Marthos

Kaolin. Láska. Intriky. Marionety kočovných loutkářů. Malý Sirotek. Ušlechtilý Korbelář. Spanilá Baarová. Lstivá Mandlová. Rozpustilá Ferbasová. Sympatický Pešek. Legrační Kohout. A nádherná Fialova ukolébavka o tom, že každý má pohádku svou. Kdo by se nezamiloval?

Stále se zhoršující politické vztahy se sousedním nacistickým Německem měly pochopitelnou odezvu v literární i filmové tvorbě. Ministerstvo obrany si pak na sklonku roku 1936 objednalo výrobu špionážně laděného filmu, který by zároveň propagoval armádu a její moderní zázemí. Režisér Miroslav Cikán nakonec sáhl po románku Marie Křížové a poskytl jej k přepracování Karlu Hašlerovi, jemuž byla svěřena i jedna z klíčových postav. Na adresu tvůrců je nutné poznamenat, že se jim podařilo vytvořit napínavý krimifilm s přiměřenou dávkou tajemství.

On je furiant a úspěšný letec, ona emancipovaná tanečnice se sex-appelem. Co dál, řeklo by se. Svitákův film ovšem mimo kopanou, aeroplány a spoustu rozbitého nádobí přináší celistvý portrét raněného ženského srdce ve vynikající herecké interpretaci Antonie Nedošinské, která svou "železnou matku", autoritativní ženu, v níž útěk jediného syna probudí uraženou ješitnost, vybavila nejen ostrým jazykem a ráznou vyřídilkou, ale také něhou a porozuměním. Je v tom velký kus pravdy. Protože maminka je největší poklad, jaký máme.

Zažít krachy, nemít prachy. Výbornými gagy nabitá komedie o udatné Kateřině, která se s životem pere jako lvice, stojí a padá s titulní představitelkou, nedostižnou Antonií Nedošinskou. Velká česká herečka, jejíž jméno soudobá kritika vyslovovala s patrným despektem, rozžala další z mnoha ženských portrétů, laskavou a srdečnou majitelku neprosperujícího obchodu s rybami, na kterou se, jak jinak, usměje štěstí. Slavínský se v mnoha ohledech nezapře, ale i v těch naivních příbězích lze narazit na leccos zajímavého a neocenitelného – v tomto případě se o nesmrtelnost postarala Hana Podolská, která se prostřednictvím tohoto filmu propůjčila k (ne)nápadné reklamě svého salonu.

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život.

Stejnojmenný román Anny Ziegloserové (1883 – 1942), spisovatelky, která padla za oběť nacistickému teroru, se stal vhodnou příležitostí pro barrandovský tým v čele s režisérem Karlem Špelinou. Film, odehrávající se v exkluzivním prostředí luhačovických lázní a dalších efektních dekoracích, není sice třeskutou zábavou, jak by možná mnozí očekávali, přesto z něj dodnes vyzařuje nezměrná elegance, půvab a jemný, decentní humor. Hana Vítová jako svéhlavá a drobátko rozmazlená princezna, jejíž matinka vlastní neprosperující lázeňský penzion a František Krištof-Veselý coby syn zchudlého továrníka, který se rozhodl nenásledovat otce v jeho rozmařilých šlépějích... Navzdory tomu, že ti dva se nemohou ani vystát, na samém konci zjistí, že patří k sobě. Inu, kdo by pochyboval o dávném biblickém příběhu Adama a Evy.

Září 1940. S končícím létem se připravovala velkolepá oslava významného životního jubilea mohykána českého filmu a jednoho z otců zakladatelů Vladimíra Slavínského. Temperamentní "syn hor" si ke svým abrahámovinám nemohl přát nic menšího, než další úspěšnou veselohru, s níž by válcoval podzimní sezónu v pražských biografech. Úspěch a vyprodané kinosály byly hnacím motorem pro Slavínského a s prostředími, která důvěrně znal, nemohl zklamat ani producenty. Nebylo tedy nejmenších pochyb o tom, kam zasadit příběh mladé úřednice a ministerského tajemníka. Centrum pražské smetánky v nedalekých Jevanech patřilo k vyhlášeným lokalitám již v období první republiky a zdejší síť luxusních hotelových komplexů byla jako stvořená pro delikátní záležitosti státních tajemství a úzkostlivě střežená inkognita vlivných bankéřů. Jména Adiny Mandlové a Raoula Schránila slibovala mnohé, také proto, že obě filmové hvězdy pojilo silné přátelské pouto i mimo dosah kamer. A poněkud netypická charakterová proměna příslušníka horních deseti tisíc v Marvanově znamenité interpretaci přináší do filmu šťavnatý komediální náboj a vytváří sympatické pozadí pro romantickou zápletku v podání Mandlové a Schránila. Příběh má spád, přehledné dialogy i neobvyklou pointu a současného diváka si získá vedle prosluněné letní atmosféry i roztomilou písničkou o mušce. Příjemné zakončení jednoho válečného léta. Ani se nechce věřit, že nad okupovanou zemí už víc jak rok visely vlajky s hákovým křížem.