CiTrus007

Očekával jsem psychologické drama studující vztah mezi únoscem a uneseným. Bagdadi však ve svém snímku nabídl o trochu více. Kromě napínavého příběhu a dokumentace postupného bláznění hlavní postavy nám poskytl jedinečný vhled do izraelsko-palestinské války. Na jeho adaptaci mě zaujalo, že naraci konfliktu provádějí sami únosci, se kterými fotograf nedobrovolně tráví svůj čas. A právě díky jejich komentáři nezavládne při válečných pasážích úplný chaos, ba právě naopak - zobrazované hrůzy začnou nabývat děsivě racionální podoby. Naštěstí jsou tyto oblasti dávkovány velice pečlivě a často zahuštěnou atmosféru provzdušní tragikomická konfrontace hektické válečné cvokárny s prostotou lidskosti civilistů, kteří se uprostřed zabíjení snaží vést obyčejný život. 8/10 [KVIFF 2015]

Ruch ulice, barvy zašlých grafitů, cizí telefonní rozhovory, rozostřené záběry do dálky skrze sklo a mříže – tyto vjemy rychle navodí ambientní, odosobněnou atmosféru. Nezískejte však pocit, že Time Out of Mind je pouze lyrickou sondou americké společnosti. To snad jen chtěl Moverman vyjádřit rozhořčení z civilní byrokracie, když nechal upovídaného bezdomovce bloumat po úřadech s kamarádem, jehož herectví bylo scénářem zredukováno na zamlklé pohledy. Možná postavil formu nad obsah, možná hledal poslání, v každém připadě mi jeho film přišel zdlouhavý a nepromyšlený. Za dvě hodiny jsem neobjevil žádný znatelný posun a měl jsem pocit, že vše skončilo stejně rozpačitě jako začalo. 5/10 [KVIFF 2015]

Zatímco většina diváků nového Šíleného Maxe přijala s otevřenou náručí, já se konzervativně držím zpět. I když film opravdu dodal, co inzeroval – tedy dynamickou šílenou podívanou pro automobilové fetišisty spojenou s násilnými choutkami nejvyššího kalibru – vůbec jsem se při projekci nebavil. Hlavní potíž tkvěla nejspíš v tom, že mě ani tři scénáristé najednou nedovedli přinutit vcítit se do libovolné figury, a tak mi v průběhu filmu na nikom nezáleželo. To považuji za zásadní scénáristickou chybu, a nemohu proto na nového Maxe pět ódy a dožadovat se dalšího dílu. Uznávám, že Sealeho pouštní kamera, herecký výkon Charlize Theron a poskapokalyptické auto-serepetičky nejdou jen tak přejít a film mi i v některých chvílích vyloudil malý úsměv na rtech (nikdy nezapomenu na toho ohnivého kytaristu). To však samo o sobě nestačí. 4/10

James Wan vnesl do zavedené hollywoodské série řadu změn. A přestože nedovedu jednoznačně říci, zda jí tím spíše pomohl či uškodil, seznávám, že se mi jeho výtvor vcelku zamlouvá. Film upoutal zájem veřejnosti zejména kvůli smrti Paula Walkera. Tomuto tématu bych se raději obloukem vyhnul a spíše upozornil na herectví Jasona Stathama, kterému se velice dobře podařilo ztvárnit akční postavu, i přestože nedostal tolik prostoru před kamerou. Rovněž nemá smysl rýpat se ve scénáři a hledat neoriginality, dějové či fyzikální chyby, protože těmi je film vysloveně prošpikován. Jediné, co tedy zbývá k posouzení je celkový dojem po stránce zábavní, hudební a audiovizuální, a ten je naštěstí velmi dobrý. Až závěrečný sentimentální sestřih všech dílů mi pomohl pochopit, jak rozsáhlou proměnou tato filmová série prošla. Od závodního žánru se filmy Rychle a zběsile postupně propracovaly k žánru loupežnímu, filosofii rodiny a nakously i tak neuchopitelné otázky, jako je například problém dobra a zla. Z toho důvodu si troufám říci, že tato filmová série nestagnuje, má stále světu co říci, a změna, která po tomto dílu bude nejspíše následovat, může otevřít nové a zajímavé obzory. 8/10

Novodobá popelka pod taktovkou autorů Matrixu se bohužel totálně vymknula kontrole. Wachowští se zřejmě nechali unést svým fantastickým vesmírným královstvím a tak trochu pozapomněli na klíčové komponenty filmu. Jen tak si dovedu vysvětlit svojí neschopnost soucítit s hlavními postavami. Channing Tatum byl scénářem zredukován na postavu s emocionální kapacitou Terminátora, což mu vůbec neprospělo. Zvláště pak ve spojení s inertní Milou Kunis bych býval ocenil jakýkoli romantický kontakt, který by dovedl zastínit podivné okamžiky pseudo-procítěného žvatlání. Ještě hůře dopadl Redmaynův padouch, jehož se mi chtělo každou chvíli litovat. Pokud odhlédnu od scénáře a hereckého obsazení, musím vyzdvihnout kvalitu speciálních efektů a vědeckofantastických serepetiček, které nepůsobí příliš vědecky, ale rozhodně se na ně dá dívat. I tak ale ve mě film zanechal smíšené, převážně negativní pocity. Věštím mu osud Zlatého kompasu. 5/10

Tento komorní leč náramně ujetý exkurz do světa muzikantských stereotypů mě nejprve vyděsil, pak rozčílil a nakonec úplně vyždímal. S potěšením jsem sledoval J.K. Simmonse, který dokonale vklouznul do role brutálního Dr. House a sarkasticky zpražil kdejakého chudáka ze svého bandu. Miles Teller na druhou stranu ztvárnil roli relativně normálního paličatého kluka, který se pod Simmonsovou démonickou taktovkou začal zajímavě proměňovat. A tak hodina a půl plná soutěžení, zápolení a nečekaných zvratů vesele uběhla. A aby toho nebylo málo, vše bylo podloženo velmi lahodícím jazzem. 9/10

I přes pocit malé rezervy v podobě nevyužitého potenciálu Poeova díla mi Andersonovo zpracování celkově lahodilo. Hustotu atmosféry v povídce se filmařům podařilo napodobit tak dobře, že hrůza, kterou jsem při sledování první části zažil, nepůsobila ani trochu uměle. Bohužel v závěru filmu i tato musela být přebita hollywoodským akčním klišé a zejména poslední čtvrtina na mě působila jako podivná všehochuť, v níž se klasické Poeovy figury najednou přeměnily do stereotypů současných akčních filmů. Nutno však říci, že jsem neodcházel zklamán, neboť epilog tento nedostatek téměř dovedl napravit. Herecké obsazení mi přišlo znamenité. Ačkoli jsem se těšil, že bude dáno více prostoru například Michaelu Caineovi, kamera se soustředila hlavně na Kate Beckinsale a Jima Sturgesse. I tak však musím ocenit krásnou výpravu spojenou s příjemným hudebním doprovodem, které alespoň v úvodu dodaly filmu nádech 19. století. 7/10

Právě jsem zhlédl dvouhodinovou upoutávku na poslední díl a nejsem tak zklamán, jak jsem původně čekal. Samozřejmě, i tento film se mi snažil vsugerovat, že válku je možno proplakat až k vítězství, že revoluce uspěje jen s dobrým filmovým štábem a že před vojenskou výpravou je stylový outfit důležitější než dobrá výzbroj. Přes to všechno mě ale potěšilo, že třetí díl dovedl konečně překročit stín svých předchůdců tím, že se přestal centrovat kolem samotných Her a všech hloupých drobností s nimi spojených a místo nich zvolil komornější schéma, více zaostřené na psychologii postav. I zde se však dal najít zakopaný pes spočívající v bezvýraznosti většiny hereckých výkonů a obecné neschopnosti scénáristy vlichotit alespoň jednu postavu do divákovy přízně. Jediné, proti čemu snad nemohu nic namítnout, je kamera, efekty a hudební doprovod, které působí o píď kvalitněji než u předchozích dílů, zvláště pak v poslední době mnohokrát skloňovaný kus The Hanging Tree a závěrečný song od Lorde. S opatrným optimismem tedy očekávám závěrečný díl, ve kterém se snad od Francise Lawrence dočkáme dostatečně epického zakončení. Do té doby mu mohu nabídnout pouze bílou růži a 5/10.

Ačkoli jsem očekával čistě vědeckofantastickou zábavu, Interstellar mě zasáhnul na emoční rovině. Musím uznat, že sourozencům Nolanovým se scénář filmu opravdu povedl. Jejich příběh je výrazný, dynamický, procítěný a na konci dokonale zamotaný sám do sebe. Jeho síla stojí hlavně na charakteristickém zjevu, který McConaughey rozšiřuje, aniž by se obtěžoval s rozsáhlejší expozicí vlastní postavy. Můj obdiv si také zaslouží Jessica Chastain a Anne Hathaway, jejichž výstup byl ve správných chvílích opravdu dechberoucí. Po technické stránce nemohu filmu nic vytýkat. Nolanovi se podařilo odolat a nevyužívat epické vesmírné pohledy v každém druhém záběru. I přesto mě digitální zjevy krásného vesmíru spolu s vědecky přesnými ruchy a kontrastní hudbou Hanse Zimmera úplně uhranuly. V tomto aspektu bude Interstellar nejspíše srovnáván s Gravitací, já bych jej však spíše připodobnil ke klasice 2001: Vesmírná odysea a Spielbergově A.I. Tak či tak, bavil jsem se opravdu královsky a u závěrečných titulků jsem měl co rozdýchávat. 9/10

Chtěl bych věřit, že John Wick je jiskrou naděje v současné temné éře akční tvorby. Film sice začíná velmi rozpačitě a neobratně, pak ale upoutá nejen úsměvným humorem, ale i kvalitní akcí. Reevesův herecký výkon mi vcelku lahodil – jeho titulní postava byla dostatečně prokreslená, lidská, ale zároveň i chladnokrevná a nemilosrdně vypočítavá. Díky těmto kvalitám jsem nakonec mávnul rukou i nad takovými kiksy, jako třeba byly úvodní pokusy o emoce nebo miniromance s bíglem. Dále jsem si liboval ve scénáři, zejména propracovanosti světa, do kterého byl Wick zasazen – ruská mafie s trezorem v kostele, zločinecký hotel nabízející služby všeho druhu, strategické hrátky zabijáků, to všechno mě jen dále přesvědčovalo o skutečnosti celého Wickova světa. V neposlední řadě mě snímek oslovil z hlediska stylu, který spojil vybledlý design prostředí s pestrobarevnou noční kamerou a syntetickou hudbou, která dokonale sedí k některým bojovnějším scénám. Snad to bude stát za druhý díl! 8/10