TheDarKnig

možná menší spoilery Ano, přiznávám se, i mě to chytlo prakticky okamžitě asi po deseti minutách a pak už nepustilo až do mindblowing závěrečného dílu. Na rozdíl od takových Suits (srovnávám čistě kvůli právnickému základu) jsou zdejší případy a různé právní kličky dle mého názoru podávány ještě mnohem víc zjednodušeně a silně si vypomáhají metodami ve stylu stylových flashbacků a připomínání starších vyjádření a scén divákovi, takže se na to koukalo v tomhle ohledu velmi hezky i úplnému analfabetovi v této oblasti, což je myslím od tvůrců silná výhra (ne že bych si ty kravaťáky neužíval hodně stejně), důležité ale je to, že vše působí velmi filmově, moderně a uhlazeně, což vypovídá o tom, že scénář byl psán opravdu důkladně a hlavně, zpracování technických aspektů se taky povedlo na jedničku. Vlastně můžu takto chválit úplně vše, i herecké esa v čele s nelítostnou obhájkyní Annalise a její smečkou na počátku více či méně nevinně působících mladých žraloků, kteří během neustále gradujících a čím dál víc šokujících epizod objevují svou temnou stranu síly. Bylo velmi osvěžující vidět kriminální detektivku, kde zaprvé byly všechny postavy přímo zapletené do případu z té horší strany a za druhé celkově zločin z pohledu obhajoby, která se alespoň zde (ale jak neustále opakují v seriálu, jde o příběh, ne o to, co je skutečně dobré a zlé) moc o morálku a etiku nestará. Lži, přetvářka, nevěra, nová a nová tajemství, nikdo není úplně nevinný, všichni dělají chyby a přesto většina postav byla až do konce sympatická. Dvoudílné finále jedno z nejintenzívnějších a nejnapínavějších za poslední roky. Vskutku svěží vítr v žánru. Soundtrack je mimochodem taky výborný, takovým tím adrenalin zvedajícím elektronickým mírně Reznor způsobem. Bad things happen, when you have sex

"Guess I should go." Takhle jsem se jednou večer nudil a přemýšlel jsem, co jiného bych mohl kromě tisícího pětistého poslouchání Guren no Yumiya dělat a zda by se hlavně mohlo najít něco smysluplnějšího pro rychle se blížící hodinu křečků. A uvědomil jsem si, že bych třeba mohl zkusit zase po dlouhé době přečíst nějaké to východní kreslení zvané manga jako jistou změnu v mém většinově čistě západním graphic novel zaměření. Vzpomněl jsem si, že mi jistý příbuzný, pár předchozích dní snažil vnutit nějakou pochybně pojmenovanou a působící mangu, kterou ovšem, jak dobře vzhledem k příbuzenství věděl, na jaké nitky zatahat, neustále popisoval dvěma slovy "OP jak prase".... třemi slovy? No každopádně jsem se rozhodl, že do ní přinejmenším zkusím nahlédnout, a jak to už někdy často v takových případech bývá, večer nestačil. A z té podivně pojmenované mangy se vyklubala extrémně výstižně pojmenovaná manga. A je to OP jak prase!!! Víc k tomu asi nenapíšu, protože bych se velmi lehce mohl zamotat v nějaké hrozné adoraci jako u mého nedávného komentáře k Shingeki no Kyojin a adorovat mangu na místě anime by už byl vrchol drzosti! Takže mě potěšilo, že jsem se k OPM dostal až takto pozdě, v době, kdy anime bylo na prahu a teď tu již máme první díl a nemohu neříct, Bring It On! Měl bych k přepracování své prvotní výhrady, jako že animace by mohla být v některých scénách ještě o kousek hezčí (vzhledem k tomu, že manga je přímo překrásně kreslená), resp. mohla by trošku věrněji přepracovávat ty umělecké obrazy Saitamy při finišovačkách, ale na druhou stranu, viděl jsem to v nějaké hrozné kvalitě, takže to asi nechám prozatím stranou. Dále bych mohl asi vytknout to, že pro mě překvapivě některé rozhodně satirické a humorné momenty vyzněly jaksi hůř než na papíře (ta krásná kresba!), ale to neznamená, že by stále nebyly chytré a hlavně zábavné. Nakonec mě ale v prvním díle nejvíce rozesmály dokonalé obličejové kreace hlavního hrdiny, v interakci s protivníky. Tohle je jeden z důvodů, proč to anime bude stejně jako manga takový klenot, bořící všechny hranice a klišé. Přitom se v tom autor neutopí, ale navrch dodá propracovaný svět, systém jeho fungování a charakterový rozvoj, vždy balancujíce na hraně mezi úplnou parodií a vážným dějem. Ale nakonec, pro mě osobně, a pro každého, kdo má v sobě to dítě, bažící po obrovsky badass OP nářezu, bude tohle anime slastí asi hlavně kvůli tomu. Ale třeba ne, ještě se uvidí. Ovšem, věřte mi, mělo by se to jen a jen zlepšovat, první díl byl jen takové demo, stlačený origin a ukázka toho, co nás čeká. UPDATE: Po 2. epizodě už není potřeba žádných poznámek, je to jasné anime roku. 3. epizoda je to jediné moderní umění, které jsem schopný uznávat! A kadence hlášek a vtipných momentů se stále zvyšuje až ke kritickým hranicím. Over 90 000! Epizoda 4 přináší představení dalších kriticky důležitých postav, hlavně pak jednoho legendárního cyklisty, největšího hrdiny z lidu, jaký kdy kráčel po povrchu zemském. Ale taky mi tato epizoda potvrzuje to, že bych opravdu chtěl, aby ty akční sekvence byly "snímány" z trochu jiných, zřetelnějších úhlů, aby byla Saitamova síla vidět opravdu v plné kráse a nestínil to například kouř apod. Humor ovšem neselhává ani na chvíli. Epizoda 5 je konečně výhra na plné čáře, nejen si to utahuje z klasické snahy tvůrců i fanoušků rozdělovat hrdiny podle Power levelu, ale má to konečně i ten souboj dvou supermocností! Také tajemný zachránce, který inspiroval založení HA, udon-walk a oppai mikina! Ep.6-Ep.11 potvrdily kvality této série, které spočívají hlavně v naprostém rozebírání určitých žánrů anime a to neodolatelným a často velmi vtipným způsobem. Výstavba světa má taky své plusy, stejně jako celkový dějový vývoj, ale hlavní je to boření všeho, co se dá. Doslova. Akční sekvence jsou ovšem stále někdy tak zběsilé, že člověk by musel pauzovat, aby vše pochytil, ale kdyby to udělal, uviděl by, jakou práci si hoši z MadHouse dali, logicky ty nejkrásnější a nejvíc cool momenty jsou přímo vystřižené z mangy, ale celková kinetika a zběsilost jako přidaná hodnota se ukáže nakonec až ve finále. Kde je to možná nejkulervoucnější bitva roku. Až jsem se zpotil. PS: Saitama by toho hnusně malovaného, necharismatického, trapného debila Goku rozbil během 5 vteřin!

Hora nepřijde k vám, ale vy se raději přijďte na horu jen kouknout a nezkoušejte na ni vylézt. Matka Příroda na vás občas může vytáhnout takové trumfy, že to nemusíte rozdýchat. Žádný patos, žádné heroické skutky, žádné přehnané emoce, jen syrová skutečnost, boj člověka proti Everestu. A je to díky tomu opravdu silné. Hodně navíc pomáhá i to, že se takový Jason Clarke konečně našel a tenhle film si budu pamatovat nejenom kvůli tomu prožitku, který jsem si díky tomu, že všechny komponenty opravdu fungovaly tak jak měly, užil mnohem víc než např. takovou Gravitaci, ale i jako jeho film. Neuvěřitelná proměna, hlavně když má člověk v živé paměti to, jak nudný a špatný mu přišel v té strašné parodii na Terminátora. Tady byl naopak úžasně uvěřitelný, charismatický, pohodový sympaťák, role model pro všechny budoucí horské vůdce (přece jen, nemůže jím navždy zůstat tatínek z polepšovny). Ale ostudu rozhodně nedělají ani ostatní herci, ať už hrají jakkoliv méně sympatické postavy, ve finále první polovina filmu odvádí přesně odměřený kus práce pro to, aby divák mohl v druhé polovině mrznout a snažit se přežít spolu s nimi. Horské scenérie či scenérie Nepálu samozřejmě dle očekávání nádherné, ve vyšších výškách jde poznat, že se to nenatáčelo na Everestu, ale CGI je ještě stále na hranici toho, kdy se to dá v pohodě dýchat (na rozdíl od hranic, které zdolávají postavy filmu). Hudba vystihuje jak mystiku, tak majestátnost a děsivost Hory, až z toho občas mrazí. Ve finále jsem jsem tedy dlouho neviděl tak dobře provedenou horskou dráhu, která dokáže vyvolat úsměv, pohodu, ledový chlad, sympatie k postavám a i ten smutek, úctu k horolezcům a horám a pak v závěru ten očekávaný nemilosrdný střet, který nijakému člověku, který se opovážil vyzvat Everest, nic nedaruje. Málo co mě vyčerpalo tak, jako těch 8848 metrů v tomto filmu. Kormákur to zvládl na jedničku.

Sie sind das Essen und Wir sind die Jäger! - Ať už titulní píseň začíná takto nebo tou druhou variantou, jedno je jasné - Asi si ještě nepamatuji ani jeden anime opening, který by mě tak neuvěřitelně navnadil na samotné anime, pak mě uvěznil ve svých adrenalinem nabitých spárech a nutil mě si poslouchat na youtube jeho dvouhodinové verze, aby mě nakonec vyplivnul po několikadenním maratonu, jen abych díky němu našel svou další závislost na hudebním uskupení ve formě zřejmě nejlepší japonské muzikální tvorby pod taktovkou génia REVO. Děkuji tomuto anime, že mi vrátil víru v to, že možná přece jenom nejsou na csfd všechna anime tak vysoce hodnocená jen kvůli tomu, že anime fanoušci jsou na tom podobně jako momentální obří fan základna Walking Dead nebo Game of Thrones, ale že anime jsou často opravdu neskutečné prožitky (ačkoliv pak je tu zase opak mezi těmi opravdu hardcore otaku, kteří jsou už tím mnoholetým anime zápalem tak unaveni, že většinou většinu hodnotí průměrně až přímo špatně - další extrém, který ve spojení s nostalgií a vzpomínáním na ty "krásné léta sedmdesáté" dokážou už vidět jen chyby a mnohonásobně víc pozitiv už ne.. i když samozřejmě může tu být i faktor toho, že je nezaujal žánr nebo příběh nebo tak něco). Děkuji mu ale kvůli úvodní skladbě i za to, že mě přivedl k Sound Horizon, což je naprostá láska na první poslech. Neuvěřitelně propracované alba, každá jedna skladba a celé opery. A vše pod taktovkou jediného muže. K samotnému anime - nebudu zatajovat, že subžánry hrdinská fantasy, dark fantasy či military fantasy jsou přesto, že miluji fantasy žánr jako celek, mé nejvíc milované. A i proto stačily první dva, či tři díly a byl jsem pohlcen. Zasazení do postapo, způsobené obřími lidožroutskými uprchlíky z ústavu pro choromyslné, správně postupně odhalované motivace a následný vývoj hlavních postav, příjemné vedlejší postavy, tvrdost i humor při výcviku nové elity - vše je zvládnuté na jedničku bez jediné chyby. Nejdůležitější je pro následující děj, že díky funkčnímu načrtnutí postav na poli pouhých! 2 či 3 epizod jako živých lidí plných odvahy, naděje a síly, případně odhodlání a vůle má divák rád nejen hlavní postavy a pár vedlejších, ale fandí tomu uskupení jako celku. A teprve pak se ukáže autorova naprostá, děsivá, přímo šílená nekompromisnost a tvrdost, ukáže se, že tenhle svět nebyl vytvořen pro vývoj postav v stále větší a větší hrdiny, ale naopak byl vytvořen čistě pro to, aby všichni, všichni! trpěli, procházeli pekelnou očistou každý jeden moment své existence a nic, vůbec nic je nemohlo spasit, maximálně jenom odložit neodkladný pád. Jenže já jako divák jsem taktéž velmi nadějný a emocionální tvor a tak při každém jednotlivém vzchopení nabírám spolu s hrdiny další a další energii na vzpouru proti tomuto krutému osudu.. abych znovu a znovu dostal sám sebe do nejčistší deprese a zmaru. Jo, miluji tohle anime a taky ho nenávidím. Miluji ho za to, jak dokáže podat ty vypjaté scény, ze kterých šlehá stejná míra osudovosti a epiky jako z těch nejvíc high fantasy, miluji ho za to, jak se Arnim, Mikasa i Eren, každý svým způsobem, vyrovnávají s světem, kde žijí a snaží se kráčet dál, miluji ho za výbornou gradaci, kdy se anime po prvních dvou dílech už nezastaví a valí na vás těžší a těžší balvany války, kamarádství, výborných proslovů (slyšel jsem na tohle stížnosti, mám rád proslovy přesně takové, jaké jsou klasické pro skutečné války - plné patosu, snahy přesvědčit vojáky, že bojují o ty nejvyšší cíle apod. - tady takové jsou), naprostých emočních znásilnění (málem jsem se už jen při vzpomínce na některé rozbrečel.. znovu), ale také fanatismu, zbabělosti a krutosti, ach krutosti. Miluji ho i za výborně zvládnuté technické aspekty - jak animačně (opravdu se někteří stěžují na tohle? LOL), někomu ale může přijít to zamrznutí obrazu do stylizovaných maleb jako snaha ušetřit, ale mě to přišlo jako snaha zdůraznit celou náladu a atmosféru, tak zvukově a hudebně (soundtracky v anime jsou už tak nějak klasicky výborné, ale tenhle ve spojení s těmi obrazy dělá občas skutečné zázraky - Vogel im Käfig nebo překvapivě funkčně použité popové či rockové skladby dokonce i v hrdinských momentech). Stejně tak jsou, a samozřejmě to je v military fantasy opravdu důležité, výborně zpracované akční sekvence, ať už jde přímo o souboje nebo o cokoliv jiného. S tím souvisí výše zmiňované, člověk si užívá momenty, kdy mu buší srdce jak veverce a navíc ho má v krku. Opravdu, vůbec se nedivím, jaký úspěch už první sezona měla a jaký úspěch následně začala mít manga. Protože tohle je po stránce příběhu, dramaturgie, postav, akce a řekl bych i hloubky (ačkoliv to samozřejmě není pokus o nějaký Evangelion nebo Ghost in the Shell, ale to co zde je, prohlubuje vztah k světu Erena a spol.) naprostý klenot. Až se trochu bojím, že druhá sezona celý dojem pokazí, protože to vše bude jenom roztahovat, bude ji silně chybět záporák, který byl zde (úžasný charakter!) a celé se to utopí v opakování toho stejného. Mangu jsem zatím nečetl, takže nevím. Neříkám, že bych si Shingeki no Kyojin užil stejně i tehdy, kdybych viděl předtím stovky anime, ale... je tu silná možnost, že ano. Tohle se mi prostě trefilo přímo do mého černého kokora. PS: Ne, postavy tam opravdu furt jen neřvou a pokud ano, zcela to sedí do toho,co zrovna prožívají. Postavit celý komentář na tomhle je trošku divné, vskutku.

Witness Me! - Mediocre! Co k tomu říct, jen málo co miluji tak, jako totálně over-the-top postlobotomické postapokalyptické civilizace plné fanatických holohlavých chromovaných bojovníků, co uctívají automobily a jsou schopni kvůli rodinné hádce vyrazit na historickou válečnou stezku do Valhally. Plnou rozcupovaných, rozmačkaných, roztříštěných, rozbitých monstrvehiklů a těl, obřích radioaktivních bouří, sličných panen a chraplavých hrdinů, kteří se v tomto šílenství snaží udržet aspoň kousíček rozumu, ale hlavně mozek v hlavě (mozek na kapotě není žádná sranda). Miller provedl všech předepsaných 77 rituálů a Warneři mu tedy nakonec připsali obří peníze a mohl si tak splnit svůj vysněný projekt. Škoda, že to tak nefunguje i u jiných tvůrců, resp. studií. Pravda je, že si byli producenti vědomi toho, jak riskantní to je a tak nejenom nakonec člověk dostal nejdražší Carmaggedon béčko vůbec, ale k tomu se mohl měsíce těšit na každý jeden nový trailer, kde se znovu a znovu ukazovalo to nejlepší z řemesla. Audiovizuální majstrštyk s velmi jednoduše načrtnutým, ale fungujícím dějem, sympatickými postavami (Taková Rosie zřejmě zrovna dosáhla na vrchol své filmové kariéry), šíleným akčním řemeslem (ten design kár!) a jaderným holocaustem, který způsobil většině populace Austrálie nejenom zhmotnění imaginárních kamarádů... v podobě nádorů, ale taky silný úbytek důležitých částí mozkové hmoty a to hlavně těch, které lidem pomáhaly držet se vkusného oblečení. Chyby by se našly, ale nemám chuť ani důvod je tu vypisovat, dokonce si na žádné ani nedokážu vlastně vzpomenout. To asi ta hladina adrenalinu je i při psaní stále příliš vysoká. I live, I die, I live again.

Nejmužnější film v historii lidstva a prozatím nejlepší film roku 2015 (Roku Béčka podle čínského kalendáře) nakonec trpí naneštěstí tím, že se nepodařilo nalézt mezi dnešní zženštilou a celkově odporně dekadentní populací prostředky na větší prostor než ten půlhodinový. Tohle klidně budu dávat příštím generacím jako příklad toho, co s naší společností bylo zle a kde (a kdy) začal ten úpadek :) Švédští tvůrci se ale rozhodli, že se prostě tedy tak trochu na všechno vykašlou, nebudou se snažit na úkor toho, co bylo od počátku hlavním úkolem tohoto filmu, budovat nějaké dramatické oblouky a vyprávěcí kostlivce a hodí na své fandy jen a pouze ty nádherné nerdí hračky, cheesy nápady, tzv. "holy shit" materiály a všemožné nenormální céčkové šílenosti, které ve svých nenapravitelně nostalgických, dětských a neuvěřitelně krásných myslích vyplodili. A počkají na reakci. Popravdě? Je to art, moderní umění v retro hávu, kulervoucí bouře boha Thora (biceps). První desetiminutovka byl jeden větší nerdgasm (napsal bych velký, jenže já je mívám často opravdu obří, je to prý nemoc :( ) A dál to zpomalilo jen o kousek, stále to byl ten nejlepší a nejmagořivější sen, který se člověku zdá po maratonu Terminátora, Návratu do Budoucnosti, Robocopa, Univerzálního vojáka, šaolinské série, Hongkongu, Smrtonosné pasti a zbraně smíchaných s grindhousem a exploitation filmy při poslechu synthwave. Tvůrci hodili celý tento 80tkový Hollywood a spol. do jednoho mixéru s hudební scénou o budoucnosti, která nikdy nebyla a vytvořily tak naprosto absurdní mix over-the-top audiovizuálu (přesycené barvy, nasvícení, kazy VHS na televizi, spojení retro CGI pozadí, herců a "vlepených" rozpohybovaných kartonů), prkenných a hrozně hrajících, neodolatelně stylových postav (Sandberg je prostě... Kung Fury!) a výborných akčních sekvencí, které se nebojí dokonce ani superhrdinských megamlátiček (ach, bohové Asgardu, proč jste svým severským synům nehodili nějaké to zlato) a ani nápadité 2D akce s choreografií Mortal Kombatu. Nemohu, nemohu filmu vytýkat to, že se s postavami sžít na tom malém prostoru nedá a ani nejsou lépe představeny, jediné, co bych mohl mírně vytknout, je část verbálního humoru v druhé polovině, který sklouzl až nenápadně blízko té hranice mezi nadsázkou a trapností, či ji dokonce překonal. Ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že tohle byla právě brutálně nadsazená pocta úžasným béčkovým 70. a 80. létům, industriálním ponurým vizím budoucnosti a jednomu z nejlepších hudebních období vůbec. Kdyby byla hudba použita ještě trochu umněji (střih i vzhledem k rychlému skákání scény za scénou k ní není někdy milosrdný) a případně přizvali k tvorbě soundtracku takovou Power Glove, asi bych už i slintal po svém pyžamu. Takhle se to nepovedlo, monopol zůstává Krvavému Drakovi. PS: Chtěl jsem v jednu chvíli dát 4 místo 5, ale náhle se vedle v oblaku ninja dýmu z Zakázaného království vedle mě objevil David, sedící na létajícím mráčku s fotbalovým míčem Německa u nohou a špičatým bílým vousem, majestátně mu splývajícím až na prsní svaly, namířené jako zbraně proti mě a se slovy "Don't Hassle the Hoff" mě bodal svým plovákem. A kolem poletovali rozkošní andílci a taky KITT. Tak jsem si okamžitě vzpomněl kdo je jediný True Survivor (falešného Norrise se nebojím od doby, kdy se oholil) a kdo zachránil i ten tampon z ananasu na dně moře (kdo si to nepouští a nezpívá při znělce, je Thajská prostitut) a okamžitě jsem s silným soustředěným pohledem zaměřil na duchovní cestu za hledáním přes 9000 hvězdiček. POMOžel, v žádné sféře jsem nic takového nenašel, ale za to jsem našel svého zvířecího ducha - křečka! Vždy jsem byl předurčen bílému žraloku, medojedovi nebo křečkovi, takže jsem učinil svým předkům zadost! Tímto jsem oprávněn žádat od tvůrců sequel, Kung Fury: Revenge of Laser Raptor. (8. komentář) PPS pro Lachtana: Ale vůbec ne krypto-nacistické spiknutí, je to síla prsních svalů Davida Hasselhoffa!

Neuvěřitelný rozdíl oproti jedničce, Miller jako by náhle přeřadil z těžkopádného šplhání se do kopce na jedničce rovnou na šestku a F1 závodění. Všechno co v prvním díle vůbec nefungovalo (děj seskládaný bez ladu a skladu s absencí jakékoliv pořádné gradace nebo motivací, postavy pronášející dialogy na úrovni Asyla a hrající většinou také skoro na jeho úrovni, akce, která nemá co poskytnout, snad až na tu úplně poslední a to není zrovna taky žádný zázrak a prostředí, které člověku absolutně neřekne, že by tohle jakože mělo být něco postapokalyptického a zabíjí tak poslední potencionální možnost pro to, aby člověk mohl najít nějaké plus kromě samotného Mela a jeho ženušky a čistě z kuriozity té pošahané teplé partičky motokovbojů), tady náhle buď vůbec není nebo naopak většinou je ve formě, dotažené prakticky téměř do dokonalosti. Vlastně jediné mínus, které jsem za celý film našel, byly občasné trochu nelogické reakce postav, jenže to se dá najít prakticky všude, že. Kvituji i to, že Miller se hezky distancuje od prvního dílu i tím, že v úvodu hezky poConanovsku uvede vyprávěčem tu "legendu" a nejen konečně trošku doplní i důvody, ale vizuálně značně schopně vykreslí minulost Maxovu. A pak již nic nebrání tomu si tento zdařilý postapo nářez užít se vším všudy. Příběh má pevně danou strukturu a směr, postupně nabírá na obrátkách a vrcholí vskutku nezapomenutelnou akční sekvencí v závěru, která nejenom že je brutálně poctivá, ale také nápaditá a adrenalinem nabitá. A stejně jako celý film profesionálně natočená a nasnímaná. Kamera zde funguje fakt výborně, umí v akci přecházet z detailů a pohledů "řidiče" na hezké průlety nad bojem nebo mimo akci nasnímat skoro umělecké scenérie či barbarské "rituální" běsnění. Stejně schopně je film i sestříhaný, např. pohled na zcela klidného Maxe uprostřed všeobecného zmatku má navíc komediální hodnotu. V ději Miller nezapomíná teď už i na hodně schopný humor, není ho moc, protože samozřejmě tenhle film měl být hlavně o drsném střetu klasicky rozdělené postapo společnosti na ty... naprosté šílence a ty, co se snaží šílenství odolat (jak už víme z děl Stephena Kinga, ta hranice mezi bývá často tenká, zřejmě to dle trailerů na Fury Road bude znovu tak trochu tématem i v dalším pokračování Maxe). Ale když už je tématem to šílenství, proč ho nevyužít i pro šílený humor. A myslím, že jakožto se Mad Max stal inspirací pro snad všechny koncepty rozpadu civilizace a zemské populace, které chtějí být taktéž jakousi satirou či jen a prostě dostatečně brutální, ale chorou a divokou výpovědí o stavu našich milých sousedů a nás samotných, nu tak se mu to asi povedlo. Punk rockové účesy, hokejové Voorhees masky, piercingy, náušnice, řetězy, BDSM kožené oblečení, auta upravené a vyzbrojené jak by je vytáhly rovnou ze skládky, vlastněné úchylem a neodolatelně teatrálně pojaté vystupování zvané anglicky batshit crazy (Humungus a jeho "You disobey me! You puppy!", to jen tak člověk nezapomene), to vše samotné už je vlastně jakýsi zvrhlý pokus o humor, ovšem film samozřejmě nezapomíná ani pro normálnější šílený humor, ehm.. Postava Gyro Captaina je toho důkazem. A pak je tu Max, který překvapivě nemá tolik prostoru jak bych čekal (a celé je to vyprávěné jako taková mozaika), ale nakonec se jeho úkol i přes možná trochu nešťastně zvolený postup vykrystalizuje a můžeme si užít nějakou tu brokovnicovou srandu. Ale přesto bych větší důraz na něho vzhledem k uvedení čekal. Film se každopádně s divákem vůbec nemazlí, dojde i na brutálnější mordy a celé je to opravdu.. nu drsný a neodpouštějící akční pouštní inferno. Dal bych spíše čtyři, ale vzhledem ke kulturnímu vlivu filmu a tomu, že jsem si to po jedničce dokázal o to víc užít, trochu neobjektivní hodnocení - plný počet.

Skvostné, od prvních slov Dereka Jacobiho až po jeho poslední jsem prakticky jenom nadšeně zíral, práce kamery, vytvořené kulisy, herecké výkony, hrdinský patos (leč tentokrát anglický :), ale přitom i překvapivá míra reality a otázek o smyslu všeho toho - to vše Branagh převedl na plátno v naprosto neodolatelném balení. A krásná, postupně gradovaná Doylova hudba zážitek vylepšuje ještě o sto procent. Jistě, že člověk nemůže brát tohoto Jindřicha V. jako toho skutečného, ale Shakespeare a Kenneth (jeho herecký výkon mi sedl neskutečně, sympatičtější postavu aby člověk pohledal) ho jistě v mých očích imortalizovali. Noční tábor, proslov, Non nobis a jaksi vzhledem k zbytku filmu nesedící závěr a o to víc fajn - to nejlepší.

Kyanid štěstí lepší než kdy předtím. Těžkotonážní humor, který se nebojí žádných hranic a přesto nikdy nepřejde hranici trapnosti. A delší příběhy tomu sedí jako zadek na nukleárním odpadu. (1. komentář, 2. hodnocení)

2. komentář (damn you, Davies!) Disney se zase jednou rozhodl dát něco i divákům, kteří netouží po čtyřicáté páté kopii Na Vlásku... Počkat, cože? Říkáte, že to byla teprve první? No, tak to tedy je pak ještě horší film, než jsem si myslel. Ty tržby asi dokazují, že Disney použil své staré dobré podprahové hypnožáby a na krátkou dobu udělal z poloviny té méně zkušené divácké obce slintající zombie. Disney tedy sáhl do Marvel vod, vytáhl neokoukaný, východem trochu víc ovlivněný komiks, řádně zamíchal a podal Marvel divákům jako perfektně odvedený origin příběh s kupou správně vtipných momentů, dramatem a emocemi, které překonávají i Pixar klasiky a dostatečně temným a zajímavým záporákem. Do mixu přidat ještě roztomilého/badass robota, správně složenou partu nerdů (včetně jedné meta postavy) a výborně nasnímanou akci či i obrazově hudební koláže a máme tu nejlepší animovaný příběh za posledních pět let, kterému opravdu konkuruje jen Jak vycvičit draka. V tom městě kombinujícím Tokyo a San Francisco bych chtěl žít! Henry Jackman to zase ohudebnil na jedničku. Mám ho už fakt rád. PS: A na konci přijde i kouzelník.