Marthos

Na první pohled jakoby se zdá, že v polistopadové rozjitřené náladě bychom těžko hledali aktuálnější námět, jakým byla stejnojmenná Havlova hra. Bohužel film přišel ve špatný okamžik. Jak se z přiloženého bonusového slova režiséra Jiřího Menzela dozvídáme, barrandovské filmové ateliéry v čele s ředitelem Václavem Marhoulem tehdy razantně smetly ze stolu všechny rozpracované a chystané projekty, čímž de facto odsoudily i Žebráckou operu. Jak Menzel trpce vzpomíná, odbytý zůstal nejen scénář, ale zejména celková stavba, v závěru okleštěná v statické ateliérové monology. Mě bohužel nezbývá, než jeho slova potvrdit. Zatímco úvodní seznámení s hlavními protagonisty nespotrádá vtipnou pointaci a karikaturní nadhled, v následujících minutách se děj proměňuje v nefalšované nudné pronášení dlouhých filozofujících monologů, které ve filmu utrpěly snad nejvíce šrámů. To, co mohlo (a jistě mělo) na jevišti působit zajímavě, okázale, s přesně dávkovanou směsí ironie a sarkasmu, se na plátně stává neživotným sledem těžko stravitelných pouček a frází. Částečnou záchranou se zdají být herecké výkony, zastupované s až rozkošnicky poživačným elánem (Labuda, Freimanová, Vízner, Vetchý, Divíšková, oba Hrušínští); vedle Abrháma a Šafránkové bych vyzvedl dojemně tragikomickou figurku Jiřího Zahajského, který si z přítomných protagonistů vedl asi nejlépe. Prohlásil-li sám Menzel, že Žebráckou operu považuje za svůj nejšpatnější film, není to výrok do prázdna. Vinou systematické likvidace pozůstatků minulosti se zlikvidoval zárodek budoucnosti a řeknu-li to silně nadneseně, sametová revoluce smetla samotného Havla. V nastalém víru společenských proměn najednou nebyl čas na toho, kdo ještě před chvíli patřil mezi miláčky národa. Neuvěřitelné, jakými paradoxy tato země překypuje.

Rytmem posedlá. Život se s první dámou českého swingu nemazlil. Byla zbožňována i zatracována. Nikdy se ale nevzdala. Ani tehdy, když ji lidé nevídali u mikrofonu, ale za volantem traktoru. Padla až na dno. A dokázala zase vstát a pořádně to rozbalit. I v pětasedmdesáti. Inka Zemánková. Dívka k rytmu zrozená.

Divná pohádka. Kostka chce válčit, Štěpnička vládnout, Rösner sociální spravedlnost a Pyško princeznu Malovanku. Jenže ta nechce jeho, ale kouzelný klíček... Ještě že se v pravý čas objeví starý šmatlavý děda v podání Vladimíra Brabce, který celý ten zamotaný příběh zase vrátí do jeho původní podoby. Snad by to ani tolik nevadilo, kdyby se to celé nakonec nezvrtlo v hysterické finále bez rozuzlení. A to je prostě podvod.

Můžou tě i zabít. Dramatická epizoda, odehrávající se v dusivém období krvelačné heydrichiády, je sevřeným rodinným thrillerem, v němž hrdinové tančí na ledových krách osudu, plni nejistoty, strachu a bezmoci. Jiří Adamec patříval ke špičkovým televizním režisérům a jeho vypoklonkování z Kavčích hor na počátku devadesátých let bylo jednou z nejpalčivějších ran, které se dodnes nezacelily. V tomto komorním dramatu, jímž na delší dobu v podstatě uzavřel svou úspěšnou kariéru, poskytl navíc zajímavou příležitost čtyřem vynikajícím hercům – Radoslavu Brzobohatému, Janě Hlaváčové, Zdeňku Ornestovi a Ondřeji Vetchému.

Havlova sžíravá satira o pasivitě české inteligence je poctou prázdným slovům, která z úst zúčastněných protagonistů tryskají se stejnou kadencí, jako voda ve vedlejším pokoji. Ani Edward Albee by nedokázal být originálnější.

Karvašova původní rozhlasová hra je brilantním dialogem dvou mužů o hodnotách lidského života a práva rozhodovat o něm. K tomu, aby byl rozehrán dokonalý psychologický a názorový souboj autorovi stačí minimální prostor a pouze dvě postavy. Síla výpovědi potom spočívá v propracovaných dialozích. A samozřejmě na hereckém mistrovství, v tomto případě Otakara Brouska a Vladimíra Ráže. Škoda, že tak vynikající dílo kazí zcela nevhodná hudba (Michal David), která se sem absolutně nehodí.

Osud Mariji Nikolajevny Volkonské (1806 - 1863), ruské šlechtičny, jejíž jméno je nejčastěji spojováno s neúspěšným povstáním tzv. děkabristů, náleží k dalším z výjimečných okamžiků Daňkových televizních historických apokryfů. Kněžna Volkonská svého manžela milovala natolik, že jej neváhala následovat do sibiřského vyhnanství, v němž za velmi tvrdých podmínek přežívali několik desetiletí. Daňkova televizní hra nás s ní seznamuje v okamžiku, kdy přichází požádat vlivné petrohradské úředníky o přímluvu u cara, aby směla odcestovat za svým manželem. Rozhovor zúčastněných osob je jakousi konfrontací nedávných událostí, které změnily životy všech přítomných. Kněžna, starý carský úředník, policejní plukovník a konfident. Čtyři lidé, čtyři různé postoje. Jak už jsme u Oldřicha Daňka zvyklí, ani tentokrát nebylo nic ponecháno náhodě a obsazením Josefa Vinkláře, Františka Němce a Ondřeje Vetchého vznikl další z neopakovatelných hereckých koncertů. Zaslouženou pozornost si vydobývá i dvaadvacetiletá Tereza Brodská, jejíž mladičká kněžna, přestože právě v nevýhodné pozici, neztrácí ani v nejtěžších chvílích svou ženskou hrdost a čest. Závěrem lze jen konstatovat, že osobnost Daňkova formátu současné televizní dramatické tvorbě až tragicky schází. Kde není následovníků, není ani diváků. Bohužel.

Tahle válka trvá už příliš dlouho. Valdštejnův neodvratitelný mocenský i lidský pád na pozadí osudového spiknutí v mimořádně zdařilém televizním zpracování. Herecký koncert Jiřího Adamíry (Valdštejn), Gustava Opočenského (císař Ferdinand II.), Otakara Brouska (Šlik) a dalších předních koryfejů (ne)jen své doby.

Prchavé okamžiky raného dětství strávené po boku Kevina McCallistera (Macaulaye Culkina) zůstávají i po letech více než hřejivou vzpomínkou. Status kultovní komedie s nezapomenutelnou dvojicí přihlouplých zlodějů a rafinovanými nástrahami už tomuto filmu nikdo neodpáře.

Praxe je praxe. Výtečný Vlastimil Brodský v roli starého detektiva s nemoderními vyšetřovacími metodami, zato s tím správným policejním čuchem.