TheDarKnig

Tím nejlepším způsobem béčkový/brakový mix Jamese Bonda a Sherlocka Holmese z amerického zapadákova. Ovšem se suše hláškující a kosti drtící 190 centimetrů vysokou 100 kilogramů vážící mašinou s býčí zarputilostí, přímočarostí a emoční zakrnělostí téměř ve stylu Arnolda z Komanda v hlavní roli (třeba poslední epizoda má opravdu velmi blízko ke klasickému finále akčního béčka z 80./90. let :). Kdyby měl John Matrix tedy vedle schopností recyklovat lidský odpad též silně rozvinuté detektivní schopnosti. A Komando bylo krimi thriller s dobře promyšleným dějem plným zvratů, obstojně prokreslenými a sympatickými vedlejšími postavami a správně brutálními, všehoschopnými padouchy. Četl jsem alespoň deset knížek série a až na pár malých problémů nemám, co bych této adaptaci první knížky (nebo adaptaci postavy Jacka Reachera obecně) vytkl. Ale pro úplnost těch pár negativních věcí vyjmenuji - první epizodu jsem si musel na Alana Ritchsona v roli Reachera přece jen zvykat (protože jsem si ho představoval ještě trochu jinak - "hranatějšího" a o něco víc old-school charismatičtějšího), pocitově se pár epizod táhlo, několik věcí asi mohlo být vynecháno a v druhé polovině děj sem tam přišel s nějakou hloupostí. 7,7/10

SPOILER Stejně jako to, co bylo ukryto ve sklepení Jaegerovic domu ve Shiganshině, obrátilo celý SnK svět naruby a masivně ho rozšířilo, šílené odhalení této epizody zvrátilo vše, co jsme doposud věděli o příběhu. Je extrémně složité, psát příběh takto dlouhý, spletitý, vrstevnatý, plný tajemství, zvratů a malých detailů a náznaků aniž by se autorovi rozpadl pod rukama v momentě, kdy má vše do sebe zaklapnout. Ale Isayamovi se to povedlo. Proto je pro mě osobně několik kapitol, které uvidíme napříč touto polovinou závěrečné sezony, naprostý vrchol vyprávěčského umu. A samotné "Memories of the Future" jeden z nejlépe provedených a nejvíc šokujících příběhových zvratů v historii. Jsem zvědavý, zda se internet zboří podobně jako když vše bylo vyjeveno v manze. Hodnotím alespoň 11/10 :-) (abych oddělil absolutní vrchol od velkého množství předchozích vrcholů, které tato série už měla... a bez kterých by toto vyvrcholení nejen nemohlo existovat, ale ani nemělo takovou sílu (samozřejmě, že sílu veškerým odhalením a zásadním momentům série dodaly i již zmíněné od začátku pečlivě rozsívané náznaky a detaily). PS: VA Grishy ze sebe v této epizodě vydal všechno, hlavně ve scéně po masakru, jedna z nejtragičtějších a nejdepresivnějších scén série.

This is the Way! 

SPOILER Prakticky bezchybná adaptace po stránce tempa, kompozice a dynamiky scén, střihu a soundtracku (o tradičně excelentních VA asi nemá smysl mluvit). Dokonce se povedlo nějakým způsobem obejít ve velké míře klasickou anime cenzuru, což je věc téměř nevídaná a strašně to vylepšuje celkovou atmosféru. Druhá (nebo už vlastně třetí) bitva o Shiganshinu je stejně jako bitva předchozí neuvěřitelně osudová, velkolepá, dramatická, nemilosrdná a šokující (a nakonec i mystérium světa odkrývající). Jenom tentokrát je střet kvůli zcela změněným okolnostem mnohem méně naivně hrdinský a černobílý a mnohem komplikovanější, morálně složitější a proto pro diváka i krutější a bolestivější. V pozadí všeho dění přitom už definitivně přetrvává nepříjemný pocit, že tentokrát jsou kostky vrženy na hrací plochu nejen naposledy, ale takovým tragickým způsobem, že nakonec tato válka sežere všechny.

Čekání na nové epizody bude dalších pár týdnů fakt tortura. Proč má každá epizoda pocitově jenom pět minut? Krutá daň, kterou musí člověk platit za privilegium sledovat takto mistrovsky napsanou (a adaptovanou) fikci. :((

Live shamed and die empty!

We are all going to die.

"Dreams are messages from the deep." Již při prvním hrdelném zadunění jazyka Sardaukarů v temnotách, skrze nějž se dovídáme základní koncept tohoto příběhu, jsem byl okamžitě přenesen do Villeneuvovy temně futuristické a zároveň jaksi až pravěky divoké vize Herbertovy feudální space opery ze vzdálené budoucnosti, která se stala kultovním dílem a inspirovala masivní počet následovníků. A v následujících pár minutách během prologu, téměř na úrovni prologu Pána prstenů, jsem byl touto vizí a jejím zpracováním absolutně pohlcen. Režisér v dokonalé symbióze se skladatelem a kameramanem na ploše dvou a půl hodin vytvořili mistrovsky vytesanou antickou mramorovou fresku, prvotřídní monumentální melodrama o vzestupu a pádu jednoho rodu na pozadí brutálních galaktických tahanic o moc a bohatství, nadějných a zlověstných proroctví a začínajícího osudového příběhu jednoho mladíka, který do toho všeho byl nedobrovolně vhozen. Vzhledem k fyzické i myšlenkové obsáhlosti předlohy mi přišlo jako velmi chytrý kompromis přistoupit k celému pojetí adaptace tímto způsobem, kdy jsem měl více než jednou pocit, že sleduji soubor obrazů, fresek - ukazuj to zásadní, zdlouhavě na ničem nelpi, nevysvětluj a nevyprávěj. Nefungovalo by to ale do takové míry, kdyby adaptaci vytvářeli méně talentovaní tvůrci. Naštěstí byl tento projekt zcela srdeční záležitostí zrovna pro někoho jako je současný největší mistr sci-fi Villeneuve a ten si k spolupráci na něm vybral další podobně talentované tvůrce. Bylo proto radost sledovat tu extrémní úspornost a přesto vždy přesnost a soudržnost dramaturgie a děje, plného náznaků a obrazového vyprávění. Jak mystiku, tak na mnoha jiných místech velkolepost dění a příběhu po celou dobu v rámci zmíněného přístupu velmi silně podporovali Greig Fraser a Hans Zimmer, oba znovu na vrcholu svých tvůrčích sil. Kameramanův ohromující cit pro kompozici a nasvícení záběrů, ikonické scenérie a scénografii v součinnosti s fenomenálním designem a celkovou estetikou prostředí (exteriérů i interiérů), budov a kostýmů vytvářely takový pocit nádherné, výrazné a nezapomenutelné propracovanosti a monumentálnosti světa, jaký člověk vidí možná tak jednou za deset, dvacet let. A skladatelova hypnotická, mimozemsky znějící hudba, plná chorálů, kreativně použitých a futuristicky/orientálně znějících rychlých bubnů, dud, pouštního ambientu nebo podprahového šepotu neuvěřitelně dotvářela celkovou atmosféru a pomáhala s absolutním pohlcením. Přes všechny tyto pozitiva a zatraceně velké nadšení, které cítím, bych ale našel i několik problémů. I když jsem napsal, že zvolený přístup úsporného vyprávění byl proveden výborně a byl víceméně jedinou logickou odpovědí na to, jak adaptovat něco takového jako je knižní Duna, na některých místech bych nebyl vůbec proti tomu, kdyby scénář nechal postavy vydechnout, dal do nich přes nějaké intimnější společné momenty či dialogy více života, o něco větší hloubku. Samozřejmě, oproti knize tu chyběla taktéž ta mnohem komplexnější psychologie postav, v knize podávaná jednoduše skrze jejich niterné hloubání a přemítání (čti myšlenky), což tam tvořilo docela důležitou/velkou část. Na druhou stranu, v tomto ohledu režisér často velmi umně vytahoval právě ty nejzásadnější momenty, repliky a myšlenky a v mnoha jiných případech zase skvěle vyprávěl, to co prostě nešlo odříkat, skrze obrazy, sny a vize. Tady právě ten zvolený přístup ukazoval svoje přednosti možná nejvíce (protože se nerozbíjelo celkové vyznění, styl vyprávění ani dramaturgie). Kromě výše zmíněného bych taky nebyl proti, kdyby jsme se dozvěděli více o životě, lidech a hlubším fungování společnosti na Arrakisu (resp. viděli aspoň jednou život v hlavním městě - stačilo do filmu třeba přidat tu scénu slavnostní večeře z knihy), nicméně chápu, že to by už mohlo natáhnout stopáž filmu až přespříliš na neúměrnou, nezvladatelnou délku (jako teď asi natahuji můj komentář... zase :). Limity převodu z jednoho média do druhého, no. Co se dá dělat. Každopádně jsem si do značné míry jistý, že ústřední témata, které v prvním filmu byly pouze naznačeny (mimochodem znovu - ta brilantní úspornost, kdy scénáři stačilo např. pro předání zásadní myšlenky pouze pár slov a jedna, dvě krátké scény), budou výrazněji rozvinuty v druhé části adaptace. Největší chybou této žánr definující, obrovské, dospělé a zřetelně s láskou natočené space opery tak zůstává její prozatím neuzavřený konec. 9/10 PS: Naštěstí dnes k 4.3. 2024, kdy jsem viděl první část potřetí, již uzavřený. Do jisté míry. "The mystery of life isn't a problem to solve, but a reality to experience."

Rozumím, proč má tento film kultovní status. Vnesl do žánru hororu nový prvek, měl nepříjemnou voodoo magickou auru, mohutně podporovanou soundtrackem Glasse a navíc se pokusil o sociální komentář. Nicméně si myslím, že je to případ filmu, který prostě hodně zestárl. Např. scénář v současnosti i v rámci žánru působí nějak nedotaženě. A to je problém, zejména, když kombinace výše zmíněných prvků poukazuje na to, že tento horor měl být umělečtější horor s přesahem. U takového počinu čekám větší promyšlenost děje i motivů. Další problém jsem měl s herci, resp. hlavně hlavní hrdinkou, která podle mě zrovna příliš přesvědčivý výkon nepodala. Podivně kolísavé emoce a přehrávání . A nakonec žel i samotný Candyman nebyl tak děsivý, jak jsem čekal a taktéž jsem doufal, možná naivně, že to bude jeden z těch padouchů, co bude lépe prokreslen. Tvůrci se místo toho pouze prvotřídně zamotali v symbolech a vše zůstalo jen načrtnuté a Candyman zůstal víceméně obyčejný slasher killer. Teď k pozitivním věcem. Líbila se mi hodně atmosféra černošského ghetta, zajímavý byl ten rozpor v úhlech vnímání Candymana (ale škoda, že právě tohle nebylo uděláno ještě trochu jinak a lépe), určitě jsem si užil celkový mysteriózní nádech hlavně v první polovině při pátrání po původu městských legend. Obecně mám též rád ve fantasy, když nadpřirozená bytost čerpá sílu z víry. V druhé polovině mě to naneštěstí ztratilo, vyložení karet bylo prostě docela chaotické. Nebo jsem nepochopil tvůrčí záměr. 6/10

Ne, tohle nebylo vůbec dobré. A co je nejhorší, vlastně nudnější než některé z těch opravdu zlých filmů Andersona. Příběh absolutně banální. Byla snaha to zakrýt trošku zmateným kouskováním informací, ale prakticky vše se dalo úplně lehce odhadnout na konci první dvacetiminutovky. Mnohem problematičtější byla ovšem celková prezentace. Dialogy mezi postavami strašně nedovařené, i když se snažily místy působit chytře. Což v reálu znamenalo velmi povrchní geopolitický komentář směrem k USA a asi desetkrát opakovanou mantru, že strach je kořenem všech hrůz. Konkrétně tohle mělo být zřejmě základem pro závěrečné příběhové dilema, ale nemohlo to dramaticky fungovat, když byla tak nezvládnutá dramaturgie. V závěru vlastně přestalo fungovat téměř vše a celý vývoj prvních cca 60 minut se ukázal zbytečný, protože do minisérie musel být naroubován klasický videoherní RE bossfight. Což bylo samo o sobě docela fajn a videohru to opravdu připomenulo, jenom bylo zoufale vidět, jak moc jsou tvůrci omezeni vytvořeným vesmírem/kánonem. No a druhá část odvrácené mince byla řemeslná část prezentace. Při tvorbě se peníze našly zřejmě jenom na hlavní postavy, jejich obličeje a do jisté míry těla/sexy oblečení, prakticky vše ostatní vypadalo někdy průměrně a mnohdy naprosto ohavně. Včetně drtivé většiny animace pohybu, chůze, běhu. Postavy se v akci hýbaly divně zrychleně a nepřirozeně nebo během klidnějších sekvencí zase trhaně (schválně se zaměřte na poslední záběr odcházejícího Leona, jak vypadá jeho chůze, uff) a vedlejší postavy/postavy v pozadí vypadaly při prakticky jakémkoliv záběru jako něco z herních cutscén nejméně z před 10 (15) let. Člověk si tak nemohl užít opravdu téměř nic, snad kromě dvou obstojných, ale relativně krátkých akčních scén a dvou či tří krátkých interakcí mezi Leonem a Claire. Fotka prezidentovy dcery byla taky fajn. 3,5/10