Temná dcera

Tomuto snímku s opravdu upřímným potěšením uděluji naprosto nekompromisní Odpad!, a to minimálně pro mě ze dvou skutečně zásadních důvodů. První důvod zní Olivia Colman. Neberu tedy ohled na její herecký talent, či přímo jak se jí zde podařilo ztvárnit tu svou postavu, ale prostě ta ženská je mi všeobecně tak strašně moc nesympatická, že jí vůbec nedávám a prostě faktem je, že v mých očích znamená její účast v jakémkoliv filmu zkažený dojem. Tohle je ale v podstatě jen můj osobní problém, ovšem důvod číslo dva je už daleko podstatnější i pro ostatní, kterým zmiňovaná paní až tolik nevadí, a to že opravdu bytostně nenávidím filmy, které jsou totálně, ale jako opravdu totálně o ničem. Bez zápletky, bez hlavy a paty a především bez pointy. Poté se vždy jen otráveně ptám, proč sakra něco takového vůbec vzniká? Co tím chtěli tvůrci vůbec říct? Co ty dvě hodiny měli vůbec jako představovat, co měli za význam? Nesympatická postava přijede na dovolenou na jakýsi Řecký ostrov, kde se nachází další nesympatické postavy, k nim přibydou další nesympatické postavy a všichni mezi sebou hrají takové nějaké podivné dialogové a myšlenkové hry, které nemají žádný smysl a hlavně z nich vůbec nic nakonec ani nevyplyne. Takže co to je? Jen hromada prázdných žvástů a myšlenek a ještě prázdnějších charakterů, a to ani nemluvě o té zasrané kameře, libující si snímat všechny ty ksichty asi tak ze dvou centimetrů, do toho pořád ta místní otravná hudba, no prostě utrpení. Tento film je zkrátka vážně šílená opruzenina, jinými slovy, pro mě to znamenaly krásné dvě hodinky spláchnuté do hajzlu! (10.02.2022)

[2,5*]     Tento film je jeden nepretržitý nepríjemný pocit. Čo mu určite nemožno uprieť, je veľmi autentický dojem skutočnosti, film doslova prenesie diváka spolu s hrdinkou na dané miesto, do prímorského strediska na gréckom ostrove. Ale namiesto pozerania sa dve hodiny na hrozne nesympatickú, zvedavú, totálne vyšinutú ženskú si viem predstaviť aj podstatne príjemnejšie strávený čas. Ešte aj tie rozhovory medzi postavami, ktoré sa nepoznajú a snažia sa o prekonanie zábran, sú tak realisticky banálne, až sú trýznivo nepríjemné. V podstate celý film sa nesie v silne znepokojivom tóne, ale ide o znepokojivý tón takého typu, ktorý vôbec neobľubujem. V každom prípade film vo mne dokázal vyvolať veľmi intenzívne pocity (nazvem ich úzkosť a odpor). Musím ale oceniť aspoň výborné herectvo, hlavne oboch predstaviteliek hlavnej hrdinky, v staršom i mladšom vydaní (Olivia Colman a Jessie Buckley). (17.03.2022)

Jedna z nejčastějších reakcí na zjištění, že někdo nechce mít děti, bývá nařčení ze sobectví (někdy snad až z neúcty k posvátnosti a vznešené kráse mateřství). Tato (z mého pohledu nesmyslná) reakce, je ostře zproblematizovaná v tomto nenápadném, ale přitom silném filmu, který stojí nejen na skvělých hercích, ale především na velmi chytrém a komplexním scénáři.___ Maggie Gyllenhaal nám představuje profesorku srovnávací literatury Ledu, která přijela na řecký ostrov užít si dovolenou, ale místo klidu a pohody prožívá jakousi osobní krizi, při níž se vrací do minulosti a pod dojmem setkání s mladou ženou Ninou reflektuje své vlastní mateřství. V Ledě se aktivují profesní instinkty: Pozoruje chování Niny a jejího okolí a srovnává je s vlastními zkušenostmi. Ve vzpomínkách pak vidíme mladou Ledu, která se stala matkou nepřipravená na totální transformativnost toho stavu a která byla postavena před dříve neuvědomovaná dilemata, při nichž se rozhodovala mezi (nesvobodnou) prací pro rodinu a (svobodnou) prací na sobě. Tím se dostáváme k úvahám o skutečném sobectví, o společenském obrazu matky, která si uvědomí svoji nenapravitelnou "chybu"(?), a o tom, zda existuje rovnítko "špatná matka" = "špatný člověk".___ Leda na řeckém ostrově prožívá jakési regresivní stavy, při nichž se snaží vrátit k sobě samé; skrze návrat do (vzdorného a bezstarostného) dětství i skrze bizarní kompenzace zpackaného mateřství, při nichž se o "dítě" (ukradenou panenku, podobnou té, o niž vinou vlastní dcery přišla) stará, jen kdy sama chce (a jehož bezelstným "odevzdáním", po němž následuje vcelku pochopitelná reakce, se snad i chce potrestat za někdejší opuštění svých dětí), skrze toto symbolické jednání se snaží vyrovnat s vlastní minulostí a (snad - podvědomě) i varovat mladou přítelkyni před chybami, které nelze vzít zpět.___ Málo filmů se zabývá mateřstvím do takové hloubky, bez sentimentu a bez příkras, jako Temná dcera, a zcela určitě žádný neukazuje tak přesvědčivě, že skutečné sobectví krystalizuje právě až v důsledku mateřství a ne v odmítání mít děti, jak to s oblibou mnozí říkají na adresu bezdětných. Výborné herecké obsazení, atmosféra, kamera, hudba... (01.02.2022)

PLUSY /////////////////////////  herecké obsazení, výkon Oliviy Colman, nádherný dovolenkový setting a atmosféra filmu, svižný posun děje MÍNUSY ///////////////////////// lehce nesympatické postavy, možná větší gradace, ale jinak nic HODNOCENÍ: 90% (01.01.2022)

Na The Lost Daughter sa hravo dá nazerať ako na príručku o tom ako nebyť správnym rodičom, avšak tých tém pod povrchom ukrýva omnoho viac. Je správne, aby každá matka obetovala svoju kariéru kvôli deťom? Ak áno, nebude svoje životné rozhodnutia ľutovať v päťdesiatke, ak ostane sama a bude viesť prázdny život spominajúc na chyby minulosti? Bude ju kariéra napĺňať aj v staršom veku? The Lost Daughter načrtne veľa tém o ktorých sa bežne nehovorí a ktoré si niektorý rodič ani nechce pripustiť a ako jeden z málo filmov podáva komplexnosť témy akou je materstvo bez príkras. A faktom je, že len málo matiek (alebo aj otcov, ale tým sa film venuje vo veľmi malej miere) je skutočne pripravených na čo ich čaká dlhé roky po pôrode a ako sa zmení ich život. Hlavne v produktívnom, mladom veku, keď namiesto práce na sebe nastúpi sústavná, únavná dvasaťštyri hodinová starostlivosť o dieťa. Je každá schopná takejto obety? Ak nie, mali by sme takú ženu za to odsudzovať? Skutočne matka svoje deti nemiluje iba preto, lebo upredností prácu než život pre rodinu? Je totiž len tenká hranica medzi tým byť dobrou a zlou matkou a The Lost Daughter túto tému podavá bez ružových okuliarov. To čo sa zo začiatku filmu javí ako sentimentálne spomínanie jednej takmer päťdesiat ročnej pani na svoju mladosť na pláži v Grécku sa preklenie na silnú výpoveď o materstve. Väčšina zmieňovaného je však len letmo naznačená a už je na divákovi čo a či si chce tieto témy nájsť a zamýšlať sa nad nimi (a nad množstvo ďalších). Samotný film totiž plynie v takej sentimentálnej nálade od začiatku do konca, bez toho aby akokoľvek tlačil na city, bol doslovný v ktorejkoľvek téme alebo konaní postáv. A Olivia Colman je ako herečka snáď to najlepšie čo nám Británia dala. Indiečko ako vyšité. CELKOVO: 7/10 (01.01.2022)