Botič

Melancholický film o budoucnosti, která je zároveň tak vzdálená, ale přitom něčím děsivě povědomá. Swan Song by klidně mohla být epizoda Black Mirror. Od té jej však odlišuje neskutečný product/set design a skvělý herecký výkon Mahershala Aliho. Tohle csfd ponoření do modrých vod úplně nechápu.

Ghostbusters: Afterlife to nemají jednoduché. V porovnání se svými předchůdci, které si člověk zamiloval prakticky od první minuty, tu trvá přinejmenším půl hodiny než se postavy a příběh pořádně chytí. Když už se jim to ale podaří je to podívaná milá, nostalgická a příjemná.

Maggie Gyllenhaal si natočila prosolený a pískem prosáklý rozbor odvrácené strany mateřství. Olivia Colman hraje tu „zlou“ protivnou skoro padesátnici skvěle. Jen mi v těch střípcích z mozaiky o údělu matek chybělo silnější vertigo. The Lost Daughter tak vnímám podobně jako Pieces of a Woman coby herecké cvičení pro jednu postavu. Ale pod kůži se mi tyhle malá zrnka písku úplně nezadřela. Škoda, že Maggie nesáhla spíše po knize Lízni si a hrej od Joan Didion.

Polovina série a přijde mi, že tvůrci trochu tápou a nemůžou najít ideální balanc mezi humornou stránkou nastavenou předchozími příspěvky Sexu ve městě a „dospělostí“, do které postavy dorostly. První epizody se snaží napravit každý přešlap, který byl původnímu seriálu vyčítán, takže tu kolem hrdinek krouží snad úplně všechny problémy světa od Black Lives Matter přes LGBTQ+ až po alkoholismus a strasti stárnutí. S každým dalším dílem ale čím dál víc problikává nostalgie říznutá atmosférou podobnou GIRLS. Snad se King v dalších dílech vzdá těch podivných parodických skečů a vydá se tentokrát temnější cestou.

Ošklivá pravda v pěkném balení. Moc jsem se nesmál, spíš mi celou dobu mrazilo v zátylku a měl jsem pocit, že koukám na dokument o současnosti.

Restart, reboot, remake od všeho trochu. Film rozkročený mezi výbornou studií o tom, co se všechno se  světem Matrixu dá ještě dělat a mezi zvláštně nasekaný feministický akční servis, aby se neřeklo. První polovina mi chutnala jako dobře naprogramovaný šťavnatý steak. Bez akční půlky bych se i obešel. Kyberpunkové intermezzo o možné symbióze digitálního a reálného světa potěšilo. Jen ta Niobe je v něm celkem ztracená a pohřbená pod podivnými scenáristickými replikami o jahodách. Celkově ale rozhodně odvážné vzkříšení.

Happiest Season dostala svého důstojného bratříčka. Mile napsané, upřímně zahrané, nikdo tu netlačí na pilu a ta energie, kterou má Single All the Way? Tu jsem už dlouho v žádné ze současných romantických komedií neviděl. Tenhle vánoční dárek od Netflixu potěšil.

The French Dispatch nebyla podívaná úplně pro mě. Místy tak komplikovaně napsané, až mi hlava postupně utekla do bezpečí vizuálních veletočů, než aby se soustředila na příběh nebo na to, co se snaží jednotlivé postavy sdělit. Pořád mě baví Andersonův systém, imaginace, celá plejáda cameií, ale příběhy jako takové byly tentokrát neskutečně utahané.

Chytlavá podívaná (místy lehce fádní), stejně jako všechny ty hudební pecky, co tu podtrhují Eloiseino bdění, snění nebo vzpírání se nočním můrám. Tahle králičí nora v Soho sice nevede až tak hluboko, jak by jí slušelo, ale v hororových momentech je nápaditá a efektivní,

Stylově oblečená gangsterka s duší telenovely. Melodrama je díky House of Gucci opět v módě. Má to svoje neduhy. Postava Jareda Leto je z celé partičky nejvíc mimo až to někdy ruší. Lady Gaga ke konci celkem otravná. Adam Driver pro jistotu asi ani nedostal brief. Hudební pecky podivně nastříhané úplně do všech scén. A závěrečný akt by si zasloužil více prostoru. Ale i tak Ridley celou dobu baví. Paradoxně to celé působí spíš jako projekt Ryana Murphyho, než Ridley Scotta. Takže kdo miluje American Crime Story, Pose nebo Feud si tady přijde určitě na své.