Marthos

Netradiční reklamní kuriozita s tradičně skvělým Ferencem Futuristou. Podstatná část běžela v jednom z dílů cyklu Komik a jeho svět. Jenom jsem nepochopil větu Milana Neděly "z Futuristova umění mohl němý film využít jen velmi málo". A těch dvacet filmů, které natočil je tedy vzduch?

Široce medializovaný soudobý státnický konflikt Československa a Maďarska byl nejspíše jednou z hlavních příčin, proč se nakonec Krňanského film stal diváckou senzací číslo jedna. Politická aféra, vyvolaná krátce před uvedením snímku do kinodistribuce, se tak trochu paradoxně postarala o nesmrtelnost Krásné vyzvědačky, neboť ta jako jedna z mála českých němých filmů byla v první polovině minulé dekády poctěna kvalitní restaurátorskou prací. Toto znovuzrození oživilo efektní souboj lásky a povinnosti na pozadí nebývale atraktivních exteriérů i interiérů, vypovídajících o maximálním přístupu tvůrců, mezi něž zcela jistě náleží i v současnosti nesprávně pochopený Krňanský. Výběr hereckých představitelů závisel do jisté míry na atraktivitě námětu a scénáře, ovšem v případě Bronislavy Livie a Jana W. Speergera nebylo lepší volby. Bronislava Livia jakožto novodobá Mata Hari splňuje všechny předpoklady pro portrét dámy s nejasnými záměry a cíly, mající ovšem v rukou klíčové trumfy této důmyslné špionáže. Speergerův hrdina je ideálním typem muže bez bázně a hany, ušlechtilým milovníkem a zachráncem demokracie v jedné osobě. Pikantní aféra s dohrou mezi členy československé vlády nezměnila nic na tom, že je v postavách mauretánských politiků možné celkem bez problémů dešifrovat Stříbrného, Beneše, Švehlu a další významné veličiny. V širším slova smyslu je nesmírně důležité začlenit Krňanského Vyzvědačku do kontextu českého špionážního filmu, získávajícího v následujícím období stále silnější pozici, ať už to byla problematická Aféra plukovníka Redla podle stejnojmenného námětu Egona Ervina Kische nebo později například Pražského Sedmá velmoc a Vzdušné torpédo 48 v režii Miroslava Cikána. ( -Ponrepo 25/6/13- )

"Pane lupič, počkejte, proboha vás prosím! Tři hodiny jsem se mačkal u pokladny," vzpírá se marně osudu nešťastný chlapec, vysvlečen do spodního prádla a s tobolkou při sobě. Dudlinka se svým milým sice nakonec o film přišla, ale vy si jej rozhodně nenechte ujít. Kdo v něm hraje? No přece Vlasta Burian, Anny Ondráková a ...a bůhví, kdo ještě!

Když se v roce 1926 na filmovém plátně poprvé objevila kulatá tvář dobrého vojáka Švejka, nikdo netušil, že si tato svérázná figurka vyžádá volná pokračování. V následujím období vznikly tři další filmy, které však měly s původním Haškovým románem pramálo společného. Ani jeden z tvůrců nezapíral čistě komerční zájem. Poněkud netradiční stanovisko zaujal i lyrik stříbrného plátna Gustav Machatý, který zatím pouze snil o svých budoucích projektech. Snad pro větší atraktivitu a případný zahraniční import byl film vyroben v rakouské koprodukci. Karel Noll se v roli Švejka už plně vyčerpal a nabízí jen rutinní variaci téhož, ostatním spoluhráčům naopak schází výraznější zaujetí pro hru. Pro Machatého tento film neznamenal víc, než vyplnění volného času v době příprav na budoucí průlomové dílo domácí němé kinematografie, na Erotikon.

Úzká návaznost na předcházející Antonovy americké "parody comedies" je patrná i z dalšího, v pořadí již pátého režijního experimentu populárního Theodora Pištěka, jež si ve vlastní režii zahrál i vedlejší roli hrdinčina zámožného otce. Ovšem tady jakoby žánr parodické grotesky získává nový, možná trochu vážnější akcent, určený především tragikomickou figurou věčného tuláka, v mnohém až příliš podobnému tradiční chaplinovské variantě smolařského nešťastníka, unášeného trampotami života. Zcela výjimečnou příležitost ztvárnit postavu takového formátu získal Karel Lamač, kterého diváci do té doby znali víceméně jen z milovnických rolí, ale díky unikátní možnosti charakterové proměny působí jeho dvojrole živě, melancholicky i směšně; Lamač si doslova libuje v proměnách své masky a nabízí širokou škálu vnějšího hereckého umění, v němém filmu de facto jediného možného. Ani Anny Ondráková nehraje roli tak docela obvyklou, je opravdu pozoruhodné, jak v menší scéně z vězeňské cely odtažitě jemnými prstíky stáhla z pryčny vlněnou páchnoucí přikrývku, aby se pod ni za pár okamžiků schovala v panickém útěku před myší. Punc frivolního životního stylu pražské smetánky symbolizuje takřka dadaistická inscenace nevázaného opileckého reje, v jehož středu stojí jako vždy báječný Čeněk Šlégl a - bublanina. Hravá i dravá crazy stylizace dovoluje filmu mnohem víc, než bychom čekali a v rámci dobového přehledu je dobré ANIČKU respektovat jako pokus o udržení kroku se zahraniční konkurencí a zároveň jako pokus transformovat téma do ryze tuzemské výroby. Jedinou vadou na kráse je hrubě sestříhaná dochovaná kopie, neodborně učiněné patrně na přelomu padesátých a šedesátých let v rámci historické rekonstrukce. [Shlédnuto v rámci soukromé projekce v NFA, 9. 8. 2012]

Vlasta Burian se stal nedostižným fenoménem již ve dvacátých letech minulého století. V roce 1926 – v době natáčení této veselohry – vlastnil už své denně vyprodané divadlo, byl nazýván králem komiků a měl za sebou také první film. Dobová kritika jej tehdy přirovnávala k americkému komikovi Charlie Chaplinovi, a i když se tato ambice nakonec jevila příliš troufalou, vytvořil si Burian velice záhy vlastní specifický styl. Určité chaplinovské motivy lze identifikovat částečně v postavě pobudy Vendelína Pletichy v této Innemannově komedii. Samotný film je v podstatě českým Pygmalionem naruby: z profesora Higginse se stal dentista Verner, popeláře Doolittla nahradil pobuda Pleticha, hospodyně Pearceová se proměnila v Amálku Holoubkovou. Pouze květinářku Lízu nahradila rozmarná továrníkova dcera Míla, která se za nevzdělanou a chudou dívku pouze vydává. Autorem tohoto důmyslného plagiátu byl populární redaktor Humoristických listů Josef Skružný, který se společně s mladým Elmarem Klosem scénáristicky podílel i na dalších dvou Burianových němých filmech. V poněkud statickém příběhu jsou jediným osvěžením právě Burianovy excentrické výstupy, zejména sekvence, v níž si oblékne lékařský plášť a počne "ordinovat". V hlavních rolích zamilované dvojice se objevili manželka režiséra Innemanna Zdena Kavková a populární písničkář Karel Hašler, který byl však pro postavu dr. Vernera příliš starý (v té době mu bylo 47 let), čehož si všimla už tehdejší kritika. Dnes je tento filmový výrobek cenný a snesitelný skutečně pouze díky Burianovi, o jehož mimořádném výkonu svědčí i slova uveřejněná v Lidových novinách v červnu téhož roku: "Popisovati výtečnou hru Vlasty Buriana znamenalo by popsati od scény ke scéně celý film. Byl dokonalý, úžasný a jeho okamžitá intuice jest ohromná. On to byl, který zachránil nejzdlouhavější místa filmu a on vlastně v některých partiích vytvořil první českou filmovou grotesku ve scénách, které by mohly konkurovat filmům se světovými komiky a v nichž nám zobrazil úplně nový český filmový humor, poněkud sice brutální, ale zahraniční konkurence schopný, protože zcela originální."

Když se Gustav Machatý vracel ze svého hollywoodského angažmá zpět do Československa plný energie a tvůrčích nápadů, nikdo ještě netušil, že tento muž se bude zanedlouho vracet do Spojených států jako celosvětově uznávaný režisér. Jeho první filmový debut z roku 1919 byl zapomenut a tak se Machatý s čistým štítem pustil do svého prvního regulérního projektu. Stejnojmenná novela Lva Nikolajeviče Tolstého získala příjemnou změnu v prostředí a divák s neskrývaným potěšením vítá atmosféru dvacátých let, ve které nechybí zářivé bary s divokou hudbou, elegantní automobily a apartní oděvy. Celé drama vyústí v neodvratnou tragédii, která je zároveň varovným mementem pro budoucí následovníky. Jan W. Speerger v roli žárlivostí pološíleného Pozdnyševa podává vrcholný výkon, který báječně spoluvytváří půvabná rakouská herečka Eva Byronová. SONÁTA pak otevřela Machatému brány do filmového světa doma i v zahraničí a v jeho kariéře znamenala rozhodný okamžik. Téma nevěry a lásky Machatého vždy magicky přitahovalo a na tomto jednoduchém, ale ve své prostotě silně vzrušujícím protikladu vystavěl svůj úspěch.

Filmová krize z přelomu let 1924/25 sebou samozřejmě přinesla určitá rizika, s nimiž museli počítat i renomovaní tvůrci. Jedním z nich byl Karel Anton, mladý, vysoce ambiciózní tvůrce, který měl za sebou kritikou ceněný přepis Máchových Cikánů a před sebou celou řadu dalších zajímavých projektů. Výrobní společnosti si ovšem v tak vypjaté době jen stěží mohli dovolit podporu jakýchkoli experimentů, naopak bylo potřeba znovu získat přízeň nejširších mas a to cestou nejjednodušší. Adaptacemi populárních literárních předloh. Tehdy Anton přijal nabídku producenta Karla Špeliny na zfilmování románu Popelky Biliánové a nám se dnes otevírá jedinečná možnost konfrontace s pozdější zvukovou verzí Vladimíra Slavínského. Členitost samotného příběhu poskytuje příležitost nejen titulnímu sólu Antonie Nedošinské, ale především staví do výrazné mezihry i celistvé monodrama Anny Ondrákové jakožto zoufalé dívky z periferie, inscenačně dovedené na vrchol ve scéně na vltavském nábřeží. Druhým je zprvu dojímavý Pištěkův flashback, v závěru ovšem drasticky uhozený do sebeparodické nadsázky (setkání po letech s dávnou láskou, která končí u oltáře). Je tu celá řada drobných detailů, majících v celkovém kontextu výjimečné postavení, ať už mám na mysli archivaci dnes již zmizelých pražských lokalit i samotné zakotvení příběhu někde na pomezí posledních let habsburské monarchie. Z hlediska stávajícího statusu hvězd němého filmu je důležité zaregistrovat Lamačovu milovnickou figuru, v těchto letech pro něj stále ještě dominantní, pantátovská role starého Kráčmery naopak výrazněji typizovala Karla Nolla jakožto komika (Švejkův čas teprve nadejde). Je skutečně mnoho co objevovat, zvláště tam, kam normální smrtelník nemá přístup. Zatím. [Shlédnuto v rámci soukromé projekce v NFA, 26. 7. 2012]

První filmové zpracování populární Jiráskovy divadelní hry je mimořádným dílem, na které o třináct let později Karel Lamač znovu navázal stejně kvalitním zvukovým remakem. Němá verze je plně poddána romantické atmosféře, která je zásluhou báječné kameramanské práce Otto Hellera a Svatopluka Innemanna něčím zcela uchvacujícím a překračujícím běžnou praxi soudobé kinematografie. Mezi plejádou vynikajících hereckých osobností ční postava kněžny v podání Anduly Sedláčkové, která se před kamerou objevila po mnohaleté pauze vlastně naposledy, neboť její jediné vystoupení ve zvukovém filmu nemáme již zdokumentováno.

Prvotřídní hororové zpracování Erbenovy balady s vynikající Suzanne Marwille a sugestivním Karlem Lamačem. Škoda, že zůstala pouze scéna z márnice. I ta ovšem stačí na trvalý zážitek, zvláště na pozadí Beethovenovy Moonlight sonáty. Uchvacující.