavné filmy, vážné zábavné, není to žádné velké umění, ale to někdy prostě není nutné - bych nevěřil, že komedie (a díky lehkovážnému advokátovi Sasovi Nina Manfrediho, toho hláškujícího ďábla, je tenhle film skutečně komedie) může být až tak drsná (co do počtu úmrtí). Nebýt toho společenskokritického závěru (spoiler že se díky srůstání světa politiky se světem zločinu dnes nelze domoci spravedlnosti spoiler), který by se spíše hodil do serióznějšího filmu, bylo by to dnes za plný počet. Jo, a abych nezapomněl, pokud někdo považuje za top mučící scénu tu ze zubařského křesla z Maratónce, tak já nikdy nezapomenu na scénu se špagetami (jejich konzumace už pro mě asi nikdy nebude tak "nevinnou"). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 %
Poslední deníček (63)
běžci jako symptom apokalypsy (for runner85)
Nikdy jsem si nemyslel, že by newyorský maraton mohl člověka dohnat k slzám. Je to obraz konce světa. Lze mluvit o dobrovolném utrpení, jako se hovoří o dobrovolném poddanství? V lijáku, pod helikoptérami, uprostřed mohutného povzbuzování, zahalení v aluminiových kápích řítí se tu všichni, pošilhávajíce po svých stopkách, polosvlečení a s očima obrácenýma v sloup, za smrtí, za onou smrtí z vyčerpání, jakou byla smrt onoho maratonce před dvěma tisící lety, který - nezapomínejme - přinesl do Athén zprávu o vítězství. I tihle jistě věří tomu, že přinesou nějakou vítěznou zvěst, ale je jich přespříliš a jejich zpráva už nemá smysl; je to jen zpráva o tom, že dorazili, že jejich usilování končí - mlhavá zpráva o nadlidské a marné snaze. Vidíme-li v cíli postupné chátrání v jejich řadách, od prvních běžců, ještě urostlých a plných soutěživého zápalu, až po ony trosky, které jejich přátelé doslova přinášejí do cíle, a po invalidy, kteří celou trasu absolvují na vozíčku, spíše bychom řekli, že kolektivně přinášejí zprávu o katastrofě lidského druhu. Běží jich na sedmnáct tisíc a člověk přitom myslí na skutečnou maratonskou bitvu, kde ani nebylo tolik bojovníků. Je jich na sedmnáct tisíc a každý z nich běží sám, běží, aniž by byl prodchnut duchem vítězství, neboť běží, aby pocítil, že existuje. "Zvítězili jsme," zašeptá umírající Řek od Marathonu. "I did it," vydechne vyčerpaný maratonec a svalí se na zelený pažit Centrálního parku.
Maraton je forma ostentativní sebevraždy, sebevraždy jako reklamy: běžíme, abychom ukázali, že jsme schopni dojít až na konec svých sil, abychom to předvedli - ale předvedli co? Že jsme schopni skončit. Graffiti neříkají nic jiného: Jmenuju se tak a tak, existuji! Je to marná reklama na existenci!
Lidé, kteří pěstují jogging, jsou ryzí Svatí Posledního dne, jsou to protagonisté zvolna postupující apokalypsy. Nic nepřipomíná konec světa tak jako člověk, který se na pláži, osamělý, řítí stále vpřed: zahalen zvukem svého walkmana, ohrazený v solitérním obětování své vlastní energie, lhostejný ke katastrofě, protože pokud mu hrozí nějaké zničení, může si je způsobit jen a jen sám, naprostým vyčerpáním energie svého těla, jež je v jeho očích zbytečné. Zoufalí divoši páchali sebevraždu tak, že se rozhodli plavat vstříc otevřenému moři až do vyčerpání všech sil, zatímco jogger se zabíjí tak, že běhá podél břehu sem a tam. Nepokoušejte se zastavit toho člověka s vytřeštěným zrakem a zaslintěnými ústy: buď vás ztluče, anebo bude před vámi na místě tančit jako posedlý.
