tukomaster

Dáma ve zlatém působí dosti nesourodým dojmem. Na jednu stranu se jedná o typické soudní drama a na straně druhé o typické drama z počátku WWII. Slovo typické je zde velmi důležité, neboť obě dvě části příběhu jsou zkonstruovány podle těch nejběžnějších mustrů současné hollywoodské tvorby. Zprvu neřešitelného případu se ujme mladý právník(Ryan Reynolds) a společně s konzervativní Helen Mirren se vydávají čelit rakouské vládě v souboji Davida s Goliášem. To, že je snímek až směšně předvídatelný však není jeho hlavní slabinou (a asi by ani vzhledem k tématu nemohlo být), tou je pro mě velmi mizerná práce s postavami, kterou jsou až na postavu Helen Mirren totálně schematické (Katie Holmes, Charles Dance, většina postav z 'nacistické' části) nebo nedostatečně rozpracované (Daniel Brühl, Ryan Reynolds). Zatímco Daniel Brühl zde vystupuje jakožto postava bez jediného negativního rysu mající byť jalovou(chtěl jsem být opakem svého otce), ale alespoň nějakou motivaci, tak potom zápal a motivace Ryana Reynoldse mi nebyla jasná v půběhu celého snímku, čemuž asi také nepomohl stejný výraz tváře, který zde herec nasadil. Celkově se tak pro mě jednalo o těžko stravitelný hollywoodský polotovar, ve kterým mi chyběla alespoň nepatrná invence. Simon Curtis se zde ukázal jako velmi zručný řemeslník, ale právě ta pomyslná řemelsná preciznost pro mě udělala film naprosto iritující. Nejsem totiž ani přesvědčen, že tato knižní látka by byla dost nosná pro filmové zpracování. 35%

U festivalových filmů, které nedoprovází velký ohlas, známé jméno na postu režiséra, či alespoň vzorek hodnocení na místní databázi, vlastně nikdy nevím co očekávat a následný film pak většinou dopadne jako nekoukatelná bizarnost, nezajímavý průměr nebo příjemné překvapení. Dva výstřely pro mě spadají někam mezi první a druhou škatulku. Dosti mi film připomněl "zážitek" z Karlových Varů pod názvem Příběhy strachu. Podobně jako u Rejtmanova počinu chyběl výraznější příběh a děj se tak odehrával ve sledu epizodek hlavních postav. Také zde byl výrazný motiv bzučivých telefonů a podobně rušivých zvuků(sekačka) upozorňujících na dnešní obklopenost moderními technologiemi. V čem ovšem argentinský snímek vede jsou jemné absurdní situace, které jsou devízou snímku a které ho posouvají pryč z kategorie nekoukatelného. Ovšem ani tyto občasné grotesknosti pro mě nebyly dostatečným plusem, abych filmu odpustil totální rezignaci na nějaky zajímavější příběh nebo hlubší význam filmu. S žádnou s postav jsem se nedokázal ztotožnit, jelikož byly buď nedostatečě rozpracované nebo vyloženě nesympatické. To vlastně pro mě symbolizuje celý film- nedostatečná rozpracovanost, nebyl jsem zkrátka ochotný přistoupit na autorovu hru, která jen jemně klouzá po povrchu. Sympatický začátek ve ve kterém jsem viděl inspiraci magickým realismem pro mě bohužel nebyl dále rozvinut a okamžitě propoknuvší rozhořčené diskuse po naběhnutí závěrečných titulků dobře vystihují můj pocit z filmu. Předpokládám však, že přesně tohle byl autorův záměr a že jsem zkrátka naladěn na jinou vlnu. 30%

No, tak nevim, jestli malá televize v autobuse a český dabing může takhle zdevastovat film, ale tohle pro mě byla sračka sraček.. 15%

Dokumentární film Šmejdi, zachycuje osudy důchodců, kteří se pod vlivem úžasně vypadajících reklam dostávají na organizované sjezdy, kde jsou jim agresivním způsobem vnucovány „nezbytně“ potřebné věci. Postup vypadá přibližně tak, že si senior přečte například o výletu na hrad, při kterém dostane zadarmo oběd. Tito staří osamělí lidé, kteří své dny tráví u televizních obrazovek, či čtením časopisů, se jednoduše nechají nalákat s vidinou příjemně stráveného odpoledne se skupinou podobně starých lidí. Snový výlet však vypadá o dost jinak, než jak byl původně prezentován. Místo kulturní návštěvy jsou senioři zavřeni do společného sálu, většinou nějaké hospody, kde jsou jim nabízeny „úchvatné“, „jedinečné“, „bezkonkurenční“ produkty, které každý musí chtít do své domácnosti a kdo je nechce, je vlastně hlupák. Nadávky a urážky jsou jednou z hlavních zbraní prodávajících. Vytvářejí v lidech dojem strachu a stresu a produkty vykreslují jako jakousi spásu. Dále pracují s pocitem výhry, neboť ti, co vyhrají některou z loterií, si mohou koupit „jedinečný“ produkt, který je ještě navíc zlevněný! I když někdo odolá už tak zdařilé manipulaci, tak se organizátoři nebojí sáhnout i k hrubému násilí, z něhož se nebohý senior může doslova pouze vykoupit. Důležitá je samozřejmě cílová skupina, mladí lidé nejsou vítáni. Organizátoři míří na výše popsané seniory, kteří jednak zažili dobu, kdy nic nebylo a kdy si člověk všechny své statky pečlivě hromadil, a kteří také nejsou tak „gramotní“ v oblasti dnešní chytře myšlené reklamy. Takoví lidé pak lehce podlehnou a odevzdají své peníze za naprosto nesmyslné věci. Což je další důležitý bod celého podvodu, že takto nabízené věci jsou prodávány za několikanásobně větší částku a že téměř žádný z jejich vyzdvihovaných atributů není pravdivý. Naivní a vystrašení senioři, tak kupují nepotřebné a naprosto předražené věci. Člověk by nejspíše čekal, že poté co se někdo jednou takhle ošklivě napálí, tak už víckrát do stejné řeky nevkročí. Opak je však pravdou, neboť, ať už je to pocit výhry nebo to, že jsou ve společnosti, činí tyto lidi závislými. Nabízí se tak otázka jak z toho ven, na kterou film na konci odpovídá: neúčastnit se! To by sice přineslo řešení, ale obávám se, že se spíše musí pracovat na tom, aby se lidé v důchodovém věku nestávali lehkými oběťmi reklamy a aby se vymyslel a vytvořil způsob, jak tyto lidi v této sféře vzdělávat. Na konci filmu pak zaznívá, že díky natáčení dokumentu se probudili velké nevole vůči takto lživým podnikům, což je jednoznačně chvalitebné, ale trošku mě zamrzelo, že si tvůrci nedali práci sledovat situaci dál a z více pohledů. Prakticky celý film sledujeme buď promluvy oklamaných lidí, záběry skryté kamery z akcí nebo komentář právníka a psycholožky (z čehož zejména komentář právníkův nepřináší nic, co by normálně smýšlejícího člověka nenapadlo). Na konci se sice objeví ještě řidič, který rozvážel seniory na akce, ale přímý názor z druhé strany v podstatě chybí. Celkově bych řekl, že téma, které film přináší je velmi důležité a potřebuje řešení, čemuž snad film pomůže, ale ocenil bych, kdyby šel film více do hloubky. 60%

Zatímco u všech dosavadních nolanovek hrál hlavní roli rozum, tak tady vstupují do hry láska a rodina. McConaughey předvádí další hereckou symfonii, ale zbytek osazenstva mi bohužel příliš nesedl a hlavně u Jessici Chastain si říkám, že jde o plýtvání potenciálu. Zklamání je pro mě soundtrack, jelikož jsem si po celou dobu řikal, proč tentokrát neskládá Zimmer (ehm). V imaxu se jedná o dost velký orgie, to velký plátno je prostě radost sledovat, ale přesto mě vizuál snímku neuchvátil tak jak bych čekal. Panuje u mě poměrně rozpoluplné hodnocení, ale vzhledem k tomu, že jsem se párkrát málem rozbrečel a díky tomu, že tento film ukazuje jednu z nejzajímavějších prací s časem tomu dám rozhodně ještě jednu šanci. 80% Podruhé: klenot 90%

Pro mě perfektní drama zachycující rozpad jednoho vztahu. Ani u jedné verze se nedá říci, že by byla chladnější, dojemnější, osobitější etc. než druhá. Oba filmy krásně zachycují odlišnosti mezi mužem a ženou, nejen co se týká srovnávání se se situací, ale i to kým se obklopují a jaký mají vztah se svou rodinou. Hlavní trik takto rozděleného filmu nastává při společných scénách, které si každý z nich pamatuje jinak. Subjektivnost postav je pak zachycena i výběrem scén(Ona začíná tam, kde už je Jeho příběh dávno rozběhnutý). Nejzajímavějším rozdílem pro mě bylo to, že zatímco Ona vzpomínala, v její verzi jsou tak přítomny flashbacky, tak On se snažil minulost potlačit a jakékoliv vzpomínání je u něj vyloučeno. Herecký koncert a výborná hudba. 90% PS: Skoro by mě i lákalo z toho udělat seriál a zachytit pohled i vedlejších postav. Hlavně profesorka by mě dost zajímala.

Pro mě perfektní drama zachycující rozpad jednoho vztahu. Ani u jedné verze se nedá říci, že by byla chladnější, dojemnější, osobitější etc. než druhá. Oba filmy krásně zachycují odlišnosti mezi mužem a ženou, nejen co se týká srovnávání se se situací, ale i to kým se obklopují a jaký mají vztah se svou rodinou. Hlavní trik takto rozděleného filmu nastává při společných scénách, které si každý z nich pamatuje jinak. Subjektivnost postav je pak zachycena i výběrem scén(Ona začíná tam, kde už je Jeho příběh dávno rozběhnutý). Nejzajímavějším rozdílem pro mě bylo to, že zatímco Ona vzpomínala, v její verzi jsou tak přítomny flashbacky, tak On se snažil minulost potlačit a jakékoliv vzpomínání je u něj vyloučeno. Herecký koncert a výborná hudba. 90% PS: Skoro by mě i lákalo z toho udělat seriál a zachytit pohled i vedlejších postav. Hlavně profesorka by mě dost zajímala.

Furt se nemůžu zbavit dojmu, že Vejška je spíš gympl a Gympl spíš základka, ale to kvalitám filmu nijak neubírá. Naopak, dospělost prospěla nejenom postavám, ale i dílu samotnému, které působí technicky mnohem zdařileji než díl předchozí. Navíc ubyly/vymizely prapodivné postsynchrony z minula. Jako generační výpověď to podle mě funguje dobře a fotřík v podání Krause je prostě dobrej. Dobrej je taky soundtrack. 70%

Tohle bylo fyzicky až moc náročný.

Leo definuje diváky tohodle filmu ve scéně v restauraci. Tady nejde o žádný amiše nebo buddhisty, ale o lidi co si chtěj vydělat nějaký prachy. I přes to, že s hodnotami, které film vyznává, ne úplně souhlasím, tedy totální oslavu kapitalismu a požitkářského života, je to od Djanga nejzábavnější film v kinech. Nejdelší a nejsprostější komedie, která rozhodně nepotřebuje zkrátit. Navíc ten přístup, kdy Scorsese neřeší moc morálních dilemat a prostě nás jen zaplavuje salvou vtipnejch scén, je prostě sympatickej. A McConaugheyho hudení počin si teď jedu každej den. 90%