Marthos

V roce 1958 se Jiří Krejčík vrátil po více než deseti letech k vyobrazení měšťanského světa 19. století, kterého tak zdařile dosáhnul už ve své režijní prvotině, v adaptaci Nerudových povídek Týden v tichém domě. Tentokrát je však jeho pohled nesmlouvavější a společenská kritika sžíravější. V adaptaci dramatu Gabriely Zapolské Krejčík útočí na zvyklosti, pohodlí a hamižnost jedné středostavovské rodiny, aniž by sklouznul do příliš zjednodušujícího podání. Jeho postavy jsou - i zásluhou skvělých hereckých výkonů - natolik komplexní, že je nelze a priori odsoudit. V hlavní roli madam Dulské příběhu vládne nezaměnitelná Zdenka Baldová, avšak přinejmenším stejnou pozornost si zaslouží Marie Tomášová, jejíž výkon v roli utlačované, přesto vnitřně silné služebné snese srovnání s Mari Töröcsikovou, která ve stejném roce vytvořila obdobnou postavu ve Služce Zoltána Fábriho. Na filmu se mimo jiné podílely přední osobnosti tehdejší umělecké scény: kostýmy zvýrazňující jednotlivé charaktery postav navrhl Kamil Lhoták a původní hru ve scénáři upravil dramaturg a spisovatel Jiří Fried. Krejčíkova profesní i osobní vyhraněnost pak vděčí také nadčasovému vnímání (nejen) tohoto filmového díla.

Patřičně procítěný komentář Víta Vejražky mě málem donutil uvěřit myšlence, že národní soudruh JP nebyl pouhým hercem, ale dělníkem jeviště. Buď jak buď, pořád mám dojem, že valná většina jeho filmových rolí je variace jednoho a téhož, což následně potvrzuje i zdejší výběr ukázek. Divadelní teoretici by ovšem měli náležitě ocenit zachycení části nastudování Shakespearova Krále Leara, hraného právě Jaroslavem Průchou. A nutno dodat, že skvěle.

Druhý Otčenáškův román Občan Brych byl ve své době průkopnickým činem české literatury. Vyšel v roce 1955, česká tvorba se tehdy začínala pomalu probouzet z dogmatické strnulosti, stále však opakovala několik osvědčených modelů. Otčenášek částečně opustil černobílé schéma kladných a záporných hrdinů, ústředním hrdinou románu není ani dělník, ani funkcionář, ale nerozhodný a kolísající inteligent. Brych má své výhrady k nové politické situaci v zemi, přesto není líčen jako nepřítel. To všechno spolu s citlivým propracováním psychologie postav znamenalo podstatný posun směrem k životní realitě. Vávrova filmová adaptace, natočená o pouhé tři roky později, z celého románu vyzdvihuje morální dilema hlavního hrdiny, jež si postupně uvědomuje, že nelze stát mimo proud dějin. Pro propagandistické účely byl váhavý intelektuál, který se pro režim dobrovolně rozhodne, samozřejmě mnohem vhodnější, než plakátoví hrdinové, jejichž věrohodnost byla pro běžného obyvatele Československa na konci padesátých let, tedy po pádu Stalinova kultu, nulová. Scénář dává mnohem více než politickým diskusím vyniknout detailnímu popisu nejistoté doby, která je plná úzkostného napětí a strachu z budoucnosti; v tomto ohledu překvapí řada úderných dialogů, např. Brychův sarkasmus vůči sílícímu nátlaku vůči jeho osobě. Nejsilnější devízou Vávrova filmu jsou samozřejmě herecké výkony. Karel Höger ztvárnil Brycha jako člověka, kterého doba nutí vystoupit ze své pacifistické nerozhodnosti a staví jej před zásadní rozhodnutí, z kterého nevede cesta středem. Za Högerem následuje celá plejáda dalších, v čele s koryfeji pražského Národního divadla (Štěpánek, Krejča, Bek, Průcha, Pivec, Šejbalová, Záhorský, Ráž, Kohout a další), v jejichž odraze se skví oduševnělé ženství brněnské herečky Vlasty Fialové v jedné z jejích nejvýraznějších filmových kreací. Zařazení a obecné vnímání filmového BRYCHA, společně s o rok mladším Králem Šumavy, jakožto exponované odkazy totalitního systému padesátých let je v zásadě mylné a zjednodušující. Oba zmíněné tituly jsou pouhým otiskem doby, ve které vznikly a dnes by měly sloužit především jako historické dokumenty a jako svědectví minulosti, nebo chceme-li, také jako ukázky perfektně odvedeného filmařského řemesla, o němž se nám může v současnosti jen zdát.

Problémy v městské hromadné dopravě přetrvávají podnes, od škodolibých řidičů přes nevstřícné revizory až po nevybíravé cestující. Na unikátnosti nabývá tento osvětový snímek především díky dokumentárnímu zachycení dnes už neexistující sítě trolejbusů a tramvajových linek.

Desatero podob Miloše Kopeckého v půvabném průvodci po restauracích českých a jejich návštěvnících.

Série instruktážních snímků, vyráběných na přímou zakázku Ministerstva vnitřního obchodu, se zdá být minulostí již dávno překonanou, ovšem současné poměry dávají za pravdu až neuvěřitelné nadčasovosti tohoto mikroseriálu. Šidilo se, šidí se a šidit se bude. Miloš Kopecký je nejen ideálním průvodcem, ale především hercem par excellence.

Miloš Kopecký a jeho v pořadí druhá lekce slušného chování před a za pultem. Zajímavé herecké etudy Jiřiny Bohdalové a Stelly Zázvorkové, tehdy teprve začínajících učednic filmového humoru.

Miloš Kopecký si v třetím a závěrečném díle instruktážní minisérie o nekalých podvodech prodejců posvítil na mazané uhlíře, vychytralé prodavače s ovocem a zeleninou a na nedbalé číšníky v restauracích. Profese, u kterých je nutné se mít na pozoru tehdy jako dnes. Dnes obzvlášť.

Motiv "nadpřirozených" sil zasahujících do lidského života spojuje tři příběhy této povídkové série, které pod jedním titulem natočili Jiří Krejčík, Jaroslav Mach a Miloš Makovec. Inspirací se jim staly Čapkovy Povídky z jedné kapsy a jeho krátké, posmrtně vydané prózy ze souboru Bajky a podpovídky. Různorodost předlohy i režisérů daly vzniknout třem rozličným filmovým příběhům vyznačujícím se odlišnou atmosférou, které sjednocuje absurdní zápletka a ironická nadsázka. To je případ žárlivosti a manželského trojúhelníku, jež ovlivní vědma a senzibil, povídky o komplikacích vzniklých "zmrtvýchvstáním" dědy Bartoše i příběhu o problémech způsobených svatozáří nad hlavou laskavého úředníka. Posledně zmíněná Krejčíkova povídka nazvaná Glorie získala II. cenu na XII. MFF v Locarnu, a to jistě i zásluhou Ladislava Peška obsazeného do hlavní role, o jehož výkon se tato adaptace velkou měrou opírá.

Filmový satirický občasník Trn přijal do svých služeb i mladého Petra Schulhoffa, který tehdy teprve sbíral své režisérské ostruhy. Za zmínku stojí snad jen herecká účast Světly Svozilové.