Botič

Znovu se mlátí prázdná sláma a opět se příběh staví na premise, že homosexuální vztah nemůže mít dlouhého trvání, stejně tak, jako je jeho existence podmíněna drogovými excesy a vydlážděná nevěrou a totálním odcizením se jeden od druhého - to všechno už tu v té či oné podobě bylo a Neodcházej nepřichází s ničím novým. Pár silných momentů se zjeví a onen fakt, že se jedná o režisérovu intimní zpověď film sice na chvilku postaví do lepšího světla, ale ve výsledku se jedná o nemastný a neslaný snímek.

Chladné na povrchu, ale vroucí uvnitř. Hudební gejzír, který vyvěrá s každým dalším tónem. Neskutečná obrazová skladba a příjemný vizuální experiment - bublající, tepající a žijící vlastním životem a to nikoliv na divákův úkor. Zatímco Heima byla spíše hravým extrovertním pohledem ven směrem k přírodě, Inni směřuje dovnitř / pod povrch a symbolizuje jakousi introvertní duši kapely Sigur Rós.

Mirror, Mirror mě absolutně minulo a vlastně ani do nálady nesedlo. Papundeklové, falešné, místy sice roztomile kritické a nadsazené, ale vyprázdněné a o ničem. Tohle cukrátko je spíše kyselým bonbónem, které v krku škrábe a dělá neplechu, než něčím, co s každým dalším shlédnutím chutná lépe a lépe jako třeba Hvězdný prach nebo Kouzelná romance.

Pokud někdo tvrdil, že Steven Spielberg znásilnil Královstvím křišťálové lebky Indiana Jonese, tak já tvrdím, že Prometheem znásilnil Ridley Scott původního Vetřelce a Blu Ray edice jen odpovídá na otázku proč Prometheus není dobrým filmem. Nejnenáviděnější snímek letošního roku!

Sympatický debut, který má duši a film, kde se hlavní postavy nebojí ušpinit. Snow White and the Huntsman mi svojí poetikou připomnělo spíš Scottovu Legendu šmrnclou Hvězdným prachem, než Gilliamovu Kletbu bratří Grimmů - jen namísto rohaté temnoty zde herecky vládne bílý žralok v podobě Charlize Theron, která je až trestuhodně upozaděná na úkor halucinogenních toulek temným lesem za zvuků hej hou, hej hou, ale pokaždé, když se zjeví je skvostně ďábelská. Sanders na své fantasy cestě sice párkrát zaškobrtl a místy je nekompromisní zásah střihačských nůžek silně znát, ale divák i přes to dostane všechno, co bylo naslibováno - a to se musí podporovat!

Scénáristická bezradnost na tři - to je přesně M3B. To lepší z jedničky, ale zároveň i to nejhorší z dvojky se snoubí v tomhle MEGAbijáku, kde je každá postava čtvrtým kolem u tříkolky podobně jako v případě Dark Shadows. Mrtvá franšíza, které došel dech hned po prvním dílu a s každým dalším se svíjí v podivných gumových křečích, čím dál tím větších hlavách a šílenějších CGI celcích. Pár světlých momentů se najde, ale těch je v téhle 104 minutové taškařici trestuhodně málo. Škoda, že se aktéři nevrátili v čase do roku 1997 - sledovat na plátně dění z nestárnoucí jedničky by bylo mnohem příjemnější.

Laciné a i při svých 95 minutách proklatě úmorné. Duo Neveldine, Taylor si vystačí prakticky s jednou silnicí, lacinými industriálními troskami či kostelem a do těchto naprosto nezajímavých exteriérů vpustí zdivočelého Ghost Ridera, který se párkrát epilepticky zasvíjí, práskne bičem, něco podpálí, ale výsledek je podobně mrtvý jako Mooreův Max Payne. Ghost Rider 2 je pak pro mě osobně snad nejhorší komiksovou adaptací vůbec.

Does It Get Easier? Yes/No... Napoprvé jsme se minuli, ale na podruhé, na podruhé jsi mi Sofie vzala dech.

Tentokrát se ve svém muzeu ztratil sám Tim Burton. Burtonova fantasy o čarodějnici, tak mocné, že nejprve musí dělat uklízečku, aby pak mohla obchodovat s rybami, a která ve svém okolí dokáže svést prakticky cokoliv. Proto se asi zamiluje do toho nejméně přitažlivého muže na světě a miluje ho i po 200 letech. V mezidobí jen nejspíš obchoduje s těmi rybami. On jí nechce, ale spí s ní a nenávist vyjadřuje jen slovně, protože nemůže hýbat silně nalíčeným obličejem - s tímhle nedostatkem má ale zřejmě problém většina osazenstva. Jakmile z děje vypadnou opilé eskapády jedné z postav, jde to s příběhem z kopce a Eva Green to na svých bujných ňadrech celé sama neutáhne. Poslední třetina je prakticky snahou o vybruslení ze scénáristické polízanice, kdy sice každý vyjeví své tajemství, ale v tak prapodivné koláži, že to předešlým zážitkům urazí hlavu a zbude tu jen zmateně pobíhající pata. Jsou stíny a STÍNY, zatímco Burton se těch svých už zřejmě dávno zbavil, servíruje divákům nové chmury, z nichž se noční můry teprve zrodí. Na konci jsem se skutečně cítil tak, jakoby mi někdo ukradl Vánoce. Love This! NEVER!

Neměl jsem rád Annu Faris, ale po tomhle filmu jí přímo nesnáším! Doufám, že teď aspoň škytá.