TheDarKnig

Vzhledem k tomu, že jsem předchozí počiny autora neviděl, nemohl jsem s ničím srovnávat, ale možná o to víc svěží a pohlcující tento zamotaný, mysteriózní případ návštěvy z jiného světa byl. Na rozdíl od přesyceného isekai žánru má stále jeho převrácená verze prozatím stále mnohem větší prostor pro různorodost a kreativitu a v tomto si Narita se svým podivně pojmenovaným dílem rozhodně vyhrál. Jistě, někdo (a já částečně taky) by mohl vytýkat možná až zbytečně velkou míru zamotanosti a spletitosti děje, přidávání postav, které by v příběhu vlastně ani nemusely být (resp. by mohly být představeny až později) a občasné trochu nepříjemné výkyvy v tempu (hlavně v polovině série, ta přestávka mezi první a druhou polovinou zrovna u tohohle fakt nepomohla), ale myslím si, že DMDP dělá tolik věcí dobře, že se těch pár chyb/problémů dá přehlédnout relativně snadno. Už hned první epizoda ukáže, jak diváka automaticky zaujmout převrácením konceptu a následně se rozjede velmi zajímavé, komplexní a přesně dávkované budování světa, které vlastně nepřestane víceméně až do úplného závěru (a stále nemám pocit, že bych se dozvěděl zdaleka vše)! Jak se vrství jedno odhalení za druhým, jsou zároveň představovány další a další postavy a téměř každá z nich, ať už jde o mysteriózní padouchy a antihrdiny nebo o členy policie, gangů, mafie, rodiny hlavní postavy, je něčím opravdu unikátní, zábavná, sympatická či často vše dohromady. A všichni se střetávají při řešení této příběhové skládačky nejen v skvělých, stylových fyzických (a kouzelnických) soubojích, ale i soubojích mentálních a dialogových. Ono celkově je DMDP v dialozích (i některých monolozích) velmi silné a byla radost sledovat třeba právě skrze tyto interakce hlavního hrdiny s ostatními jeho postupný charakterový vývoj. Doufám, že druhá série bude pokračovat v podobné kvalitě. Myslím, že by to pro autora neměl být problém. 8/10 PS: Misaki je definitivně jedna z nejlepších anime dívek roku 2023. Střapatá, věčně unavená Sayo se svým žraločím fetišem nicméně tomuto roztomile oddanému psycho děvčeti nebezpečně ohrožovala celou dobu krk (heh).

Ok, celý koncept je vymyšlen, promyšlen a ve vyprávění uplatněn opravdu výborně a Trigger ho zpracovává v úchvatném, úžasně půvabném stylu. Trvalo to nakonec jen dvě epizody a ti opravdu odhodlaní (a už teď strašně sympatičtí) jedlíci mě maj pevně v hrsti... Ehm, když už jsme u toho, může mi někdo pomoct? Já jsem člověk, ne příšera!

Film plný protikladů. V tomto ohledu tedy vystihující problémy žen v současné společnosti na jedničku. Byl to záměr nebo ne? U tvůrčího dua Gerwig a Baumbach bych se přiklonil asi k první možnosti. Nicméně asi bych byl radši, kdyby tuhle cestu nezvolili, protože výsledek byl ve finále takový až příliš bezpečný a příliš doslovný kočkopes. Na druhou stranu, nemůžu neříct, že jsem se s výjimkou asi první půlhodiny u filmu dobře nebavil. I když rámující zápletka byla velmi jednoduchá až přihlouplá (zase záměr? :), mnohé její dílky i přes zmíněnou snahu satirizovat a vyjádřit se k co nejvíce tématům, týkajícím se mužů a žen, vykouzlily více než jednou úsměv na tváři, sem tam i uznalé pokývání hlavou (ten příjemný meta přesah, někdy až deadpoolovský). Barbie lidstvo nespasila a nespasí, ale třeba by mohla pomoct alespoň k trochu větší jednotě a pochopení. 6,7/10

Excelentní příklad snímku, který je těžce nedoceněn a podhodnocen. Přitom je to prakticky dokonalá kombinace "komiksových" fikčních vesmírů jako je Johna Wick nebo Kingsman a velmi dobře napsaného a zahraného vztahového dramatu, kde díky filmovému formátu není děj zbytečně rozmělněn a drama se nestihne překlopit v otravně natahované melodrama (jak se to stává u televizních k-dramat). Díky slušné délce ale film má dostatek prostoru nejen na několik opravdu parádních akčních sekvencí a budování svého přepáleného zabijáckého podsvětí, ale i na dostatečně hluboké rozvíjení hlavních postav a jejich motivací. Příběh sám není zrovna nejoriginálnější a s výjimkou závěru trpí trochu přehnanou doslovností, ale přístup k strastem rodičovství, problémům identity a přijetí sebe sama (nejsilněji v paralele matka-dcera) v kontextu krvavého, šíleného světa nájemných zabijáků je stále relativně svěží nápad, který je tady zpracován nejen opravdu stylově, ale i s funkčními emocemi. Vše funguje, jak má, i díky výborným hereckým výkonům (nejen hlavní postava či někteří další kolegové, ale i mladá herečka v roli dcery opravdu svým projevem zaujala) a překvapivě uvěřitelně napsaným dialogovým momentům, hlavně když se probírají některé realistické aspekty života. No a pak tu jsou ty "hlasité" momenty. Ze začátku hodně zábavné a s nadhledem, postupně přituhující. Co je ale hlavní, prakticky každá jedna taková scéna, ať už jde o čistou akci nebo o nějakou tu tišší misi, je udělaná extrémně stylově, s parádním využitím střihu, kamery, prostředí a choreografie. Tvůrci se ale nespokojili s tím, že by vše natočili sice stylově, ale podle jednoho mustru bez jakékoliv inovace (nepočítaje choreografii), ne-e. Skoro každá jedna scéna je tady natočená úplně jiným způsobem! Jako by se při tvorbě všichni domluvili, jak udělat jednotlivé souboje a bitky co nejnápaditěji a nejrůznoroději. Popravdě takový zápal pro různorodost a odlišnost ve spojení s obrovskou produkční kvalitou a stylem člověk nevidí skoro nikdy. Už jen kvůli tomu nelze v mých očích film pořádně nechválit. Na druhou stranu je pravda, že samotná choreografie sice má své momenty, ale je většinou spíše podřízena zmíněným kreativním kamerovým a střihovým hrátkám. Takže pro lidi, co ujíždějí na uvěřitelnosti hand-to-hand, myslím tenhle film úplně nebude. Kdo chce ale zábavnou, vizuálně výraznou, někdy až přepálenou, příběhově a emočně překvapivě silnou, výborně zahranou kreativní a efektní jízdu, zamiluje se. 9/10

A další anime v této sezoně, které masivně nahoru tahá opravdu vysoká kvalita provedení. Tedy ne že by samotný nápad nefungoval ve své jednoduché, zábavné roztomilosti, ale třeba oproti v základní myšlence dost podobné a spřízněné  "Sleepy Princess in the Demon Castle" je prostor pro manévrování, kreativitu a nápaditost (A CHAOS!) podle mě o dost menší a zdejší koncept se může rychle vyčerpat. Na druhou stranu, autor předlohy už je úspěšně na 200+ kapitolách (i když polovičních oproti tradiční délce), takže asi ten nápad stále na dostatečně velkou čtenářskou obec funguje. Tak či tak, první epizoda tuto sezonu již druhého případu "labužníků v kobce" (jaká to podivná náhoda :D) jsem si užil hlavně díky brilantnímu dabingu těžce trpící princezny, jejím opravdu expresivním vyjádřením pocitů a představ (doprovázených skvělými změnami stylu animace) a obecně celkovému přepálenému dramatu. A samozřejmě božské animaci jídla. Ale stejně se to trochu táhlo, no. Já raději pevnější, hutnější potravu. Slabé čtyři - 7/10

Asi by to byl takový neškodný, mírně originální, ale stále nepříliš výrazný průměr, ale tahají to v tento (prvotní) moment u mě nahoru až ke čtyřem dvě věci. Zaprvé, animační styl a dokonce i v několika momentech animace samotná. Obojí je podle mě velmi nadprůměrné a všechno vypadá sakra krásně. Nasvícení postav, předmětů, některé malé momentky, design postav (ano, vím, je to šójo, s krásnými postavami se asi dalo počítat, ale tady je to myslím hezky na té hraně mezi nepřirozenými, někdy až hranatými panenkami a snesitelnou hezkou estetikou). Zadruhé, šójo stejně tak jako tenhle stále relativně novej fenomén anime o holkách, co se stávají zloduchy, nemám vůbec nakoukanej. Každopádně start se v mých očích tedy povedl, ale stejně neslibuji, že u toho vydržím do konce. 7,5/10

Začátek nového dobrodružství a zároveň poslední ságy One Piece ve velkém stylu. Další bezprecedentně masivní rozšíření světa, navýšení sázek až do stratosféry a atmosféra kvůli vzrůstajícímu chaosu začíná být hutnější než kdy předtím, ale přitom stále nechybí typická kouzelná naivita, radost a roztomilý humor jak to umí jen mistr Oda. Hlavně kdykoliv jsou na scéně Luffy a jeho Nakama. :)

"V Japonsku mají rčení. Hoď kamenem a trefíš nindžu. To znamená, že v Japonsku je tolik nindžů, že ať už kámen náhodně hodíš kterýmkoliv směrem, nějakého trefíš. Celé rčení ale zní: Hoď kamenem a trefíš nindžu, ale nebudeš vědět, koho jsi trefil. Jsou totiž všude a nikdo to neví." Myslím, že citované "zcela skutečné" japonské rčení docela hezky vystihuje absurdní serióznost a seriózní absurdnost, s jakou přistupuje Under Ninja k fikčnímu světu, postavám i vyprávění. Celý narativ je vlastně postaven na zábavném kontrastu absolutní vážnosti a nelítostnosti světa, ve kterém dochází k postupnému rozplétání desetiletí trvajícího spiknutí, zatímco probíhá válka ve stínech, a do naprosté absurdity vyhnaných jednotlivých propriet tohoto světa, ať už jde o podzápletky a vývoj děje, kuriózní postavy s divnými zvyky, schopnostmi či fetiši nebo o různorodé pokročilé, ale často k popukání divným způsobem omezené či využívané nindža technologie a udělátka. Člověk s tím vším ale musí mít trpělivost, protože asi první tři až čtyři epizody se vše rozjíždí velmi zvolna a zůstává tak jenom ten absurdně suchý humor a mírně odpudivý svou vyblitostí, leč oproti většině tradičných anime realističtěji působící seinen vizuál, jaký někdy člověk vidí např. u manga hororů (ale to je už prostě styl kresby Kengo Hanazawy). Mimochodem, animátoři se snažili a takové souboje nepůsobí nejhůře, ale je zároveň jasně vidět, že tohle anime nebylo pro studio nějakou prioritou a tak často působí ve spojení s již zmíněnou stylizací zastarale a na mnoha místech staticky. No a další problém prvních epizod spočívá v tom, že z nějakého důvodu někomu v tvůrčím týmu adaptace přišlo jako dobrý nápad tyto epizody rozkouskovat flashbacky, vracejícími se v čase, což divákovi nejen že může udělat guláš v hlavě kvůli relativní složitosti bizáru, který se mu odehrává před očima, ale navíc kvůli tomu trpí dramaturgie a člověka tak o to hůře postavy/příběh zaháčkuje. Nicméně od jednoho konkrétního momentu myslím že v epizodě 4 jsem se definitivně začal doopravdy bavit (při odhalování celého toho děsivého a krutě bizarního stínového světa a jeho podivných, zajímavých obyvatel) a těšil jsem se každý týden na novou epizodu skoro stejně jako na nové epizody druhé sezony Jujutsu Kaisen. Skoro každá epizoda mě nejen několikrát poslala do kolen humorem (Kuro a obecně jeho přístup k všemu a všem, nebo celá podzápletka s jedním mangakou... a jak chytře a zábavně ji autor nakonec provázal s děním), ale i odkrytím dalšího dílu skládačky překvapila tím, jak to má autor v rámci celého toho divného narativu docela promyšlené (samozřejmě musí ovšem člověk přistoupit na jeho hru). A pak přišla poslední třetina a vygradování děje, jaké jsem i přesevše stejně vůbec nečekal. Nevím, zda druhá série vznikne, ale určitě by mě zajímalo, kam to autor poslal dál. Asi si seženu mangu. 7,7/10

Bolestivá, nechutná a znepokojivá sonda do malého úseku amerických dějin, na který by mnozí raději zapomněli. O to důležitější je, že Martin Scorsese tuto veskrze monumentální dobovou fresku o utrpení Osedžů natočil. Nedívalo se na ni lehce, ale rozhodně ne kvůli obrovské stopáži. S tou jsem neměl problém vlastně ani na chvíli, příběh ve spolupráci s úžasně autentickou dobovou atmosférou mě absolutně pohltil. Jediné, co bych možná v tomto kontextu vytkl je, že při délce, jakou už film měl, se scénář mohl věnovat hlavnímu tématu ještě detailněji, protože rozsah zla a absolutní nepravosti, které se v 20. letech Osedžům děly byl (doopravdy) nepochopitelně ještě mnohonásobně větší než to, co jsem viděl a z čeho jsem už tak byl naprosto zhnusený. Anebo, vzhledem k tomu, že chápu, že by se v takovém případě z příběhu mohla lehce stát rozbitá koláž, kde by chyběla pro diváka potřebná osobní emoční investice, se mohl film k rozsahu alespoň vyjádřit v závěrečném shrnutí událostí. To je ale spíše taková maličkost a uvádím to jenom pro kontext, aby třeba někdo, kdo by si třeba po shlédnutí myslel, že vraždění probíhalo víceméně jen ze strany jednoho člověka a jeho pohůnků a víceméně jen v jedné rodině, věděl, že to tak nebylo. Z hlediska filmového vyprávění, kde je většinou potřeba mít nějaké hlavní postavy, nějakou dramaturgii, dramatické oblouky, soudržnost  a jak jsem už napsal diváckou "investici", je zcela pochopitelné zjednodušení. A nutno říct, že přesto Scorsese nezapomněl film orámovat širším kontextem (i když bez toho aniž by se k tomu dále vyjádřil), díky čemuž jsem byl zaháčkován do této tragédie epických rozměrů téměř okamžitě. Úžasná výprava, kostýmy, kamera samozřejmě mocně dopomáhaly. A v neposlední řadě, bez civilních, ve správné chvíle utlumených nebo naopak emočně výrazných a syrově autentických hereckých výkonů, by příběh člověka nezasáhl takovou silou hluboko v duši. Vlastně v tomto ohledu můžu mluvit hlavně o Lily Gladstone, která byla opravdovým srdcem filmu. Doufám, že tu sošku vyhraje. Za ní pak ovšem hrdě kráčí neselhávající De Niro, ačkoliv v úplně opačné roli. A DiCaprio? Přiznám se, ten mě překvapil ve více než jednom ohledu. Pozitivně i negativně (nebudu více upřesňovat :). Suma: Dějově a atmosférou hutné, velmi nepříjemné drama v opravdu velkolepém a výpravném zpracování. Další z řady nehezkých pohledů na americkou historii (kdyby jen filmy o negativních aspektech minulosti natáčely ve větším počtu i některé nejmenované jiné země... ale před něčím takovým vždy musí přijít nejprve jejich přiznání, že :), zároveň vlastně i na lidskou existenci a démony, které ji po celé dějiny provázejí, je jedno v jakém národě či zemi. V brilantním zpracování režisérské legendy, podpořeném hereckou elitou i méně známými, skvěle hrajícími herci. Jeden z filmů roku 2023. 9/10

Rozhodně tady cítím docela silnej potenciál, ale zároveň mám po první epizodě nepříjemný pocit, že buď bude autor LN předlohy jeden z těch, co umí vymyslet zajímavou premisu, ale už ji nedokáže ani zdaleka tak zajímavě zpracovat... nebo potopí obstojnou předlohu průměrná adaptace. Doufám, že se pletu. 7/10