Marthos

Přesný popis motocyklových závodů ve francouzském Dourdanu v letech 1904 a 1905 a automobilových závodů v Gaillonu o něco později neposkytuje zdánlivě příliš mnoho příležitostí k rozehrání veseloherního a romantického snímku. A přece se to režiséru Alfredu Radokovi podařilo. Jakoby všichni ti nadšenci, kteří se tehdy motali kolem podivuhodných strojů, dali jim život nejen tím, že je uváděli do tehdy závratných rychlostí, ale i tím, že existenci ovladatelů spojili s existencí jejich, jakoby tu stroje a lidé a nadšení tvořilo dynamickou symbiózu, jež sama o sobě musí diváka zaujmout. Radok propojil svědectví o počátcích automobilismu i jemnou epickou nití, na kterou zdařile navlékl romantický příběh českého mechanika a půvabné francouzské dívky. Připojil k nim i významnou postavu závodníka hraběte Alexandra Kolowrata, který patřil k prvním průkopníkům automobilismu v Čechách. Velmi přesný je pak výběr hlavních hereckých interpretů. Zejména tehdy téměř neznámý třiadvacetiletý Luděk Munzar zde získal výjimečnou příležitost ztvárnit jednu ze svých nejvýraznějších a rozhodujících rolí. Na lyrické milovníky pak navazoval v několika dalších filmech, zejména ve Vávrově adaptaci Hrubínovy Srpnové neděle. Vedle plejády domácích legend divadla a filmu Lukavského, Hlinomaze, Kopeckého a Beneše zaujme ve větší míře francouzský komik Raymond Bussières, známý kromě jiného i ze dvou filmů René Claira a z populární funèsovské veselohry Křidýlko nebo stehýnko. DĚDEČEK je film o strojích a lidech, o počátcích našeho automobilismu, jak je ve své stejnojmenné knižní předloze zachytil Adolf Branald. Je to dokumentární svědectví o úspěších i prohrách několika českých nadšenců, z jejichž píle a vytrvalosti se později zrodily světově proslulé automobilové a motocyklové značky. Je to film, který nás podvědomě vrací do rozpustilých klukovských let. Ani se nechce věřit, že již více jak půl století.

Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byl přeložen zhruba do třiceti jazyků, ale v době, kdy psal Hašek první dva díly, byl ve světě neznámým spisovatelem. Domácí kritika byla k Haškovi nesmlouvavě tvrdá a teprve zahraniční zájem o román a množství překladů, které záhy následovaly, alespoň částečně rehabilitují Haškovo jméno v literárních kruzích. Na počátku dvacátých let se pak román stal podkladem pro čtyři němé filmy, v nichž hlavní postavu ztvárnil Karel Noll, a které údajně s nadšením přijal i sám Hašek. Koncem tohoto desetiletí se o jeho ztvárnění pokusil ještě Matin Frič, který pojal celý film jako pásmo kabaretních výstupů a písniček. Představitelem hlavního hrdiny se stal Saša Rašilov. V padesátých letech vznikl v dílně Jiřího Trnky loutkový film, jehož vypravěčem se stal Jan Werich. Posledním filmovým zpracováním je Dobrý voják Švejk, natočený roku 1956. Zpracování první části Švejkových osudů se velmi důsledně drží své románové předlohy. Autoři sice vynechali mnoho historek, které hlavní hrdina vždy přidával k lepšímu, ale to je z hlediska jejich délky a množství pochopitelné. Z časových důvodů jsou také pozměněny osudy některých postav. Civilní strážník Bretschneider, usilující o Švejkovo uvěznění, byl podle knihy sežrán psy, které si od něj za tímto účelem kupoval. Filmaři však tohoto udavače potrestali pouze hlávkou salátu a několika vejci, která mu přistála na hlavě při další z jeho provokací. Jediným větším zásahem do dějové kostry prvního dílu bylo vypuštění dvou kapitol vyprávějících o Katzově službě církvi. Polní kurát v nich za pomoci svého povedeného sluhy napravuje omyly, jichž se dopustil, když v nouzi sháněl peníze na láhev opojného moku. Ačkoliv tyto příhody dokonale vykreslují knězovu bohémskou povahu, myslím, že jejich opomenutí ve scénáři nějak neuškodilo dojmu, který svým pojetím svérázného faráře zanechal Miloš Kopecký. Filmové zpracování také nedovedlo některé scény k úplnému konci. Nebyla tím sice narušena návaznost jednotlivých příběhů, ale některé z nich tím opět ztratily poentu. Stěžejní podíl na diváckém úspěchu filmu, překlenující již více jak půlstoletí, patří bezpochyby hereckým představitelům. Režisér Karel Steklý vybral pro své dílo opravdu hvězdné obsazení. Vedle nezapomenutelného Rudolfa Hrušínského v titulní roli věčně se usmívajícího Švejka, lékařskou komisí oficiálně uznaného za notorického blba, obsadil do role feldkuráta Katze Miloše Kopeckého, nadporučíka Lukáše ztvárnil Svatopluk Beneš, hostinského Palivce Josef Hlinomaz. Ve vedlejších rolích se prostřídala nastupující generace mladých jako byl Jiří Lír, Josef Kemr, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Martin Růžek a řada dalších. Obligátní a přirozeně plynulé srovnávání předlohy vs. filmu by nemělo bránit objektivnímu hodnocení obou variant v návaznosti na jejich specifická kritéria. Literární zpracování obsahovalo zcela jistě větší množství Švejkových komických osudů, naproti tomu románoví hrdinové mohli těžko zanechat takový dojem jako výkony jednotlivých herců. Grimasy Rudolfa Hrušínského či opilecké výstřelky Katze, ztvárněné vynikajícím Milošem Kopeckým, bychom v knize jen těžko hledali. Podle mého názoru je zatím poslední české filmové zpracování Osudů důstojnou parafrází Haškova světoznámého díla. Je však škoda, že autoři nezpracovali Švejkovy zážitky z fronty do dalšího, třetího filmu.

Kostýmní romance, odehrávající se v Paříži koncem devatenáctého století byla – tak trochu nečekaně – nabídnuta švédské filmové hvězdě Ingrid Bergman. A ta ji s radostí přijala. Bohužel, Renoirův film se příliš nepovedl – jako by se režisér a scénárista zároveň nemohl rozhodnout, zda bude film vážný nebo veselý. Pro jistotu je tedy nejen vážný a veselý, ale také vlastenecky uvědomělý, snad aby diváci nebyli ochuzeni o žádný z mnoha výjevů francouzské odvahy a hrdinství. Herci se spíše pitvoří a hrají zcela nemožné postavy, které připomínají pimprlové divadýlko, včetně Jeana Maraise, který se sem vlastně příliš nehodí (zřejmě osvědčená pojistka pro případ, že by Ingrid Bergman nezabrala). Kvalitu filmu v tomto případě neurčují tvůrci, ale obsah a ten je slabý. Velmi slabý.

(Ne)humorné historky ze života v podání několika populárních herců. Jaroslav Vojta sice pobaví, ovšem seriózně lze tu rozesmátou sešlost vnímat čistě skrze raritní televizní vystoupení pomalu odcházejícího Krále komiků.

Je zcela evidentní, že původní myšlenkou tohoto filmu bylo představit domácí odboj za okupace jen jako záležitost chudých proletářů a zobrazit na postavě titulního hrdiny zkaženost a amorálnost tzv. vyšší třídy, režiséru Weissovi se však podařil vcelku zdařilý kompromis. Kolega Pohrobek zde zmínil scénáristickou nefunkčnost závěrečného odhalení, které narušuje jinak dobrou stavbu dramatické linie. Karel Höger ale podává v roli netečného inženýra Racka, kterého strach a zbabělost přivedou až na lidské dno, vynikající výkon. Současný divák je pak nucen ke stejnému kompromisu jako tvůrci.

Když má někdo pro strach uděláno, nelekne se ničeho. Ani pekla. Takové je hlavní poselství pohádky Hrátky s čertem. Ale z dnešní perspektivy lze příběh o "upisování duší" číst i jako podobenství o tom, jak v minulém režimu získávala StB občany pro tajnou spolupráci. Cesta do pekla je široká a pohodlná, říká mladý ambiciózní čert Lucius. Stačí podepsat "ceduličku" a poslušný občan má vystaráno. Vyznění filmu je k české povaze milosrdné. Lidi ochotné ke spolupráci s tajnou policií ukazuje pohádka jako slabé, ale v jádru dobré a poctivé. To je případ princezny Dišperandy a její služebné Káči. Tak moc chtějí ženichy, že se klidně upíšou vlastní krví a ani moc nehledí na důsledky. Proč taky, smrt i revoluce se přece vždycky zdají být tak daleko. Naopak lidé zásadoví a mravní jsou vykresleni jako podezřelí podivíni. Takový je otec Školastykus, který žije celý život v odříkání. Jí sušené kobylky, ale tajně závidí lidem, kteří se můžou ládovat pečenými kuřaty. Stejné je to i s ostatními slabostmi. Školastykus se vyhýbá pokušení a s čerty nechce nic mít, ale k duševní pohodě mu to moc nepřispívá. Navíc neumí odpouštět: když se ukáže, že hříšníci se vyhnou peklu a skončí stejně jako on v nebi, chápe to jako nesmírnou nespravedlnost. Jaký rozdíl v porovnání s "poctivým" loupežníkem Sarka Farkou, který se k stáru napraví a stane se z něj dobrák. A koneckonců ani samotní "agenti" nejsou nijak nesympatickými hrdiny. Čerti Omnimor a Karborund jsou staří roztomilí popletové, čert Lucius zase nezkušený kariérista. Strach nahání snad jen chladný a prohnaný doktor Solfernus. Zato oslavou české povahy je dragoun Martin Kabát. Veselý, zábavný a plný života. S čerty se stýká a pekla se nebojí. Čertovské packaly bez váhání obere v kartách. Až když si dá partičku se Solfernem, narazí kosa na kámen. Ale i pak si ví tenhle český chlapík rady: místo své duše nabídne peklu dvě cizí. Později se to snaží napravit a vydá se sám do pekla. Naštěstí mu pomůže anděl Teofil, který paprskem božího světla provede v pekelném archivu cosi jako skartaci. Duše tak zachrání. Drdovu pohádkovou alegorii si dnes už jen stěží dokážeme představit bez typické ladovské stylizace a s absencí hereckých velikánů par excellence, kterým dominuje elitní osazenstvo z Národního, tedy Smolík, Pešek, Záhorský, Filipovský, Neumann a Vojta, ve vyrovnaném souboji s přicházející generací výrazných uměleckých individualit v čele s Josefem Bekem, Rážem, Vránovou, Klepáčovou a mladým Vinklářem. A dozvíme se nakonec z pohádky, co je to svědomí? Takové to ouzko tadydlenc, říká jeden z hrdinů a ukazuje si na prsa. Jenže to je na poselství málo. Hledejme ho spíš ve slovech krále. Když Školastykus postříká Solferna svěcenou vodou a ten v oblacích kouře zmizí, král zvolá: Fuj! To je smrad, v tom se nedá panovat. Pěkně řečeno.

Vcelku úsměvný žánrový obrázek z časů, kdy se z Marxe tropili šašky. Alespoň v soudní síni. Spor o manželská práva, o emancipaci žen a nápravu zpohodlnělých mužů je rozehrán s jistým nadhledem a decentní příměsí situačního humoru, přesto je to zábava notně zestárlá a v mnoha ohledech jednostranná. Prostřednictvím ústřední herecké čtveřice – Marvanovi, Sovákovi, Kačírkové a Gollové – se podařilo zažehnat hrozící blamáž a rozprostřít před diváky nevyčerpatelnou paletu lidského života, v němž jednou je slunečno, podruhé oblačno, jak už to tak bývá. Inu, jak se říká: co se škádlívá, to se rádo mívá.

Režisér Václav Krška vytvořil v druhé polovině padesátých let souběžně dvě orientální pohádky. Využil možnosti natáčet v atraktivních bulharských exteriérech i poskytnutých finančních prostředků a chtěl tak obohatit klasický pohádkový žánr o příběhy z dalekých zemí. Po výtvarné a hudební stránce se mu tento úkol podařil. Výraznější nedostatky lze však spatřovat v samotném základu - scénáři. Známý a do jisté míry nosný motiv zkoušky pravého hrdiny lpí jen na povrchu, kdy se s daným tématem dalo vytvořit mnohem více. V obvyklém případě leccos zastíní kvalitní herecké výkony. Bohužel zde i přes poměrně známá a nadějná jména dochází k nezájmu ze strany diváků. Vedle uměřeného Eduarda Cupáka se trochu ztrácejí výkony Rybářové, Medřické, Fialy i Baldové. Ačkoli je ze snímku patrná snaha režiséra Kršky o vytvoření poctivého díla, výsledek vypovídá spíše o nedomyšleném záměru. Ne vždy toto stačí k úspěchu a ne vždy toto vede k objektivní kritice.

Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty.

Nezvedený míček, záludný papírový drak a fascinující Liškova hudba.