amirgal

Jeden z nejlepších a nejméně otřelých thrillerových příběhů, které jsem, kdy viděla, a k tomu po všech stránkách výtečně natočen.

Koukám na sedmou sérii a ten seriál si pořád drží úroveň. Když jsem si přečetla popisek na HBO, myslela jsem, že si to budu pouštět leda k vaření, a ejhle vono to není vůbec blbý.

Ohrožení ze všech stran! :-)

Fargo je Coenovské koření v Bernsteinově kuchyni.

Člověk si říká: V detektivním žánru už snad ani není co vymyslet. Zápletky se pořád opakují. Překvapte mne taky jednou, sakra! No a pak koukáte na Vyšetřovatele a ještě v polovině filmu si říkáte, kde je k čertu ten vyšetřovatel?! Formálně, mám na mysli z hlediska techniky vyprávění, je film velmi zajímavou hříčkou. Marně se snažím podchytit, co mi připomíná a k čemu dokazuje. Spíše než "trhiller", "drama" nebo "krimi" by se slušelo uvést, že se jedná o černou komedii. (a Tibor, jen tak pro pořádek, není patolog, ale asistent patologa)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku.

... ale dyť já vim, že to bylo, hlavně na konci, malounko pateticky zarámovaný ... (^_-). Ne, ale teď vážně: Explikativní zarámování (napůl snová anticipace na počátku filmu a poněkud patetický závěr) bylo celkově zbytečně a uškodilo jak vyprávění (anticipace) tak jeho intepretaci (doslov). Mimo koncept i mísu byl i Nickův poněkud násilný monolog, v němž vysvětluje, kdo byl a kým je, nadřízenému svého nadřízeného, který ho navíc znal. Obé zamrzí zvláště pak proto, že po psychologické stránce byl film velmi věrohodný. Ale jiný kraj, jiný mrav ... Násilná dovysvětlení, zobecnění a převysvětlení, přehnané filozofování příště vypustit. Tedy 5-.

Musím filmu odpustit, že byl patrně reklamou na skleněné výrobky, jejichž prodej zřejmě stagnoval (kdo by také po válce investoval do skla), a propagací národního sebeuvědomění. Musím mu odpustit i to, že proces inspirace skláře, tedy rámcový příběh, je banální a schematický. Zakázka soudruhů byla patrně jasná ... Pamatuji si jen vlastní příběh odehrávající se v jiskřivé kapce, kde se Zemanovi podařilo vytvořit svět sám pro sebe, svět skrytý právě před onou propagandou, banalitou a schematičností, která ho obklopuje ve filmu i mimo něj. Překrásná hra barevných světel, sudkovských stínů a oné křehké pomíjivosti je naopak zářivým únikem před tím, čím se film patrně měl stát.

Film jsem si zamilovala od okamžiku na počátku filmu, kdy si Harper ráno dělá filtrovanou kávu. Zjistí, že mu došla. Otevře odpadkový koš. Chvíli zaváhá. Vytáhne včerejší filtr ... a udělá si "druháka" ...

... po první serii. Po druhé asi už *****.