TheDarKnig

NaruHina tým. Cameo jedné postavy překvapivě potěšilo, závěrečný souboj byl obstojně vymyšlený, ale byl to spíš takový ten souboj založený na síle, než na strategii a ty jsem měl na Narutovi raději. Ale tu šlo opravdu jen o to dlouho, předlouho očekávané naplnění Hinatiny tužby po Narutovi (sakra, to zní jak z nějaké telenovely :), a to tu bylo podáno hezky emotivně a příjemně melancholicky. A nevinně, samozřejmě Hinata a nevinnost, to patří k sobě. Bylo taky hezké vidět všechny ty postavy po docela dlouhé době, vzdal jsem to už před nějakou dobou. Takže nostalgie byla přítomna. Ale nemůžu si pomoct, i tady bylo cítit jisté Kišimotovo vyčerpání, Minata a Kushinu jsem onehdy dávno prožil ještě mnohem intenzivněji. No, stále je tenhle film jediný z filmů ze světa Naruta, které má smysl vidět, to něco málo znamená. A že je to taky ta rozlučka, až mi teď slza ukápla.

Táhne se to, ale má to atmosféru, do té osudné chvíle. Pak se to změní na nějaký art pokus o útěk divočinou, scénář ovšem na poslední chvíli přitáhne berličku v podobě dalšího nepříjemného momentu, který zřejmě fungoval lépe než jsem si v tu chvíli myslel, protože mě zamrazilo i teď po několika týdnech při vzpomínce na to. Velmi realistické a mrazivé, ale s jednou tupou postavou, což tomu dost ubližuje. A i ty artové momenty nejsou zrovna moje. A ten scénář byl asi poskládán dost na koleně, takový jsem měl pocit, MacDonald měl v hlavě tu jednu scénu, a to ostatní tam jen tak naházel, s pár momenty, které ještě měly budovat ten pocit děsu.

V prvních dílech seriál zaujal velkým množstvím vtipně podaných popkulturních odkazů a důrazem na sociální sítě a jejich vliv na retardaci nových generací lidiček na této bláznivě zábavné planetě, čím už od začátku ale odrazoval byly velmi prkenné výkony všech zúčastněných mladých lidí a v některých případech také volbou hrozně nesympatických hereckých prken. Ale dějově to působilo stále dost slibně, nějak mi ty tajemství let minulých většinou v těch slasherech sednou a i ta maska se nakonec dala. Někde po 3. dílu to dost zpomalilo a začalo se točit v kruzích, pak po chvíli zase nabralo pekelné tempo a skončilo slabým finále, které působilo dost schizofrenicky a nedomyšleně. Ale když to počítám těmi složitými matematickými vzorci, které používám vždy pro zdejší hodnocení, tak mi ty tři stále vycházej. Willa rozhodně pomáhala přežít ty horší chvíle, dobře zvolené cukrátko pro mé oči modravé. A hlas v telefonu byl zpočátku taky hodně fajn. Na druhou sérii bych se díval jen kdyby to začalo být ještě mnohem víc Kevin Williamson-like.

Tak ne, liché díly prozatím pro Šíleného Maxe dopadly v obou případech přinejmenším podivně, přinejhorším jako ty exkrementy, které v tomto díle figurovaly jako hnací motor. Zábavné, možná tím chtěl Miller něco sdělit. První část filmu ještě působí docela slušně Maxovsky, nejpozději od Thunderdome to nabere takové obrátky do demence, že jsem to málem nedokoukal. A ani ta závěrečná akce nestojí za moc. Záporáčka Tiny Turner je navíc velmi podivně napsaná postava. A ty děti snad ani nemusím zmiňovat. Aspoň že Bartertown je stále cool jméno pro takový výkal pouště.

Výborný scénář (ne dokonalý, ani ne nejlepší), chápu co Polanský kritizoval, co tou zápletkou sděloval, ale nijak mě to nebere a netuším, proč by to měl být až takový kult. Dobrý thriller s jistým přesahem pro společnost, no. Ten závěr je ale naprosto nesmyslný, Nicholsonův detektiv něco kutí a člověk čeká nějaký chytrý zvrat, nějaké sbíhání příprav a ono to dopadne hrozně nelogicky až hloupě. A je mi jedno, že tím chtěl Polanský taky něco sdělit, to se dalo vymyslet mnohem lépe.

Ne, není zpět, ale konečně není ani úplně beznadějný a dokáže do žánru FF přinést jakési uvolnění napětí z přepracovanosti. A to pomocí dětských hrdinů. Zázraky se dějí. Shyamalan měl originální nápad, vybral velmi schopné děti, dva sympatické staré lidi, hyperaktivní matku a pak už to stačilo správně zamíchat. A mimo ten divný nápad nechat toho kluka rapovat (v těch momentech u mě užívání si filmu vždy zlověstně rychle klesalo) a ne tak zcela fungující emocionální výlev děvčete (který působil, jako že tam je snad jen kvůli tomu, aby ukázal její herecké schopnosti - a to musím uznat, ta by měla mít před sebou dobrou kariéru, sympatická, hezká, skvěle hrající), všechny ostatní fungovaly asi zamýšleným způsobem. V takovém případě je pan režisér možná blíže svým kořenům než by se na první pohled zdálo, protože dokázal zamíchat humorně působící věci tak, že nakonec působí velmi znepokojivě a nepříjemně. Pointa mě překvapila, rozhodně dobře zvolená, tím druhým směrem by to ztratilo mnoho. Ve finále taková jednohubka, ale hezky upečená v prostorné peci, takže se s ní může vyklubat i něco víc. Schovka rules!

Od Birdova ultra high-tech moderního špionážního filmu k stále modernímu, stále používajícímu high-tech, ale přitom mnohem klidnějšímu a zemitějšímu pokračování. Se zajímavě napsaným scénářem, který dává důraz možná víc na slovní souboje či potyčky než na ty ruční, má hezké oldschool špionážní základy a dokáže předat i akční scény jaksi realističtěji, ale přitom stále s podobným faktorem stylovosti (Maroko). Ale přesto jsem si z nějakého důvodu užil toho Birda napoprvé víc. Zajímavé ale bylo, jak moc Rogue Nation mělo a přitom i nemělo blízko k Bondovi. A ano, Rebeccu Ferguson obsazovat do podobných rolí víc, víc!

Ano, rozhodně originální nápad, když tedy na chvíli zapomeneme na Nolana (to jde?). Ale, kde je něco, co by aspoň trochu připomínalo pokus o nějaký mini příběh, nějakou opravdovou pointu nebo alespoň myšlenku? Nic takového to nemá a tím pádem spíše zklamání.

Tak, copak tu máme - roztomilého šónen hrdinu, který nedokáže udržet na uzdě své perverzní choutky a je to podáváno, jak už to umí asi jen Japonci, tedy tím nejzábavnějším způsobem, jak to jen jde, přitom však má taky velké srdce a váží si přátelství nade všechno na světě. Jeho partu kriminálníků, kteří jsou jeden vedle druhého vedle pátého kromě toho šestého (tfuj) k zakousnut... totiž k pomilová... k zulíbání (King a Diane!). Vedle všeho toho mírně (až více) úchylného humoru a nějakého toho podobného fanservisu taky jednoho mazlíčka, který zprvu irituje, pak irituje hlasově a pak je náhle šišó. Dále, temná tajemství a tragédie minulosti, jako chapadla obtáčející prakticky každou jednu postavu, od těch hlavních až k těm vedlejším. Potom, ze začátku mírně otravnou, pomalou a jednoduchou zápletku, která se ale obstojně zamotává a komplikuje a ve finále se ukáže, že ta jednoduchost tomu snad i prospěla (ok, tohle bude asi důvod, proč jsem jen na čtyřech, ne na pěti, zápletka byla rozhodně to nejslabší z celého koktejlu, a nevadilo by možná ani to, že působila opravdu jednoduše, ale to, jakým způsobem byla podávána. Hledání jednoho Hříchu za druhým mě dost rychle unavilo, naštěstí to velké finále na mě zafungovalo tak, jak se nedaří už dlouho fungovat Míšovi Bayovi - oslnilo explozemi, obrazně i doslovně). Také má první série hezky ukončené všechny hlavní linie.. nebo se to aspoň tak zdá (hehe, ano, už jsem si načetl i celou mangu), což pomáhá s vnímáním série jako jednoho gradujícího celku. Opravdu obrovským plusem Nanatsu no Taizai je ale samozřejmě část, kde se bojuje. Od chvil, kdy jsem slintal nad Narutem, jsem asi nepociťoval v anime soubojích takový nával radosti a adrenalinu a extáze a nárůstu úrovně badassery jako zde. Výborně nakreslené, obrovské, brutální, když je potřeba, jindy zase komičtěji pojaté, osudové a naprosto superhrdinské. Pro někoho tohle poměřování sil ovšem může působit nudně, to souhlasím, ale kdo má rád obří OP střety, kdy se ve výbuších prachu bortí celé ulice až města, a postavy jsou díky skvělé animaci zachyceny právě v ty nejkrásnější bojové momenty, užije si to na sto procent. A lehce to může min. ty dvě hvězdy vyrobit samo o sobě. Mínusem by mohly být názvy jednotlivých technik, jejichž vykřičení před či při použití je sice svým způsobem stále cool, ale vzhledem k tomu, že autor nebyl ani tak vynalézavý jako Kishimoto u Naruta a vymyslel je většinou jen velmi nudně, občas je to otravné. Toto ovšem anuluje znovu dokonalý soundtrack od skladatele např. Attack on Titan OST, který vynáší skvělé bitevní scény do sfér perfektních scén. Občas. Jinak to jsou stále skvělé scény. Je to typický šónen, ano, ale má výhodu v kratší délce (ovšem 2. série se blíží!!), silně humorném ladění, Meliodasově úchylnosti, partě více než dobře vystavěných hrdinů a silně epicky podaných soubojích ala hoď to na mě, hodím ti to lépe a návod jak zničit naprosto nezničitelnou magickou bariéru tkví v síle paží dvou bros. Full Counta!

"Guess I should go." Takhle jsem se jednou večer nudil a přemýšlel jsem, co jiného bych mohl kromě tisícího pětistého poslouchání Guren no Yumiya dělat a zda by se hlavně mohlo najít něco smysluplnějšího pro rychle se blížící hodinu křečků. A uvědomil jsem si, že bych třeba mohl zkusit zase po dlouhé době přečíst nějaké to východní kreslení zvané manga jako jistou změnu v mém většinově čistě západním graphic novel zaměření. Vzpomněl jsem si, že mi jistý příbuzný, pár předchozích dní snažil vnutit nějakou pochybně pojmenovanou a působící mangu, kterou ovšem, jak dobře vzhledem k příbuzenství věděl, na jaké nitky zatahat, neustále popisoval dvěma slovy "OP jak prase".... třemi slovy? No každopádně jsem se rozhodl, že do ní přinejmenším zkusím nahlédnout, a jak to už někdy často v takových případech bývá, večer nestačil. A z té podivně pojmenované mangy se vyklubala extrémně výstižně pojmenovaná manga. A je to OP jak prase!!! Víc k tomu asi nenapíšu, protože bych se velmi lehce mohl zamotat v nějaké hrozné adoraci jako u mého nedávného komentáře k Shingeki no Kyojin a adorovat mangu na místě anime by už byl vrchol drzosti! Takže mě potěšilo, že jsem se k OPM dostal až takto pozdě, v době, kdy anime bylo na prahu a teď tu již máme první díl a nemohu neříct, Bring It On! Měl bych k přepracování své prvotní výhrady, jako že animace by mohla být v některých scénách ještě o kousek hezčí (vzhledem k tomu, že manga je přímo překrásně kreslená), resp. mohla by trošku věrněji přepracovávat ty umělecké obrazy Saitamy při finišovačkách, ale na druhou stranu, viděl jsem to v nějaké hrozné kvalitě, takže to asi nechám prozatím stranou. Dále bych mohl asi vytknout to, že pro mě překvapivě některé rozhodně satirické a humorné momenty vyzněly jaksi hůř než na papíře (ta krásná kresba!), ale to neznamená, že by stále nebyly chytré a hlavně zábavné. Nakonec mě ale v prvním díle nejvíce rozesmály dokonalé obličejové kreace hlavního hrdiny, v interakci s protivníky. Tohle je jeden z důvodů, proč to anime bude stejně jako manga takový klenot, bořící všechny hranice a klišé. Přitom se v tom autor neutopí, ale navrch dodá propracovaný svět, systém jeho fungování a charakterový rozvoj, vždy balancujíce na hraně mezi úplnou parodií a vážným dějem. Ale nakonec, pro mě osobně, a pro každého, kdo má v sobě to dítě, bažící po obrovsky badass OP nářezu, bude tohle anime slastí asi hlavně kvůli tomu. Ale třeba ne, ještě se uvidí. Ovšem, věřte mi, mělo by se to jen a jen zlepšovat, první díl byl jen takové demo, stlačený origin a ukázka toho, co nás čeká. UPDATE: Po 2. epizodě už není potřeba žádných poznámek, je to jasné anime roku. 3. epizoda je to jediné moderní umění, které jsem schopný uznávat! A kadence hlášek a vtipných momentů se stále zvyšuje až ke kritickým hranicím. Over 90 000! Epizoda 4 přináší představení dalších kriticky důležitých postav, hlavně pak jednoho legendárního cyklisty, největšího hrdiny z lidu, jaký kdy kráčel po povrchu zemském. Ale taky mi tato epizoda potvrzuje to, že bych opravdu chtěl, aby ty akční sekvence byly "snímány" z trochu jiných, zřetelnějších úhlů, aby byla Saitamova síla vidět opravdu v plné kráse a nestínil to například kouř apod. Humor ovšem neselhává ani na chvíli. Epizoda 5 je konečně výhra na plné čáře, nejen si to utahuje z klasické snahy tvůrců i fanoušků rozdělovat hrdiny podle Power levelu, ale má to konečně i ten souboj dvou supermocností! Také tajemný zachránce, který inspiroval založení HA, udon-walk a oppai mikina! Ep.6-Ep.11 potvrdily kvality této série, které spočívají hlavně v naprostém rozebírání určitých žánrů anime a to neodolatelným a často velmi vtipným způsobem. Výstavba světa má taky své plusy, stejně jako celkový dějový vývoj, ale hlavní je to boření všeho, co se dá. Doslova. Akční sekvence jsou ovšem stále někdy tak zběsilé, že člověk by musel pauzovat, aby vše pochytil, ale kdyby to udělal, uviděl by, jakou práci si hoši z MadHouse dali, logicky ty nejkrásnější a nejvíc cool momenty jsou přímo vystřižené z mangy, ale celková kinetika a zběsilost jako přidaná hodnota se ukáže nakonec až ve finále. Kde je to možná nejkulervoucnější bitva roku. Až jsem se zpotil. PS: Saitama by toho hnusně malovaného, necharismatického, trapného debila Goku rozbil během 5 vteřin!