CiTrus007

Po smíšených pocitech z prvních nepříliš pozitivních kritik mě tento snímek vcelku příjemně překvapil. Jeho narace má spíše charakter obsáhlého rodinného alba, které procházíme stránku po stránce za doprovodu vyšinutého hlasu vypravěčky. Když se nakonec dobereme k její osobě a jejímu životnímu příběhu, odezní pocit skoku do neznáma a jednotlivé střípky rodinné historie, doposud zbytečné, začnou působit jako koherentní poselství. Po technické stránce je film zpracován kvalitně - animace má bezesporu svůj styl, který se vyznačuje originální kombinací stop-motion fotografie s prostou kresbou. Také mě zaujalo, jak film pracuje s barvami a stíny. 7/10 [KVIFF 2014]

Norsko mě příliš nezklamalo. Uhrančivě zabarvená kamera si hraje se stíny a spolu s rytmem osmdesátkového diska působí na diváka jako drogové opojení. O to méně byl bohužel kladen důraz na herectví nebo scénář, který je možná originálně ujetý, ale také trestuhodně bez smysluplného konce či pointy. 5/10 [KVIFF 2014]

Síla tohoto snímku je především v poetické atmosféře, kterou kolem sebe vytváří. Scénář jsem rozhodně nepochopil celý a myšlenka za ním mi bohužel také uniká. 5/10 [KVIFF 2014]

Andreii Gruzsniczkimu se podařilo i s černobílým arzenálem vykreslit věrohodný portrét rumunského totalitního aparátu pomocí takřka dvouhodinové ilustrace jedné z mnoha epizod. Díky pozvolnému scénáři, pečlivě vloženým pauzám a častému prokládání pohledů můžeme nerušeně sledovat postupné snažení obou stran a plně nasát těžkou atmosféru osmdesátých let, zahuštěnou špinavými praktikami místní tajné policie, které Gruzsniczki chytře postavil do kontrastu s lidskou osobností a pak také s nespornou matematikou. 8/10 [KVIFF 2014]

Svojí atmosférou a provedením mi Petriho Vrah připomněl Kafkův Proces v adaptaci Orsona Wellese. Zaujalo mě především, že po technické stránce je snímek dokonale prostý, celkové působení filmu je však až rafinovaně komplexní. Nemohu také opomenout skvělý výkon Marcella Mastroianniho v hlavní roli. 6/10 [KVIFF 2014]

Myslím, že se Wajdovi podařilo tímto snímkem důstojně zdokumentovat život Lecha Walesy a jeho rodiny. Podobně jako například ve snímku Občan Havel je zde kladen důraz hlavně na Walesovo věčné zápolení se zločinným režimem Polska, reprezentovaným především tajnou policií. Je až zvláštní, že i v tomto rozložení nachází Wajda prostor pro jemný situační humor, kterým se film příjemně odlehčuje. Přesto bych chtěl podotknout, že závěrečná třetina mi přišla poněkud chaotická a nepřímočará. 8/10 [KVIFF 2014]

Nadějný námět bohužel potopila příliš stylizovaná umělecká forma. Snímek na jednu stranu pracuje velmi zajímavě a téměř hypnoticky s archivními materiály. Výsledek však má podobu roztaženého, černobílého, němého filmu s vypravěčem, u kterého se musí divák hodně snažit, aby neusnul. Samotná pointa je navíc až pateticky jednoduchá a dala by se odvykládat několika větami. 4/10 [KVIFF 2014]

Klauni jsou typicky českým hořkosladkým svědectvím o tom, jak s lidmi dovede život zamést. Hlavní atrakce, totiž trio Kaiser-Lábus-Flamand, podavá velmi ucházející výkon. Má pozornost se však během projekce stočila od herců a scénáře k samotné formě snímku. Zaujal mě například dabing Didiera Flamanda, který je v dnešní době tak trochu retro. Rád bych také zmínil dynamicky stavěnou konstrukci celého díla, která k divákovi promlouvá ve vlnách. To všechno ve mě pomohlo vzbudit dojem, že Klauni jsou i přes ohrané téma vcelku originální tvorbou. 7/10 [KVIFF 2014]

Z hlediska scénáristického u mě Mnich bohužel neobstál. Příběh o starém nemocném opatovi a zoufalém Zawanovi, který je ochoten udělat vše, aby mu pomohl, je přeci jen až příliš prostý a ani vložená cukrátka jako například iPod uprostřed džungle, vyoperovaná opatova varlata nebo propichování pohledy mezi Zawanou a vesnickou dívkou ho nespasí. Na druhou stranu na mě snímek zapůsobil po smyslové stránce. Dalo by se totiž říci, že z technického hlediska jsou jeho podstatou především dílčí obrazy - místy možná příliš meditativní a neprovázané, jindy naopak až nesourodě propojené. Vždy však dokonale nabarvené a perfektně ozvučené. A právě díky těmto dojmům jsem v kinosále vydržel až do konce. 6/10 [KVIFF 2014]

Jankův životopis Olgy Havlové konzervativně čerpá z rodinného archívu a přímých svědectví jejích přátel. Originálním prvkem filmu se stalo zapojení rozsáhlých materiálů StB, které ovšem někdy příliš rychle zabíjejí pointu, ke které by třeba divák sám dříve či později došel. Přesto bych rád ocenil jemné náznaky z mocenského pozadí a typický disidentský humor devadesátých let, který na plátně reprezentuje především dobrosrdečná osoba Václava Havla. Celkově se mi nejvíce líbilo, že se Miroslavu Jankovi podařilo zmapovat osobnost někdejší první dámy velmi metodicky a vyváženě. 8/10 [KVIFF 2014]