Brygmi

I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě.

Westernové propriety zmizely a namísto vlastní síly se zde využívají hlavně nová média. Přesto je to vynikající akční film, ve kterém sledujeme křehkou hrdinku tančit ve stylu kung-fu.

Jako celek je to fajn, docela to funguje a hlavně to výrazně dynamizuje hudba. Bohužel film stahují dolů dialogy – předloha na ně klade důraz a i kdy slušný scenárista by z toho dokázal vykřesat dobrý film, tak Melissa Rosebenbergová pouze mechanicky převádí rozhovory, které nenesou žádné informace a nejsou dokonce ani zábavné. V akčních pasáží má Zatmění příjemný švih a slušnou nadsázku, ale jakmile se začne mluvit, celý film se zpomalí a zmrazí. Zkrátit, zbavit to patetických frází a mohl to být výborný „dívčí“ film. Takhle je to jen pokus, který ale dopadl lépe než Stmívání i Nový měsíc. Těším se na perverzní Rozbřesk.

Povrchním čtením se divák dostane k blonďaté krásce, která chodí na střední školu, občas zabije nějakého toho upíra, prožívá trable v lásce a tak dál a tak dál. Jenže bylo by škoda setrvat jen v této jedné rovině (byť zábavné, plné výborných akčních scén i dojemných romantických dramat) a nezaměřit se na ostatní vrstvy. Buffy totiž v sedmi sériích (a pokračující osmé komiksové) obsáhne takřka veškerá témata, která postihují dívky od dospívání k dospělosti, rozvine metafory k současnému životu Američanů i kritiku policie, armády, lékařství – no prostě veškerých autorit včetně těch rodičovských. Stylově obsáhne klasický Hollywood s bohatou hloubkovou kompozicí i lékařské drama s rychlými střihy. Dochází i k neskutečné práci se žánrem – od hororové premisy k teenagerskému dramatu, které je ovšem neustále záměrně narušováno. Z hlediska vyprávění diváka urazí na začátku páté série příchodem Dawn a poté ho dorazí zpochybňující epizodou Normal again. Navíc nabídne psychologicky propracované (a narušené) postavy v čele s Buffy, která bere svoje poslání jako práci, ale stejně ji to stahuje níže do temnoty a brzdí v normálním rozvoji. Je zde hláškující upír Spike, knihovník s minulostí Rozparovače Giles, roztomilá lesbická dvojice Willow a Tara, geek a filmový amatér Andrew a poprvé se zde objevuje i Wesley, který se ve spin offu Angel stane nejtragičtější postavou obou seriálů. Žádná epizoda není zbytečná a každá série má kromě hlavního „Zla“ i jiné ladění a zabývá se určitou tematickou linií. Výborné herecky, výpravou, propracovanou mytologií, může sloužit i jako učebnice popkultury. Prostě a jednoduše - Buffy je výjimečné dílo a Joss Whedon bůh.

Pekelná kuchyně spojuje dvě mé záliby – reality show a jídelní kulturu. Na začátku přijde dvanáct lidí (kuchaři, ale i matky z domácností), kteří pod vedení Gordona Ramseyho (jaj!) soutěží o místo šéfkuchaře v luxusní restauraci. Jsou nuceni spolu bydlet, vycházet i intrikovat, ale přesto se důraz klade na to, co se děje v kuchyni a jak rychle a přesně se lidé za plotnou dokáží otáčet. Po výborné první sérii (která ovšem trochu trpěla nevyrovnanými soutěžícími) jako kdyby se ovšem tvůrci zasekli a nepřišli už s žádnou inovací – stejné úkoly, takřka stejné odměny, stejné „podpásovky“. Což je škoda, protože tenhle koncept je zatraceně silný a je jen škoda, že se více nevyužívá. Takto se mění pouze lidé a jako v každé reality show i na nich to tak nějak stojí a padá. Viděla jsem pouze čtyři série a čtvrtá byla rozhodně nejslabší – malé změny a také ne zrovna zajímaví soutěžící. Tentokrát zde nebyli žádné silné osobnosti (třeba jako úžasná Heather West ze série druhé) a dokonce ani moc dobří kuchaři. Těžko se někomu fandí, když nevěříte ve schopnosti zúčasněných. Pátá série vypadá zajímavěji, co se účastníků týče, ale změn se asi opět nedočkáme. První tři série běžely na TV Barrandov a musím pochválit i „dabing“. Dabéři skvěle přehrávali a někdo se na překladu asi hodně vyblbnul, takže je to snad zábavnější než v originále (navíc je někdy obtížné rozumět všem těm kuchařským pojmům v angličtině). Jinak samozřejmě je to formát nepřenositelný do českého prostředí. Mimochodem... Je to queer!

Jako celek to zase tak moc dobře nedrží, detailnější analýzou by se zřejmě jen odhalilo, jak nesmyslně jsou jednotlivé kousky poslepované. Navíc - závěrečné rozuzlení je skutečně chabé. Na druhou stranu má Pan Nikdo spoustu nápadů (některé jako z naprosto jiného světa - a filmu), je plný optimismu a bez přehnané nostalgie či patosu. Trochu prostříhat a dát tomu trochu soudržnější rámec a neměla bych námitky. Takhle je to "jen" fajn. A taky je otázka, zda to opravdu soudržné a logické být mělo.

Na relativně malém prostoru čtrnácti epizod nabízí Firefly množství zajímavých věcí. Stejně jako například Hvězdné války i Firefly lze popsat jako "sci-fi western". Nedochází zde ovšem k nápodobě osvědčených principům, naopak se s tímto žánrovým schématem pracuje podstatně zajímavěji. Jsou zde nezaměnitelné westernové prvky jako specifická hudba, koně, děvka se zlatým srdcem, etc. - vše je naprosto okázale předváděno stejně jako pohyb postav mezi těmito prvky. Příběh je zasazen do blízké budoucnosti, které ovšem není odosobněnou sterilitou, ale realistickým, špinavým vesmírem. Místo technických vymožeností (ala Dollhouse) je svět Malcoma Reynoldse a jeho posádky silně manuální. Firefly je ambiciózní autorský seriál, ve kterém se prolíná klasický přístup s množstvím experimentálních postupů s narací i stylem. Nejpatrnější to je u prvního a posledního dílu, kdy se dostávají do popředí nezaměnitelné "whedonovské" kompozice do hloubky a dlouhé kamerové jízdy. První díl je navíc obtížný i co se uchopení postav týče. Jsme vrženi přímo do děje a ustanovené skupiny, nevíme kdo má jakou funkci, pozici a povahu. Vše se dozvídáme postupně a Whedon rozhodně nic neusnadňuje. O to těsnější vztah si ale divák může k postavám vytvořit - i třeba k takovému primitivovi jako je Jayne.

Lepší než Pouta. Přesto to není pochvala.

Být třináctiletý kluk, tak jsem bez sebe blahem, takhle to bylo pouze fajn. Akční scény byly docela efektní a hudba výborná (Prodigy vedle Ellie Goulding pobaví). Ve srovnání se slaboučkou předlohou ovšem skvělé.

Film je výborný (i když ideologicky diskutabilní). Jen jde naprosto mimo mě.