dennykr

Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde.

Ultraseven zdatně kříží "Ultramana" s "Ultra Q". Ultraman se jen svezl na kaiju boomu, který Japonsko zasáhl a sám využíval ta nejprovařenější žánrová schémata. Od staršího Ultra Q se odklonil monotónností zápletek, ale i jistou stylistickou umírněností a jednotvárností či absencí snahy o budování brakové mytologie. Ultraseven je v tomto ohledu daleko zábavnější. Seriál se naučil dávkovat informace (čas od času něco zatají nebo diváka klame), každý díl nutně nesměřuje k souboji strážce s monstrem, vrací se moralizující voice-over a hlavně se začala rozšiřovat mytologie. Nepřátelé se od sebe liší nejen vzhledem, ale i původem a motivacemi. Znovu se objevují díly, ve kterých nejsou monstra to nejdůležitější (několikrát není ani souboj vyvrcholením epizody) a konflikty nevznikají banálně (kaiju chtějí ničit/kolonizovat), ale i na základě nedorozumění či řešení krajních situací. Hlavní hrdina Dan Moroboshi je dokonce vystaven několika morálním dilematům (což bylo v Ultramanovi nemyslitelné). Nelze si nevšimnout jasných podobností se Supermanem. Moroboshi je lidské alter-ego (mimozemského) Ultraseven, které má nadlidskou sílu, rentgenové vidění, nabíjí ho slunce a musí své schopnosti skrývat před ostatními. Ti se ovšem prakticky nikdy nepozastaví nad tím, proč hrdina mizí na závěr každé epizody. Jen na rozdíl od Clarka, seriál neklade důraz na konflikt mezi běžnou a „božskou“ stránkou postavy. A ačkoliv je v jedné epizodě „ukřižován“ (The Seven Assassination Plan), jde pouze o symbolické gesto, Sedmička totiž není spasitelem ani bohem, je parťákem a sedmým členem lidského týmu Ultra Garrison. // Ultraseven je japonskou inkarnací „klasického“ superhrdinského mýtu, která zároveň obrací tradiční pravidla kaiju eiga.

Nejdřív takhle, jsou dvě věci, které mě při čtení o Gravity Falls trošku trápí: hledání “velkých” témat a fragmentarizace vyzobáváním jednotlivostí. // Pročtením stovek tematických subredditů, komentářů na databázích a zbytečně dlouhých Tumblr postů jsem došel k (samozřejmě zkreslenému) závěru, že pro hodnocení dětských seriálů je naprosto klíčové, jestli obsahují nějaká “dospělá” témata. Adventure Time, Regular Show, ale vlastně i takový Phineas & Ferb by mohli vyprávět. Na druhém místě pak bývá posedlost rozklíčováním všech drobných tajemství, easter eggů a šifer, jež seriál obsahuje. Jenže ve všech těch jednotlivostech a přirovnáních ke Twin Peaks či Lost se ztrácí samotné Gravity Falls. A proto se jim vyhnu. Nemůže být seriál pro děti prostě jenom výborným seriálem pro děti? Může! // Prostá zápletka sourozenců Dippera a Mable na prázdninách u divného strýčka se začne komplikovat a Gravity Falls se stává především sofistikovaně vyprávěnou pohádkou, která ani jednou za čtyřicet dílů nezvolní tempo, dokonale pracuje s pozorností diváků a – na rozdíl od jiných pohádek – nikdy nepůsobí staticky. Shrnu to ve třech bodech. // (a) Svetry! Na té úplně nejpovrchnější rovině jsou drobnosti, jako právě Mabeliny svetry. Ty se totiž v každé epizodě mění podle hlavní zápletky. Pokud jsme zvyklí na Spongebobovy kalhoty nebo Finnův zelený batoh, proměna animovaných kostýmů je příjemně svěží. Vizuálně tak seriál nepůsobí jako nekonečné opakování téhož, ale jako kontinuálně se vyvíjející příběh. Podobně fungují vedlejší postavy, jejichž charaktery se postupně prohlubují a role ve světě mění. V deváté epizodě se objevivší vepřík Waddles v seriálu vydrží až do konce, nebo když se jiná postava stane starostou, v této pozici už zůstane. Nepřichází žádný návrat k původnímu stavu. Gravity Falls tak ukazuje dlouhodobější dopady jednotlivých akcí a pohádkový svět jimi formuje. Vše najednou působí daleko živějším dojmem. // Konstrukce na úrovni řady i epizod! (b1) Každý díl totiž sestává ze dvou vzájemně propojených zápletek, které do jisté míry odráží vztah mezi dvojčaty. Hlavní linka se týká uspořádání fikčního světa a ústředního vyprávění. Pak je tu podzápletka, jež slouží především k rozvíjení psychologie jedné z postav. Jenže ta mnohdy obsahuje informaci zásadní pro řešení linky hlavní! Pouze jejich spoluprací je možné odstranit hlavní problém. Příkladem budiž epizoda The Last Mablecorn. Objevuje se hrozba trojúhlého zlouna Billa, který může rozpoutat konec světa. Tu řeší Dipper. Jediným způsobem, jak hrdiny ochránit, je získat vlas jednorožce. Jenže ten se jím rozhodne obdarovat pouze ryze dobrého člověka. Zde se přidává osobní podzápletka, jež stojí na snaze Mable dokázat jednorožci Celestabellebethabelle, že si vlas zaslouží. Rozřešení osobního konfliktu má za následek vyřešení i hlavního problému s Billem. Gravity Falls tak chytře nachází podvojný způsob, jak rozdělit dvacetiminutovou epizodu do dvou paralelních, ale ve výsledku provázaných narativních rovin a díky tomu nikdy nenudí. (b2) Když půjdeme výš, tak osciluje mezi klasicky polonávaznou a návaznou serialitou s občasným úskokem v podobě rozrušující. Právě díky tomu má Gravity Falls tak výborný rytmus i v dlouhodobém horizontu celé řady. V praxi to vypadá následovně. První sezónu tvoří dominantně samostatné epizody, které fungují jako Monster of the Week díly Akt X. Objeví se monstrum / úkaz a Dipper využívá tajemný deník, aby jej porazil. Dlouhodobé problémy se odkládají – klíčová otázka týkající se tajemného podzemního úkrytu strýčka Stana je položena v prvním díle, ale vrátí se až ve dvacátém – nebo se objevují nárazově. Na prvním místě stojí prozkoumávání fikčního světa, načrtávání jeho pravidel a prohlubování vztahu mezi dvojčaty. K návazné serialitě se dostáváme v závěru první série, kdy několik posledních dílů představuje vyvrcholení snahy malého Gideona získat domov našich hrdinů. Ve druhé řadě stále sledujeme epizodické případy, ale objevování se dlouhodobějších linií je frekventovanější. Postupně se připravuje půda pro dramatický zvrat ve dvanáctém díle, který dynamiku vyprávění kompletně promění, přepíše množství z toho, co jsme se dosud dozvěděli a přepne primárně do návazného modu, jež vydrží až do konce. Gravity Falls se daří neustále proměňovat způsob, jakým vypráví. Nikdy nezamrzne na místě. (c) Jedno léto! A možná nejsilnější stránkou Gravity Falls je způsob, jakým nakládá s ústředním tématem a záměrně omezeným rozsahem dvou sérií. Jde pouze o jedno léto v životě dvanáctiletých sourozenců, na jehož konci čeká nová škola a dospívání odstartované třináctými narozeninami. Seriál poměrně logicky konstruuje srozumitelné významové vyvrcholení, ale to na působivosti neubírá. Jasně stanovený deadline konce léta a čtyřiceti epizod mu dodává rozměr, jaký nekonečným seriálům pro děti chybí – pomíjivost. Diváky tak dostává do stejné pozice jako hlavní postavy, které jsou pravidelně konfrontovány s časovým rozměrem svého dobrodružství. A ten – u pohádky absurdně dojemný – pocit blízkého konce je sice frustrující, ale hlavně prohlubuje působivost epizodických příběhů. Což je asi to nejzásadnější, co se Gravity Falls snaží dětským divákům předat – sílu přítomnosti. Zatímco dlouhatánské dětské pořady většinou utvrzují mýtus nekonečných prázdnin, Gravity Falls tematizuje jejich prchavost. To podporuje i odepření veškerých informací z mimoletního života Dippera a Mable. Neznáme jejich rodiče ani běžný život. Zatímco monstra obývající lesy v okolí ústřední Mystery Shack jsou vytažena na světlo a pojmenována, každodennost zůstává v husté mlze nejasnosti. A díky tomu jde o pohádku nejen brilantní ale extrémně dojemnou.