salalala

Třetí John Wick je pořád nadprůměrná akční podívaná, oproti dvěma předchůdcům už ale působí zbytečně ambiciózně a trochu na ně ztrácí. Chad Stahelski je mistr řemesla, protože akční scény umí jako málokdo a některé z nich mají hodně blízko legendárním krvavým baletům Johna Woo, jen škoda, že ty dvě nejlepší si "vystřílí" hned na začátku a pak už je nepřekoná. Moc dobře ví, že diváka udrží kromě brilantní akce, která střídá prostředí i použité zbraně, také množstvím lokací, které se tu pravidelně střídají, snímek tudíž není monotónní. Fanoušky pak rozhodně potěší i zapojení zvířat, která snímku dodávají i lehce humorný a originální nádech. Keanu Reeves je naprosto boží, vedle něj pak vyniká zejména Mark Dacascos, ostatní už mají prostoru výrazně méně, využijí ho ale na maximum. Vadou na kráse budiž už naprostá absence realističnosti, na níž si předchozí díly docela zakládaly, protože hlavní hrdina přežije úplně všechno a většina děje je až moc přehnaná. Zamrzí i pár nelogičností a paradoxně také i množství akce, které je ke konci až extrémní a potřebovalo by výrazně zpomalit. Třetí John Wick tak nejvíc připomíná výbornou videohru, u jejíhož hraní se všichni pobaví, chybí mu ale nějaká ta "duše". 80 % PS: Škoda, že tvůrci si nechali prostor pro čtvrtý díl, protože zakončení trilogie mohlo být nečekané a efektivní.

Hodně příjemná záležitost, která je v našich končinách dost neobvyklá. Přece jen romantických komedií se u nás moc netočilo a netočí a tohle je jedna z mála. Navíc je poměrně inteligentní, ironická, chytře napsaná a nechybí jí nenucený humor. Podskalský si pomohl velmi hezkou kamerou, tehdy obvyklou sytou barevností, nádherným snímáním "mefistofelky" a krátkou stopáží, v níž vskutku není místo na zbytečnosti. Taktéž tempo je natolik svižné, že to celé rychle uteče, aniž by něco vysloveně chybělo. Dobré je obsazení, v němž je nejzajímavější osobitý a specificky hrající Miroslav Horníček, který spíš glosuje dění a existuje, než že by vysloveně hrál, ale do role lehce přepracovaného se náramně hodí. Výborně mu sekunduje začínající Hlaváčová, jejíž stylizace do čertice je nápaditá, ve vedlejších rolích se pak "vyřádili" Jiří Sovák, Vlastimil Brodský a Rudolf Hrušínský. Potěší i to, že o nějaké politické angažovanosti nemůže být ani řeč a nebýt tu zmínka o JZD a scéna pobíhání v kravíně, nebylo by poznat, že jde o film z padesátých let. Občas si tedy tvůrci neodpustí nějaký ten nesmysl a motivace postav mnohdy není úplně vysvětlena, to ale tolik nevadí, protože Kam čert nemůže je svěží a inteligentní žánrovka, která moc nezestárla. 70 %

Těžká a nezajímavá nuda, která nedává smysl. Vejdělek rezignoval na jakoukoli nadstavbu a to, že neřešil evidentní a do očí bijící nesmysly a nelogičnosti (měnící se počet věží zámku, zlatý záchod, který nikdo nechce, přesto se neprodá), svědčí o tom, pro jakého diváka je film natočen. Děj tu prakticky neexistuje a vše je jen sledem scének, které jsou někdy poměrně vtipné, většinou však nenápadité, banální a s očekávatelnou pointou. Veškeré zápletky jsou předvídatelné, ničím nepřekvapí a ani režijně nejsou nikterak nápaditě řešené. Stopáž je přetažená, ačkoli jde o ten typ filmu, u něhož je jedno, zda trvá hodinu, nebo tři, a kdykoli k němu divák přijde, bude vědět, o co jde. Jediné, co stojí za zmínku, jsou herci, kteří dělají, co se dá a právě kvůli nim je film snesitelný. Mezi nimi vládnou upozaděná, ale zcela přesná Eliška Balzerová a Martin Pechlát, překvapením je přirozený výkon Yvony Stolařové. Hynek Čermák v hlavní roli je poměrně fajn, Tatiana Dyková zase úděsně přehrává. Bodík k dobru přidávají i vskutku epická a nádherná kamera a moc pěkná výprava. Poslední aristokratka není pro trochu náročnější publikum vyloženě divácké utrpení, jen je strašně nudná a utahaná. 40 %

Výborný seriál, který dost realisticky popisuje, co se v dubnu 1986 vlastně stalo. Je docela zajímavé, že Mazin a Renck nepojímají celou událost nějak epicky, ale hodně komorně a celý děj vyprávějí jen na půdorysu několika dní s odskokem o pár měsíců dál. Seriál má výtečnou a dost depresivní atmosféru, z níž na diváka přejde určitá beznaděj, která ho pomalu, ale jistě obklopuje. O to působivější je to v tom, že nemá jednoho hlavního hrdinu, ale sleduje hned několik osudů, které byly tragédií nevratně změněny a mezi nimiž pravidelně přepíná, aniž by někdo výrazně vyčníval. Tvůrcům pomáhá i pomalejší tempo, díky němuž lze všechno více pochopit, vše pak dotváří fenomenální hudba, která už má blíže spíše k nějaké industriální záležitosti než k hudebnímu doprovodu, jak je běžně chápán. Černobyl není návykový seriál a nenutí sledovat epizody bezprostředně za sebou, to ale neznamená, že by nebyl působivý, jen se snaží být co nejvěrnější, nejosobnější a velmi intimní. Ústřední trojice Jared Harris, Stellan Skarsgard a Emily Watson je vynikající, především ale civilní a nekrade si pozornost jen pro sebe, což je jedině dobře. Jestli něco kazí dojem, je to nezbytná angličtina, která pochopitelně zabraňuje autenticitě a v kombinaci s minimem emocí a jakýmsi režijním chladem zabraňuje divákovi se do seriálu emočně úplně dostat. To je ale tak to jediné, co lze tvůrcům tak nějak vyčíst. Výtečná záležitost. 80 %

Až geniální žánrová hříčka, která je skvěle vyvážená a nejoriginálnější za poslední roky. Pon Džun-ho výtečně pracuje s klišé, která jsou tu využita naprosto účelně a trefně a od počátku si vede diváka tam, kde ho chce mít. Začíná v odlehčeném tónu konverzační a situační komedie, aby pomalu postupoval k thrilleru a sociálnímu dramatu, čemuž přizpůsobuje i atmosféru. Především ale dokáže překvapovat snad každou chvíli, protože zhruba v polovině přijde dost nečekaný zvrat, na němž by byla postavena pointa většiny podobných žánrovek, Pon Džun-ho s ním ale teprve začíná a servíruje dokonalou postmoderní podívanou, z níž v závěru mrazí v zádech. Ocenit se musí i to, jakým způsobem do takto rozehraného příběhu dokázal vmísit sociální rovinu, která tu působí úplně přirozeně a má svoji sílu. Fantastické jsou taktéž všechny herecké výkony. Někdy sice celý film působí jako scenáristický konstrukt, tento dojem ale do značné míry rozmetá samotný závěr, který ho posune na jinou úroveň a je tak neočekávaný jako mrazivý a smutný. Osobně se mi dlouho nestalo, abych se u filmu zároveň smál, bylo mi smutno a běhal mi mráz po zádech. Klobouk dolů před tvůrcem a plný počet pro Jižní Koreu. 100 %

Naprosto standardní a rutinní krimi, která je ideální na jedno podívání. John Hillcoat je tentokrát jen velmi dobrým, ale pořád řemeslníkem, který dokáže natočit solidní akci, dodat filmu spád a švih, ale to je vše. Atmosféra není tak temná, jak bychom od něj očekávali a ani hrdinové nejsou nikterak výrazní, ale spíše obyčejní a pohybují se jako figurky na šachovnici než jako životné postavy. Příběh je atraktivní a zajímavý, nicméně postupem času zbytečně překombinovaný a paradoxně i trochu očekávatelný, takže ničím nepřekvapí. Naštěstí se ale povedlo obsazení, jemuž dominuje úžasná Kate Winslet, která si roli mafiánky a ruský přízvuk viditelně užívá, škoda, že má tak málo místa. I ostatní jsou ale výborní, ať už to je Casey Affleck, Chiwetel Ejiofor, Anthony Mackie nebo Woody Harrelson. Ve své podstatě není Triple 9 špatný film, jen je dost tuctový a chybí mu něco, co by ho odlišovalo od jemu podobných, což je na tvůrce typu Hillcoata obrovská škoda. Proto jen tři hvězdy a 60 %.

Komiksový film? Ale kdeže. Joker je fenomenální temný thriller v oldschoolovém hávu, který vědomě odkazuje k sedmdesátým a osmdesátým létům a filmům Martina Scorseseho (Taxikář, Král komedie). O to překvapivější je, že ho natočil dosud spíše komediální Todd Phillips a pojal ho opravdu jako čistou temnou kriminálku, v níž humor prakticky úplně chybí. Opíral se o fantastickou depresivní atmosféru Gothamu, který znovu vypadá jako místo, kde nechce žít nikdo, celé je to potřebně syrové a temné. K tomu dopomáhá i výtečná hudba a trefný písničkový soundtrack, který původně asi optimistické songy staví do trochu temnější linie a divákovi z toho není moc dobře po těle. Výsledek by ale nefungoval bez fenomenálního a naprosto dokonalého Joaquina Phoenixe, jenž šel fyzicky totálně nadoraz a jeho výkon je stejně tak nepříjemný jako uchvacující. Ostatní zcela zastiňuje, ačkoli účast de Nira je hodně příjemná a připomíná zlatou éru Hollywoodu. Za skvělé se dá považovat i velmi těžké morální dilema, do kterého se publikum dostane, protože neví, zda má Flecka litovat, nebo jím absolutně pohrdat. Snímek navíc končí v tu pravou chvíli, abychom si mohli začít domýšlet, co se vlastně dělo dál. Je pravda, že snímek stírá auru Jokerova tajemna, s níž skvěle pracovaly předchozí filmy a ze scenáristického pohledu není tak zajímavý, protože někdy až moc vychtěný, ale to tolik nevadí, protože jde o unikátní a téměř geniální podívanou, která ukazuje, že i komiksy mohou být radikálně jiné. 90 %

Na tuzemské poměry hodně unikátní dokument, který už navždy bude připomínat naprosto ojedinělou sezonu Slavie, která vyvrcholila postupem do Ligy Mistrů. Z filmového hlediska pochopitelně nejde o žádnou extratřídu a je poznat, že tvůrci nejsou filmaři, přínos je ale úplně jinde. Jelikož si všichni z týmu pustili kamery hodně k tělu, je snímek skvělý v tom, že divákům ukáže, jak fungují tréninky ve špičkovém českém týmu, jaká je v něm atmosféra a jak to vypadá na cestách na pohárová utkání. Samozřejmě, že při autorech stálo velké štěstí, protože scénář k odvetnému zápasu se Sevillou je jak z toho nejklišovitějšího hollywoodského dramatu, jenže tohle byla skutečnost, a proto je čtvrtá epizoda tou asi nejpůsobivější a nejvíc strhující. K naprostým vrcholům celého seriálu ale patří motivační proslov trenéra před utkání se Sevillou, který překvapí v tom, jak je věcný, absolutně nevulgární, především je ale pronášen naprosto klidným hlasem, přesto je ohromně působivý a vskutku motivující. Ano, některé díly jsou možná zbytečně dlouhé a pár momentů se opakuje, to ale vlastně vůbec nevadí, protože atmosféra je tak elektrizující a úžasná, že se to v ní ztratí. Při hodnocení se ve mně pere filmový fanoušek s tím slávistickým - jakožto filmový bych měl dát čtyři hvězdičky, jakožto slávista ale přimhouřím oko a dám plnou palbu, protože tenhle dokument je zcela ojedinělý. 95 % PS: Chtělo by to také podobný dokument z týmu, kterému se nedaří a bojuje o záchranu, ale to je asi hodně utopické přání.

Lehké zklamání. Ad Astra je film, který výrazně sráží jeho ambice, velká žánrová rozkročenost a pravděpodobné kompromisy mezi původní autorskou vizí a přáním studia. Gray je výborný režisér, což dokazuje v každém záběru a v kombinaci s famózní kamerou Hoyteho van Hoytemy snímek výborně vypadá a nekonečnost vesmíru a sluneční soustavy je skoro hmatatelná. Podobně je na tom atmosféra, která je úžasná a společně s krásnou hudbou výtečně dokresluje lidskou osamělost uprostřed nekonečna. Výsledek ale značně sráží úplná doslovnost v podobě voiceoveru, který je zhola zbytečný a nedává divákovi prostor na jakékoli domýšlení a přemýšlení, protože mu vše servíruje až pod nos. Jako by si Gray nebyl jistý, protože do potřebně pomalého až meditativního tempa z ničeho nic přidá dvě slušné, ale veskrze zbytečné akční scény, z nichž jedna je skoro hororová, což se k filmu absolutně nehodí, jakkoli to může být působivé. Brad Pitt v hlavní roli je velmi dobrý, jenže i pro něj platí, že jeho výkon je totálně devalvován všudypřítomným komentářem, který každou jeho snahu o niterné herectví utne hned v zárodku. Rozhodně potěší i účast Tommyho Lee Jonese a miniroličky Davida Sutherlanda a Liv Tyler. Ve výsledku je tak Ad Astra jen lehce nadprůměrná záležitost, která by chtěla být filozofická a nastolovat řadu otázek, jenže vzhledem ke své doslovnosti jen klouže po povrchu a na nic pořádně neodpoví. A to je velká škoda. 60 %

Remake jedna ku jedné, který těm, co viděli originál, opravdu nemá co dát. Moland děj přesunul do Kanady, což je moc fajn, protože ona horská atmosféra nekonečných zasněžených dálav se udržela. Přidal k tomu i dost černý humor, který vše oživil a některé vtipy jsou velmi vydařené. I tempo je solidní a potěší vlastně i brutalita, s níž hlavní hrdina likviduje členy mafie. Ta srbská byla nahrazena indiány, což je taky nápadité a do zvoleného prostředí to naprosto sedne. Liam Nesson tedy nepředvádí nic exkluzivního, ale svůj standard si uhraje a je znát, že v těchto rolích už se zabydlel a stačí mu jet na volnoběh. V menší úloze zaujme William Forsythe, který by mohl mít víc prostoru. Jinak je ale vše jako v severském předobrazu, což je pro znalce trochu nudné, předvídatelné a neoriginální. Hlavní záporák navíc není tak výrazný a některé scény jsou opravdu doslova okopírované. Ani závěrečná přestřelka není tak úderná a je vlastně docela zmatená. Cold Pursuit tak je sám o sobě slušná žánrovka, která neurazí, ve srovnání s originálem je ale po všech stránkách slabší a neospravedlňuje to, proč se remake vůbec natáčel. 60 %