kleopatra

"Rockové hvězdy mi unesly syna" říká Frances McDormand svým studentům. A má pravdu. Její synáček infikován dědictvím- deskami s rockovou muzikou - po starší zběhlé sestře odjíždí na turné s kapelou, aby se vrátil jako jiný člověk: bez iluzí o čistotě rockerské filosofie, bez panictví a nakonec i bez článku do novin, pro který to všechno začalo. Perfektní film, nadupaný klasickou i pro film nově složenou muzikou, s vtipným scénářem a dobře obsazenými (a ještě lépe zahranými) rolemi.

Neberou mě comicsy, ani filmy podle nich natočené, tak jak to, že jsem zrovna z tohodle filmu tak odvařená? Viděla jsem ho snad 2Ox a pořád mě baví. Tobey Maguire je zlatíčko a celé - lásky, křivdy, smutky, pocity zodpovědnosti, triky (i pověry) - to krásně pasuje a šlape.

Hovadina tvářící se jako těžce nezávislé umění.

Tobey Maguire v dlouhých vlasech, Jewell coby herečka, režie Anga Leeho - a nejen na to jsem byla hodně zvědavá a natěšená. Tobeyho degradoval jen otřesný dabing, Jewell a Jonathan Rhys-Meyers skvělí, kamera, hudba - všechno OK, tak proč mě ten film nebavil?!

Pravidla moštárny si do scénáře ze své knihy osekal John Irving sám, takže jinak daleko rozsáhleší a do budoucnosti nahlížející příběh kluka ze sirotčince tím byl vlastně v nejlepších rukách, čehož může být důkazem i Oscar právě za scénář. Tobey Maguire a jeho dojemné herectví je další plus tohoto filmu, o Michaelu Caineovi, jemné citlivé režii, hudbě a kameře ani nemluvě.

Po Tygru a drakovi jsem lačnila po dalším kousku Anga Leeho a i když je starší Ledová bouře něco úplně jiného, opět to bylo dokonalé. Film o pokrytectví a přetvářce, v nichž bloudí a svoje cestičky si hledá několik čistých duší a kde Christina Ricci hraje, až z toho běhá mráz po zádech.

Jeden Američan, jedna Francouzka, jeden vlak, jedno město, jedna noc a jeden dlouhý milý rozhovor.

Přes zavádějící název to není feministický návod, jak se spojit dohromady a zničit všechny chlapy. Naopak. Všudypřítomné dilema, jak přestát tíživé situace a přitom neubližovat a jak málo nebo moc milovat, se odvíjí v několika křehkých příbězích, které se tu a tam nenápadně protnou.

Námět nadějný, ale scénář strašný - někdy z jinak skvělých herců padají takové hovadiny, že jejich "herecké výkony" jsou snad na protest. Snad ještě Simona Stašová, ale jinak.....Od režiséra Bylo nás pět jsem čekala víc.

Woody, Woody........nepotěšil jsi mě, takže ani já tě nepotěším, já vím, že každý film nemůže být Annie Hall, ale film o filmování, kde režisér chodí bezmála po čtyřech a nikdo si nevšimne, že je slepej? To je i na mě, tvojí věrnou fanynku, moc.