Marthos

Jde o to, co je lepší. Vladyka jako Mozart roztomilej.

Sváteční chvilky (ne)jen pro pamětníky. Setkání s výraznými osobnostmi české kultury, z nichž některá jsou vzácnější než čas, si zasluhují naši pozornost i uznání.

Byli dva a byli sami. Potrhlá telefonistka a rezignovaný nádražák. Zuzana Bydžovská s Jaromírem Hanzlíkem suverénně zvládají jeden úžasně vtipnej dialog o věcech mezi mužem a ženou.

Nenávist, která vyvěrá z vyhaslého přátelství, přinášívá nejzkázonosnější plody. Původní televizní hra Michala Lázňovského je malou filozofickou disputací o mužských vrtoších, nevděčném údělu "těch druhých" i pošetilostech všedních dnů. Pohrdnout tímto svátečním menu by byl málem hřích, tím spíš, předkládají-li jej nám, divákům, tak výteční herci jako Jiří Bartoška a Boris Rösner.

Rozhovor s legendou českého motorismu, devadesátiletou Eliškou Junkovou, je plný zajímavých postřehů týkajících se úspěšných automobilových závodů, včetně toho nejslavnějšího: sicilského Targa Florio z května 1928. Pořad uvádí sportovní komentátor Luboš Pecháček, objeví se v něm i řada autentických záběrů z dvacátých let.

Objevování a nalézání času sice dávno ztraceného, ale nikoliv promarněného či zbytečného. Prostřednictvím unikátních filmových fragmentů před námi ožívají okamžiky a události všeho druhu, lidé, slavní i zcela neznámí, a především doba, která, jak vidno, bývala v lecčems přece jen klidnější a půvabnější. Navíc je znát, že Karla Čáslavského jeho práce bavila a naplňovala, byl jí zcela oddán. Sám k tomu kdysi vtipně poznamenal: Nejméně dvacet let jsem musel archiv poznávat, než jsem mohl začít zodpovědně jeho poklady prezentovat. A učím se stále, každý den se přesvědčuji, že je mnohem víc toho, co bych vědět měl, než toho, co vím.

Jára Kohout měl sice energii na rozdávání, ale paměť mu už tak dobře nesloužila a během rozhovoru semlel páté přes deváté. A ten playback... to bylo vážně trapné, pánové.

Politické pletichaření a měšťanská přetvářka v perfektní satirické komedii se skvělým Marianem Labudou a Evou Križíkovou. Dnes vysoce aktuální téma.

Dramatická díla mají nejrůznější osudy: některá ve své době zazáří a pak zhasnou, jiná naopak pochopí až následující generace. Dvacáté století přineslo ještě další "časovou smyčku": díla, v době svého vzniku zakázaná, která se realizují a mohou tak promlouvat k lidem až za celá desetiletí, jsou z hlediska recepce ovšem nejriskantnější. Jeden ze zakládajících televizních autorů a dramaturgů Zdeněk Bláha napsal scénář hry už v roce 1968 a reagoval v ní na tragické události srpna téhož roku a retušoval ji v předtuše přicházejícího dusna normalizace raději historickou látkou (postavenou na motivu Bulgakovova románu Mistr a Markétka), na které chtěl demonstrovat problémy své doby. Pilát Pontský je tedy zosobněním zla, které nelze pojmenovat a zbabělosti, z níž se nedá uprchnout. Bláha samozřejmě danou situaci v několika okamžicích přesahuje, mluví-li například o tom, že "každá moc je stejně násilím na lidu"; základ ovšem zůstal neměnný: boj o hodnotu pravdy, morálky, statečnosti a zbabělosti. Řetěz násobené inspirace legendární látkou tu prochází od biblických pramenů přes Bulgakova a Bláhu až k Oldřichu Daňkovi, který se po letech převážně autorských projektů vrátil ke své původní profesi. Hru inscenoval v rychlém tempu, s dynamickým střihem a v kulisách, které tentokrát dílu svou vzdušností a ryzí účelovostí prospěly. Troufám si tvrdit, že to byla profesionálně jedna z vůbec nejlepších Daňkových režií, čímž ovšem nechci snižovat hodnotu jeho mladších i starších děl. Dominující hodnotou této televizní inscenace zůstává mimořádná Munzarova kreace v roli Piláta Pontského, kterého pojal jako zoufalého muže, zmítaného v nesnesitelných duševních i fyzických bolestech, uvědomujícího si osudný omyl, jehož se pro svůj klid a pohodlí dopouští. Úlohy hodné klasického repertoáru tu po delší době získali i další; vedle herců starší a střední generace (Hanzlík, Švehlík, Zahajský, Sklenčka, Doležal a další) tu výborně zvládl svůj nejednoduchý part mladinký Ondřej Vetchý. Dnes by byla podobná látka pojímána zřejmě krvelačněji, s minimem historických reálií, spíše s průhledným důrazem na otřesnost a běsnotu doby, o níž má vypovídat. To ovšem nijak nebrání dodatečnému ocenění této komorní televizní inscenace, která se zvláště dnes jeví malým svátkem.

Václav Havel a jeho první prezidentské okamžiky. Euforie, nadšení, radost, uvolnění... to všechno zachycují záběry jak z amerického prostředí, tak z mnohých míst českého venkova i pražské aglomerace. Pro současného diváka má Jasného a Formanův film téměř symbolickou výpověď; je svědectvím doby, v níž se s nepředstíranou samozřejmostí prosazovaly ideály lidského humanismu. Škoda, že dnes už vládnou zcela jiné hodnoty.