Botič

Nepřekonatelný monolit a jedno z největších dobrodružství jaké jsem měl možnost vidět na stříbrném plátně.

Když pěkný plakát ke spokojenosti nestačí! Polská polévka z červené řepy, která je nemastná, neslaná a řepu viděla pouze z rychlíku. Shameless nedokáže oslovit vůbec ničím, příběh je i na ploše 80 minut natahovaný, nezajímavý a samotná nálepka snímku, že se jedná o kontroverzní film je také tak trošku vycucaná z prstu.

Podobně jako Where the wild things are jsou Divoká stvoření jižních krajin zřejmě nejdrzejším a nejukřičenějším filmem letošního festivalu, ale zatímco u prvního zmiňovaného je ona samotná hra s očekáváním a imaginací zábavná u Divokých stvoření je spíše ubíjející a nic neříkající.

Na tuhle filmovou erekci nebyl svět ještě připraven. Možná, že se jedná o pseudointelektiální žvást, který by chtěl sdělit tolik, ale neříká prakticky vůbec nic, ale mě osobně Holy Motors oslovilo jako už dlouho nic. Hravá hříčka, kterou není těžké pochopit a milé pomrknutí na do sebe se hroutící společnost. Mnoho rolí, mnoho tváří a čím dál tím méně času - v které kůži se ale cítíme skutečně doma?

Thomas Vinterberg dokázal obalit neoriginální příběh neskutečně hutnou atmosférou a do prostoru vpustil tolik uvěřitelných charakterů, že se mu podařilo stvořit nervy drásající drama jako málokteré jiné. Syrové do morku kostí a díky Mads Mikkelsenovi příjemně uhrančivé celých 111 minut.

Hanekeho pitva posledních fází lidského života vedená s chirurgickou přesností - chladná, antiseptická a v řadě ohledů stejným dílem zamilovaná jako krutá sonda zaměřená na dobře situovaný pár, který jsme nuceni obsedantně sledovat od posledních záchvěvů zamilovanosti přes láskyplné opečovávání chátrajícího těla až po zoufalé šílenství starého muže. Haneke jde opět až na dřeň a využívá k tomu tu nejsilnější emoci ze všech - strach ze smrti. Dech dávající a dech beroucí zážitek, který je celé dvě hodiny tak intenzivní, že z filmu divák odchází se sklopenou hlavou přesvědčujíc sama sebe, že se jedná pouze o filmovou fikci, ale kdo ví jakým koncem si nakonec každý z nás projde. Jeden z nejomračujících zážitků letošního festivalu.

"Alkohol a sny se nemíchají!" - tímto mottem se měl nejspíš řídit i sám Vileneuve, když se pustil do natáčení Mars a Avril. M&V je ze začátku neskutečně příjemnou a snovou pohádkou prodchnutou steampunkem skrz na skrz a oděnou do tak neskutečného vizuálního hávu, ale opět na úkor příběhu, který je zbytečně překombinovaný a zmatený, byť poeticky vedený až do konce.

Cronenbergův návrat do doby, kdy ho za jeho filmy neměl vůbec nikdo rád. Podivná alegorie na zkaženost, znuděnost a emocionální vyprahlost dnešní společnosti - to vše v různých podobách nechává Cronenberg plynout před okny hi-tech skleněné rakve jedoucí napříč bouřícím se a hlučícím New Yorkem. Cronenberg nechává postavy mluvit v podivných kryptogramech a prkenně si s nimi pohrává, znásilňuje je, nechá flirtovat s divákem a pak vše zakončí podivnou dvacetiminutovou hádankou, kterou se však dál už nikdo zabývat nechce.

Intimní dokument tvořený citlivým dialogem odehrávající se ve vaně, který je doplněný o fantaskní alegorickou cestu popisující transformaci aneb jak šnek vyměnil ulitu a neztratil při tom svůj život ale přerodil se v něco nového. Malá zmatená sonda do podvědomí dvou nevyhraněných bytostí lemovaná snahou o reprezentaci sebe sama a o vizualizaci svých vnitřních světů.

Portugalská "westernstory", která se bere smrtelně vážně a road movie o cestě od někum nikam. Neskutečný amatérský pokus o spaghety wester, který selhává na všech frontách - od příběhové kostry, přes herecké výkony a prácí s kamerou konče.