salalala

I když u nás moc ryze válečných filmů nevzniklo, Nebeští jezdci jsou výborným zástupcem žánru a neztratili by se ani v kontextu evropské kinematografie. Jindřich Polák s minimálními prostředky natočil naprosto fenomenální záležitostí, která je poctou československým letcům v Anglii a mohl si dovolit takový luxus, že skoro polovina filmu je v angličtině a s titulky! Vzhledem k omezeným možnostem tu sice akce není moc, když už ale přijde, je výborná, a i když v určitých chvílích působí zastarale, pořád je působivá a v rámci možností realistická. Příběh jako takový tedy neexistuje, protože snímek je jen sledem jednotlivých epizod, které letci prožívají, přesto to stačí k tomu, aby si publikum k hlavním postavám vytvořilo nějaký vztah a dokázalo s nimi soucítit. Polák velmi dobře zachytil atmosféru, v níž nikdo neví, kdy na něj dojde řada a na budování nějakých hlubších vztahů není čas. Nechybí tu ani několik extrémně silných momentů (scéna s popáleným letcem je bravurní ukázkou toho, jak na malém prostoru ukázat tragédii války na postavě, která je zcela vedlejší). V obsazení, které tvoří vesměs méně známí herci, vyniká Jiří Hrzán v asi životní roli Prcka, kterou si vyloženě vychutnal a svým způsobem v ní vytvořil typicky českou postavu - velkohubý žvanil, který se nechce moc přizpůsobovat prostředí, když ale o něco jde, prokáže velkou odvahu. Závěrečná scéna na člunu pak je až mrazivou obžalobou války, která nemá smysl a jen ničí životy mladých lidí. Od absolutního hodnocení dělí snímek jen přece jen dost pomalý rozjezd, v němž dvacet minut trvá, než diváka úplně vtáhne a začne se v něm něco dít. Jinak ale vynikající záležitost, jejíž vznik se v kontextu doby rovná zázraku. 75 %

Greengrass režisér tentokráte těsně prohrál s Greengrasem scenáristou. Režijně je vše na vysoké úrovni a tvůrce se nevzdává svých tradičních atributů. Ruční kameru tentokrát nevyužívá tolik, a když už ji použije, rozhodně nejde o nic dech beroucího, spíše to jen dotváří celkovou atmosféru. Ta je hodně civilní a syrová a rekonstrukce samotného útoku je výtečně zrealizovaná, protože je úplně bez emocí a snaží se být co nejrealističtější. Tempo je záměrně pomalejší, aby vynikla veškerá hrůza celé akce, což se daří a minimálně první polovina filmu je hodně působivá. Problém je ale s přílišnou tematickou rozkročeností, protože Greengrass zachycuje událost v celé její šíři a snaží se odvyprávět, jak dopadla na Breivika, jeho advokáta, jednoho z přeživších, jeho rodinu a částečně i Breivikovu matku. Ve výsledku tak trochu klouže po povrchu a pracuje jen s náznaky, které úplně nedořeší a nechává je vyšumět. Je to svým způsobem škoda, protože kdyby se soustředil jen na osudy jednoho z nich, asi by byl výsledek působivější, na druhou stranu by ale pochopitelně nebyl tak komplexní. Nicméně stopáž je opravdu lehce přetažená. Samotný soudní proces je ale zrealizován velmi dobře a v závěrečném projevu přeživšího mladíka je asi skryté celé poselství filmu - zatímco za ním stojí celá společnost, která mu dodává odvahu a sílu vrátit se zpět do života, Breivik ve své nenávisti zůstává zcela sám. I když 22 July nepatří k tomu nejlepšímu, co Greengrass natočil, jde o důležitý film, protože názorně ukáže, kam až může zajít mediální masáž extremistů a jak křehká je naše společnost. 75 %

Vynikající záležitost, na které je znát absolutní tvůrčí svoboda. Atom Egoyan si film mohl evidentně natočit, jak sám chtěl, protože divákovi nejde moc naproti. Zcela záměrně volí extrémně pomalé tempo, které odpovídá věku hlavního hrdiny, vůbec nikam nespěchá a rozehrává zdánlivě obyčejný příběh o pomstě. Pomáhá si velmi dobrou atmosférou, hodně zajímavou hudbou a právě i oním námětem. Nebojí se ani určité syrovosti, protože některé scény jsou docela brutální a realistické (bez spoileru nejde prozradit), na druhou stranu je dokáže odlehčit velmi jemným až nenápadným humorem. Vzhledem ke krátké stopáži je navíc čas jen na to nejpodstatnější, což je při zvoleném přístupu jedině dobře. Snímek by byl poloviční bez fenomenálního výkonu Christophera Plummera, který je zcela přesný a v osmaosmdesáti podat takový výkon je na smeknutí klobouku. I vedlejší role jsou výborné, i když už nikdo není tak výrazný, snad jen s výjimkou Martina Landaua a Deana Norrise, jehož výstup patří k tomu vůbec nejlepšímu, co film nabízí. Vrcholem pak je samotný závěr, který je nečekaný, potřebně šokující a všemu dodává nečekaný rozměr. Je možná trošičku přitažený za vlasy a otázka je, zda bude fungovat i při opakovaném zhlédnutí, to ale tentokrát tolik nevadí. Je pravdou, že celý plán hlavnímu hrdinovi opravdu vyjde bez jediného problému a někdy se zdá, že logika ve filmu tolik nefunguje a ve skutečnosti by se asi vše odehrálo jinak, dá se to ale s klidem odpustit. Už jen kvůli tomu závěru! 85 %

Papírově zajímavější počin, než je nakonec reálný výsledek. J. C. Chandor zaslouží pochvalu za to, že se příběhově vydává trochu jinudy než otřepanými klišé, která by divák po nastínění úvodního plánu očekával. První polovina je hodně slušná, má solidní tempo, postavy vypadají sympaticky a Chandor udržuje diváky v napětí a očekávání toho, co se bude dít dál. Druhá polovina už je pak o něco horší, protože se začnou odhalovat příběhové nedostatky, chování a rozhodování postav postrádá logiku, navíc když jde o vyškolené a zkušené profesionální vojáky. Akce, které tedy není mnoho, je ale hodně slušná a v rámci možností syrová a sedne sem i pomalejší tempo, v němž je čas na budování atmosféry, která je asi tím nejlepším, co film nabízí, protože je poctivá a potřebně drsná a skvěle v ní funguje klasické chlapské kamarádství a chemie mezi všemi postavami. Povedlo se i obsazení, protože Oscar Isaac i Charlie Hunnam jsou charismatičtí a snímek táhnou i v těch nejslabších chvílích, jediný, kdo trochu zklame, je nepřekvapivě Ben Affleck, který je tu tedy dost oteklý, chybí mu charisma, dáno to ale může být i tím, že právě jeho postava projde tou nejméně uvěřitelnou proměnou a chová se dost zvláštně bez větší motivace, Garrett Hedlund a Pedro Pascal jsou fajn, ale nemají moc prostoru. Triple Frontier je ve výsledku příjemnou žánrovkou, která měla značný potenciál, ale nedokázala ho plně využít. 60 %

Hodně dobrá a pro církev pravděpodobně kacířská podívaná, která největší body sbírá tím, že oba kardinály a papeže polidšťuje, protože je nechává společně jíst dovezenou pizzu, které požehnají, koukat se na fotbal a popíjet Fantu. Fernando Meirelles nijak neexhiboval, spíše ustoupil do pozadí a prostor nechal výtečně napsaným dialogům a postupnému sbližování dvou postav, jejichž pohled na fungování katolické církve je zcela odlišný. Film nemá nijak strhující tempo a je převážně komorní podívanou, která se odehrává jen v pár prostředích a asi je to dobře, jelikož hlavními hrdiny jsou dva staří pánové, kteří bilancují a zároveň se pokoušejí nahlížet na současnou podobu církve a potřebu jejích reforem. Obsazení je naprosto excelentní, protože to, co předvádí Anthony Hopkins a Jonathan Pryce v titulních rolích, je vynikající, a i když Pryce má trošku vděčnější roli a může se do ní trochu víc vcítit, Hopkins pozadu moc nezůstává. Na plné spokojenosti ubírá snad jen lehce přehnaná stopáž a možná zbytečně dlouhé flashbacky do života papeže Františka, které už tak pomalé tempo ještě zpomalily a celý děj natáhly. Ryze osobní výtka spočívá i v tom, že filozofování a názorů na fungování církve a vůbec smyslu náboženství v současném světě tam mohlo být i více, ale dá se pochopit, že to už by asi většina diváků úplně neocenila. 75 %

Netřeba moc slov. I po více než padesáti letech je první díl trilogie až nepříjemným a svým způsobem mrazivým zrcadlem české povaze, společnosti a mravů. Jaroslav Papoušek po celou dobu nerozehrává žádný příběh, ale jen a pouze se soustředí na geniálně odposlouchané a napsané dialogy a zachycení jednoho běžného nedělního dne v úplně normální rodině. Jejich hádky neřeší zásadní problémy, ale pouze banality, které jsou ovšem prostorem pro množství trefných hlášek a pro to, aby se v nich každý našel. Excelentní jsou herecké výkony, kterým kraluje úchvatný Šebánek, který je tak autentický, jak to jen jde, ale i František Husák, Marie Motlová a Helena Rúžičková jsou fenomenální a opomenout se nesmí ani raubíři v podání dvojčat Formanových. De facto každá scéna je skvěle vypointovaná a stala se legendou (popis fotbalového zápasu je neuvěřitelně nadčasový a geniální), navíc nejde o humor, který je hrubiánský a lidový, ale inteligentní, i když až nepříjemně trefný. Jediné, co se snad dá vytknout, je minilinie s dvěma mladými, kteří si chtějí užít, ale není jim to dopřáno, která nikam nevede a je trošičku navíc. Československá nová vlna v nejlepší formě a naprostá legenda. 90 %

I po čtrnácti letech patří asi nejmainstreamovější počin Spikea Lee k nejinteligentnějším thrillerům posledního dvacetiletí. Diváka nedostane velkým množstvím akčních scén, kterých je tu naopak naprosté minimum, ale precizně promyšleným a napsaným příběhem, který má jen málo vyslovených nesmyslů a logických děr. Spike Lee od začátku nastoluje pomalejší tempo, v němž výtečně pracuje s jednotlivými charaktery a diváka nechává v nejistotě, jak celá akce proběhla a prakticky až do závěrečných titulků ho nenechá vydechnout. Výbornou atmosféru ještě umocňuje netradiční, ale zcela přesná hudba a také velmi specifický štiplavý a někdy až satirický humor. Autor určitě mnoho diváků potěší i tím, že svá tradiční témata rasismu a boje proti utlačovaným upozaďuje a úplně se na ně nesoustředí. Exkluzivní je též obsazení, jemuž kralují Denzel Washington a Clive Owen v jedné z mála záporných rolí své kariéry, a i když mají naprosté minimum společných scén, jejich souhra na dálku je úžasná. Když se k tomu přidá ještě podpora spolehlivé Jodie Foster, standardně dobrého Willema Dafoa, Chiwetela Ejiofora nebo Christophera Plummera, je výsledek opravdu skvostný. Od plného počtu dělí film snad jen určitá nedovysvětlenost samotného závěru a možná malinko přetažená stopáž. 85 %

Solidní podívaná, která trošku zapadla, ale dokazuje mistrovství Coppoly. Ten film vybavil naprosto výtečnou dobovou atmosférou, výpravou a doprovodil ho příjemnou hudbou. Poměrně překvapí celkově lehčí náhled, jaký pro toto téma zvolil. Snímek je natočen s velkým nadhledem a chvílemi vypadá jako retro komedie, která se nebere moc vážně. A to je asi největší problém, protože divák tak nějak moc nedokáže vnímat závažnost kauzy, o níž se tu mluví. I závěrečná soudní scéna je natočena hodně odlehčeně a prakticky jí chybí jakékoli napětí. Není to vysloveně špatně, ale tento typ filmu by asi nějaké napětí zasloužil. Absenci svižného tempa do značné míry kompenzuje výborné obsazení. Jeff Bridges v hlavní roli je velmi dobrý, jen ten jeho věčný optimismus a úsměv jsou postupem času dost otravné a nepřirozené, výraznější pak už je jen Martin Landau, jehož oscarová nominace je zcela zasloužená. Tucker: The Man and His Dream je hodně příjemný film, který pochopitelně za Coppolovými vrcholnými díly dost zaostává, pořád je ale víc než slušný a na jedno podívání splní svůj účel a asi je celkem jedno, jestli si autor příběh upravil, nebo ne. 70 %

I po šestnácti letech Bergovo sportovní drama uspěje, byť už ve své době a i poté bylo překonáno. O příběh se autor moc opřít nemůže, protože ten je plný klišé a patosu, i když je pravda, že třeba samotný závěr nebo losování korunou o to, kdo postoupí do play-off, jsou nečekané a osvěžující. Největší devízou Petera Berga jsou samotné zápasy, kterým nechybí adrenalin, mají potřebný náboj a natočeny jsou přehledně a některé zákroky až syrově a bolí i diváka, což je jedině dobře. Navíc je doplňuje povedený a řízný soundtrack, který jim dodává ještě zvláštní náboj. Hodně příjemné je i obsazení dodnes ne tak známými herci, kteří zajistí určitý pocit autenticity a divák si tak do poslední chvíle není jistý, kdo se stane hlavní hvězdou týmu. Jedinou výjimkou je Billy Bob Thornton, který je velmi dobrý a navíc na sebe nestrhává veškerou pozornost. Hvězdičku ubírám za přece jen pomalejší rozjezd, již zmíněná klišé a také za to, že pro evropského diváka je americký fotbal přece jen něco vzdálenějšího, takže chvíli trvá, než ho film zcela strhne. 70 %

Fascinující dokument, který je nejlepší v posledních dvou dílech. Možná, že Berlinger měl jeden díl vynechat, protože první dva díly jsou "jako by" o ničem a diváky uvádějí do dobového kontextu a k činům Bundyho se vlastně moc nevracejí. Třetí a čtvrtý díl jsou ale naprosto famózní a naplno odhalují to, v čem byl Bundy jedinečný - byl krutě inteligentní, vystudoval práva, věděl, jak funguje policejní práce, zároveň byl ale tak narcistní a sebevědomý, že se dokázal hájit jedině sám a arogantně se soudu vysmíval. Jeho tvář obyčejného člověka je o to děsivější, oč odpornější činy prováděl. Berlinger do snímku moc nevstupuje a nechává promlouvat klíčové aktéry celé kauzy, a to včetně samotného Bundyho, jehož výpovědi jsou věcné, suché a chybí jim jakýkoli soucit nebo sociální inteligence. Je ale škoda, že zpovědí Bundyho tu není mnohem víc, protože zabírají tak maximálně půlhodiny, což je poměrně málo. Kdyby to celé drželo víc při sobě a první dva díly se trochu netáhly, bylo by hodnocení o něco lepší, i tak jde ale o naprostý unikát a fascinující materiál. 80 %