danliofer

Film, který měl v mnoha směrech našlápnuto velmi dobře. Bohužel vyústil tak trochu sladkobolně a nezachránil to ani vždy dobrý Sándor Csányi, ani překvapivě dobrý představitel Turka z bistra na falafel...

Tento film se letos (2011) objevil ve zvláštní nabídce festivalu v Cannes, již bylo možno (a zatím je do 30.5.) možno sledovat zdarma na filmovém portálu MUBI. Jedná se o komorně laděný příběh lidí - příbuzných a přátel, již se sejdou pod střechou jednoho domu, aby se společně vyrovnávali se sebevraždou jednoho z členů rodiny, který v ten moment ještě leží v nemocnici a čeká na operaci. Všichni se tak nějak postupně vyrovnávají s daným faktem, přičemž se podvědomě i vědomě připravují i na nejhorší eventualitu... Příběh je natočen velmi realisticky, jen bych mu vytkla přílišnou přehlcenost lidmi. Stačilo by o pár postav méně a účin by byl možná silnější, jelikož by režisér mohl více pracovat s jednotlivými postavami a jejich pocity. Takto příliš skáče z jednoho na druhého, což činí celkové vyznění tak trochu nepřehledné. Na druhou stranu mi film přijde ve svém účinu o něco silnější, než režisérův pozdější snímek Učená pře, aneb Můj pohlavní život, který jsem měla možnost vidět už před mnoha lety a který mě až zahltil svou mnohomluvností na téma lásky a sexu... V tomto ohledu je Život mrtvých velmi umírněný, přičemž téma sebevraždy nahlíží intimněji, ač s určitou dávkou pichlavého humoru a velmi svérázným vyústěním...

Film, který šlape jak hodinky, nahrává na smeče, leckoho pošle do zámezí, včetně hlavního hrdiny... Víc chce vidět... George Clooney už si u mě vydobyl pozici herce, který si umí vychutnat svou roli...

V rámci hollywoodských bijáků je pro mě tento film velmi milým překvapením. Christoph Waltz má našlápnuto hodně dobře. To muselo trvat Tarantinovi tak dlouho objevit ho pro filmový svět? Jeho principál není jen černý... spíše naopak... je to absolutně nešťastná duše, která není schopna překročit svůj stín, ani ukočírovat svého démona...myslím, že ani nebylo třeba z něj dělat většího zloducha, aby mohlo dojít k naplnění jiného vztahu... ale to už by pak nebylo třeba efektního závěru, který neradno prozrazovat předem pro ty, co se do kina teprve chystají... jak už tu padlo v jednom komentáři scéna vypořádání účtů se slonicí je jedna z nejtvrdších, jakou jsem měla za poslední dobu možnost vidět... není vidět nic a přesto to v člověku zanechá hrozný pocit... Pátá hvězdička za výkon Christopha Waltze.

Myslím, že tento film je skvělým odrazovým můstkem k ještě skvělejšímu Faunovu labyrintu. Dle mého soudu je celkové zpracování obou těchto příběhů absolutní jedničkou v žánru filmů s mírným přídechem hororu. I když ve Faunově labyrintu fungují hororové prvky více jako indexy navádějící k prapodstatě, než jako základní elementy. V obou příbězích stojí za povšimnutí ten fakt, že samo zlo je více znárorněno ve své živoucí lidské podobě, jemuž se pohádková monstra tím svým archetypálním nemohou rovnat. Takže bojme se spíše zla v nás lidech než v bubácích...

Syrové a realistické až na dřeň. Způsob podání celého příběhu mi sedl takřka dokonale. Skoro bych se nebála říct "dokument duše". Postupně se člověk noří do nitra dvou rozpadlých existencí, které si po jednom nešťastném incidentu k sobě hledají cestu, aby si mohly navzájem odpustit... a možná začít i lepší život...

Ačkoliv už člověk viděl podobné téma v nesčetně verzích, pořád mu nedá spát nadčasovost některých životních archetypů... Řečeno klasikem: V každém počátku je vždy zakódovaný i konec a každý konec přináší nový počátek...

Není nad závěrečnou pointu...

K tvorbě Priita Pärna jsem se dostala náhodou před pár lety, kdy mě zaujal jeho filmeček Time Out. Hravost celého toho dílka si mě získala. I tematicky mi byl filmeček blízký. Pak přišel na řadu Life Without Gabriella Ferri, kde hravost stále přetrvávala, ale tematicky už mě to oslovilo méně... A Potápěči v dešti mě vyloženě iritovali svou "mužskou částí". Tak trochu Pat a Mat na estonský způsob. Na druhou stranu to vyvažovala "ženská" snová, kterou jsem si naopak vychutnávala. Takže výsledný dojem u mě byl někde uprostřed veškerého dění...

Navzdory časovým údajům pro mě celá Horská hlídka plynula v určitém bezčasí... Silně na mě zapůsobila hlavně smrt v tekutém písku vzhledem k poznámce, která se mihne ve filmu v předstihu. Rozhodně tento film stojí za zhlédnutí v klidném spočinutí mysli... Archetyp překonávání horských mohykánů mi silně evokoval pocity z Himalayi, která je pro mě ještě o stupínek výše: http://www.csfd.cz/film/38059-himalaj-karavana/