Eodeon

kdyby to byl dobrý film, byl by to vynikající film, ale že je to špatný film, je to přímo tragický film. zní to jako paradox, ale hned vysvětlím, co tím míním. stejně jako většina dobrých a úspěšných hororů či sci-fi hororů nestaví ani Čtvrtý druh na původním námětu, ale velkou měrou čerpá z postmoderní mytologie. miliony Američanů jsou přesvědčeny o tom, že mimozemšťané navštěvují Zemi a unášejí lidi. jen o málo méně jich věří, že sami byli uneseni. existuje velmi detailní model pro představy, jak přesně takový únos vypadá, jakým způsobem jej lze prošetřit a jaké jsou souvislosti. Čtvrtý druh tento model přijímá, lehce adaptuje a o několik kroků dotváří. koncept má proto už v základu velký potenciál oslovit početné masy diváků, jelikož předjímá jejich vlastní pověrčivost, zneužívá jí a útočí do slabých míst, kde polevuje obrana diváka. nevím, jak ostatní diváci, ale já jsem silný skeptik. přesto, abych si mohl užít fantastický film, ať už sci-fi, horor, nebo hybrid obou žánrů, musím být otevřený. musím vstoupit do hry, v níž balancuji mezi aktivní snahou uvěřit věrohodnému, a přirozeným nutkáním zpochybňovat, vyvracet a odmítat vše, co se naopak jeví jako falešné. nejvyšší metou pro filmaře pracujícího s naznačeným konceptem by přirozeně měla být autenticita. v tomto ohledu ovšem Čtvrtý druh naprosto selhává. pozorný divák s trochou soudnosti filmu věřit nemůže ani při dobré vůli. dokumentární části jsou ledabylé a velmi nešťastně napojené na nesouladné ilustrační pasáže s Millou Jovovich. těm by pro změnu neuškodilo více kameramanské zručnosti, vyspělejší využití zvukových efektů a v neposlední řadě větší důraz na výpravu a kresbu unikátního aljašského prostředí, která by zachytila tamního genia loci. ze všeho nejvíce ovšem film trpí špatnými hereckými výkony. vada je to o to patrnější, že přesně na herectví stojí působivost filmu. divák musí napřed uvěřit herci, aby teprve mohl přijmout širší souvislosti. mizerné herectví a laciné pozlátko televizní konverzačky nejenže nedovoluje ani přístupnému divákovi pohroužit se do relativně atmosférického nitra filmu, ale nad to obnažuje absurditu premisy v jeho základech. /// bylo velmi férové připomenout na začátku filmu divákovi, že jde o jeho svobodnou volbu, zda uvěří, nebo ne. bohužel, volba je zcela jasná, od začátku až do konce.

nejdokonalejší představitelná imitace dobrého filmu, v jádru ovšem chladně vypočítavý, prostoduchý a mimořádně vlezlý apel na citovou labilitu (pod)průměrného diváka. jen sotva lze rozeznat, jak tupé a banální ve skutečnosti jsou domnělé moudrosti a ponaučení, nebo jak absurdní a samoúčelný je celý koncept. jen sotva. primitivní forma útoku za účelem vzbuzení primitivních emocí nikdy nebyla provedena tak dokonale. kritik nejistě zvažuje, zda tu zrůdnost proklít, nebo se poklonit triumfálnímu výkonu, při kterém nespočetná stáda uplakaných diváků holdují křečovitému kýči. divák nejistě zvažuje, zda se ohradit vůči sprosté urážce jeho vkusu a inteligence, nebo rovněž podlehnout té až nebezpečně snadno nakažlivé infekci.

nejhorší, respektive jediný špatný ze všech dnes již dvanácti celovečerních filmů podle Star Treku. Shatner se sice nedávno ukázal jako nesmírně talentovaný režisér schopný dostat se až na dřeň citlivého tématu, ale schopnosti, jež projevil v oblasti niterných, hluboce osobních dokumentů (The Captains), nedovede uplatit u akčního blockbusteru. jeho režie, ostatně jako celá dramaturgie filmu vyznívají vysloveně amatérsky. tragédii dovedly do konce na svou dobu mimořádně špatné speciální efekty, které mají blíže Původnímu seriálu z šedesátých let, nežli áčkové filmové produkci konce osmdesátých. film velkou měrou mrzačí také střihová skladba. těžko spekulovat, jestli střihač byl až takový diletant, nebo zda se touto cestou pokoušel zamaskovat lacinou výpravu a jiné následky malého rozpočtu. buď jak buď, zdařilo se mu obrat o jakékoliv napětí i to málo nadějných akčních scén, které byly ve scénáři (přistání raketoplánu pod klingonskou palbou, zátah na město v pouštní krajině, nechtěně kuriózní závěrečný souboj s "Pánem Bohem", atd.). co ovšem neměl nejmenší šanci zakamuflovat nikdo, je fakt, že celá fabule je pouze děravou sítí z absurdit navěšených na další absurdity (slézání hor bez jištění, odlákání hlídky ženským zpěvem a tancem, vysvobození z "papírového" vězení, únik nekonečně vysokou výtahovou šachtou na raketových botách, nadržení Sulu s Chekovem slintající za klingonskou mužatkou, sonda Pioneer 10, které narostl warpový pohon a dostala se tak až na klingonské území, a tak by se dalo pokračovat ještě dlouho...). Děje nerespektují elementární fyzikální zákonitosti ani kontinuitu fikčního světa (Spock má náhle bratra? A cože to je ve středu galaxie?), jejich zvraty se jeví být motivovány čirou náhodou, jednání postav často nebývá objasněno o mnoho lépe (především Klingoni jsou naprosto nevyzpytatelní pomatenci), akční závěr filmu vyznívá přímo jako fraška. Co je ale ze všeho nejhorší a sotva odpustitelné, z filmu se zcela vytratila veškerá podstata původního Star Treku – jakákoliv ušlechtilá teze nebo myšlenka, kterou bychom mohli vyčíst mezi řádky. namísto ní dostávají diváci jen ostudně banální frázičku, že "bůh je v našich srdcích" a míní se tím asi tak tolik, abychom ničemu nevěřili slepě, byli na sebe hodní a měli se rádi. Star Trek je ovšem krev v mých žilách, a tak přes naprosto zpackané podání a tupou sluníčkovou tezi v závěru, mám sklony vnímat především ty malé izolované ostrůvky kvalit, jakých si film přeci jen pár uchoval. Jedním z nich je Goldsmithův legendární soundtrack, dalším jsou vybrané scény blíže rozkrývající skryté kouty duše legendárních postav, pojetí prožité bolesti jako konstituční součásti lidské duše (nic objevného, ale potěší) a plno dalších nepatrných momentů a chvil, kdy zpod toho nánosu neumětelství vysvitla přežívající trocha toho zabitého potenciálu.

z určité perspektivy jde o ten nejlepší z doposud natočených filmů podle Star Treku. má své víceméně zjevné dílčí nedostatky, ale to na jeho celkovém kouzlu mnoho neubírá. předně chci pochválit Jerryho Goldsmitha za zkomponování nádherné hudby, která v každém okamžiku, kdy zaznívá, velmi přiléhavě doplňuje děj a umocňuje některé citově silné momenty. film postrádá velkolepost mnoha áčkových sci-fi i nejúspěšnějších předchůdců ze startrekové série. atypické je přitom prostředí i námět. Vzpoura se z velké části odehrává v přírodních exteriérech a řeší velmi vyostřené etické dilema, čili ubírá se přesně v tomtéž duchu, který dal vzniknout těm nejlepším televizním epizodám Původního seriálu i Nové generace. nejde vlastně o nic jiného, než o opětovné pokoušení Základní směrnice (Prime Directive), tedy fundamentální filozofické teze Star Treku, která ukládá ctít různorodost kultur a jejich svrchovanost za každou cenu. téma však dosud nikdy nebylo zpracováno s podobným nasazením, odvahou k extrémům, schopností promlouvat a oslovovat. formou přiléhavé alegorie připomene genocidy páchané jak v minulosti při honbě za nerostným bohatstvím a teritoriální expanzi, tak de facto do současných dní na domorodých národech a kulturách třetího světa zde na Zemi. a přesně to je jeho účel; tedy kromě vybudování působivé a ohromující formy, která vznešené postoje nese a dovoluje jim zasahovat a dojímat tolik diváků. Na svou dobu nabízí relativně velké množství nejmodernějších vizuálních a jiných speciálních efektů, což samo o sobě postačuje rozehnat nemístné stížnosti některých dobových kritiků, podle nichž má film blíže televizní obrazovce, nežli stříbrnému plátnu. pokud přeci, pak svým tématem, jak jsem psal výše, a orientací konfliktu na novou mimozemskou civilizaci ve vzdálených hlubinách kosmu, namísto obvyklejší záchrany lidstva a Země před ohrožením nebo věčných bojů s Klingony či Romulany. poučení diváci mohou považovat za velmi troufalý krok fakt, že lidstvo, respektive Spojená federace planet, jíž jsou lidé součástí, ve filmu výjimečně působí jako nepřátelský element a roddenberryovská utopie se tím zprvu zdánlivě rozkládá. od toho má však film své hrdiny, aby situaci napravili a tím vlastně i obnovili ducha Star Treku. jedním z velkých kladů je neobvykle velké množství typického humoru, ačkoliv oproti jiným startrekovým filmům nejsou humorná odlehčení vždy nejlépe zakomponovaná do poetiky filmu. se v žádném případě nesnaží být sci-fi trhákem roku a ani se tak netváří, možná právě proto na mě tak působí.

velebení kýče aneb pocta všemu, co bylo v němé éře kinematografie špatné.

foucaultovské téma "dohlížet a trestat" nahlížené z přeci jen trochu jiné a zajímavé perspektivy, která mi napomohla nahlížet na problém vězeňství a trestu a vlastně i na kontroverzní otázku bezpečnostních kamerových systémů v jiném světle, respektive i hlouběji ve světle starém. a to obojí znamená významné pozitivum. sama forma filmu takřka v každé své nuanci sloužila k ilustraci témat a konkrétních idejí a ideálů filmem zpředmětňovaných. efektem sice byla i jistá míra nesrozumitelnosti - jakési umělecky dané neprůhlednosti, ale s přihlédnutím k režijní zručnosti, která byla pro film třeba, jde o zanedbatelnou poznámku. jméno slovenské režisérky Andrei Slovákové si po zhlédnutí zjevně zaslouží bedlivěji sledovat.

rád bych byl vůči filmu zaujatý, ale i při nejlepší snaze mi stejně nezbude, než být stejně smířlivý, jako byl překvapivě dokument samotný. píšu překvapivě, protože mě tentokrát má očekávání zklamala. připravoval jsem se na žlučovitý, útočný a argumentačně chabý pokus popudit jedny diváky a obelhat druhé, ale dostalo se mi upřímné, i když trochu naivní a naprosto nedůsledné snahy pojednat téma autorství nejzásadnější i nejzávažnější knihy všech dob s co nejlepší vůlí. co na tom, že jeden inteligentní člověk s dobrým úmyslem si předsevzal v krátkosti vyřešit otázky, na jejichž zodpovězení by bylo bývalo třeba celé armády nejpovolanějších odborníků z převeliké škály různých oborů a disciplín - archeologů, teologů a biblistů, historiků, lingvistů specializujících se na latinu a řečtinu, odborníků na literaturu, interpretaci a umění, národopisců, religionistů a v neposlední řadě filosofů. co na tom, že k vyřešení toho úkolu má zjevně minimum času a k předvedení svých výsledků divákovi jen necelé dvě hodiny. co na tom, že znásilňuje výklad dějin moderními a postmoderními modely uvažování, když například význam pojmů jako plagiátorství nebo samo ústřední téma autorství nemělo v dobách, o kterých je v té které chvíli řeč, žádný, nebo úplně jiný význam s úplně jiným polem konotací? co na tom, že ho k výzkumu pudí namísto profesionálního zájmu osobní emoce, především pak pocit křivdy a hněv člověka, kterému byl v dětství podán velice zjednodušený, až nepravdivý příběh vzniku Bible. to jsou - a nemíním to ironicky - víceméně odpustitelné, i když hrubé nedostatky. a některé z nich dokonce omlouvají řadu jiných, například povrchnost bádání, tendenci ke zjednodušování sofistikovaných problémů na černobíle nahlížená dilemata, jistou zbrklost, až amatérskost technického provedení (jistě, jde o televizní film), zbytečné, až otravné osobní vsuvky a občasné hluché pokusy o navození lyričtější atmosféry vhodné k rozjímání. patrná omezení dávají pochopit v neposlední řadě i určitou zbabělost, když se protagonista Robert Beckford rozhodl nijak dále nerozvádět nejednoznačný náznak na úplném začátku filmu, kde dává do souvislosti významné postavení náboženství v lidské společnosti s dalším jejím podstatným rysem - sklony k terorismu. ono to totiž kvůli řadě podnětných postřehů z úst zpovídaných osob a příležitostně i dodaných samotným průvodcem dokumentu za podívání víceméně stojí. a i když si můžeme myslet, že autorství Bible není společensky nijak relevantní otázka, nýbrž spíše zajímavost pro historiky a pomůcka pro čtenáře, je zábavné si jí klást a může být podnětné vyslechnout si pokusy o její zodpovězení.

odlehčenému a komerčně poplatnému filmu naplněnému karikaturickými figurkami namísto věrohodných postav slušely po dlouhou dobu zdánlivě nesouvisející retrospektivy do čísi minulosti z dob kapitulace Japonska, díky kterým film nabývá v pozdějších fázích alespoň širšího dějinného kontextu. dominantní narativní linie odehrávající se v současnosti se oproti tomu lehce dotýká různých aktuálních témat a nabízí široký kolorit figurek, se kterými se může identifikovat a následně dojímat skoro každý Tchaiwanec. film postrádající větší uměleckou hodnotu si tedy zaslouží nějaké to uznání za hodnotu společensko-kulturní a za pochybné, ačkoliv i tak velmi užitečné přispění k hledání výrazu tchaiwanské národní kinematografie.

žánrovka, která až příliš okatě těží z popularity schémat o výstupu na vrchol a následném tragickém pádu (a nejen těch) a mírou patosu se úspěšně vyrovnává nejnechutnějším kýčům. zvláštní, jak malému množství diváků vadilo (soudě ze zdejšího hodnocení a pochvalných komentářů) prezentování šikany, každodenní brutality pouličních gangů a života v disfunkční rodině jako radostné alternativy, pohodové zábavy se "spolubratry" z gangu, legitimní seberealizace, zkrátka žádoucího ideálu. ale jistě, nebýt této citové manipulace, nezafungovala by ani druhá půle filmu, v níž se vsugerovaný ideál začíná bořit pod tíhou daleko komplikovanější a reálnější "skutečnosti". snad bych mohl až příliš násilné vtlačení do naznačených citových poloh také poněkud násilně omluvit tématizací mladických ideálů hlavního hrdiny, kterým se film formálně podřizuje. maličko se tím pokouším zmírnit růžové brýle, jejichž optikou jsme nuceni nahlížet na události z první poloviny filmu, ale které zůstávají přese všecha vyobrazená příkoří přítomna až do samotného závěru a okatě se připomenou především lacinými pokusy o lyrizaci - kýčovitý efekt kapek krve měnící se v okvětní lístky japonských třešní. víceméně mě na filmu potěšila pouze odvaha zakomponovat do oněch stěží uvěřitelných vztahů mezi postavami také motiv homoerotického vztahu mezi dvěma dlouholetými přáteli, který ovšem ve filmu nedostal příliš prostoru a objevoval se pouze občasně kdesi ve druhém třetím plánu.

Modrá brána námětem podobná korejským filmům stejného žánru, se ukázala být romantickým filmem bez přidané hodnoty patosu. není v něm stopy po simulaci láskyplného vztahu ani uměle vyvolávaného tragična. naopak, potěší nebývale realistickým a civilním přístupem s občasnými a mnou velmi vítanými okamžiky prosluněného zpomalení, přiléhavými k nostalgické intenci filmu jako vybledlé vzpomínky na první lásku.