Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Sci-Fi
  • Animovaný

Recenze (981)

plakát

Divoké historky (2014) 

Nejprve jsem chtěl film odbýt ze zvyku čtyřmi hvězdičkami, ale pak jsem si uvědomil, že obzvlášť na povídkový film, musím ocenit jeho úžasnou vyrovnanost. Alespoň mně to tak přišlo. Často tu ostatní píší, že některé povídky byly dobré, některé méně. Tak si říkám, kdo jiný by měl dát filmu pět hvězd, než já, který si myslím, že v podstatě všechny byly supr? Všechny měly nápad, pointu, zábavný průběh, vtipné a výrazné charaktery, nepůsobí to ani nijak zvlášť levně a příběhy jsou tak ze života, že se člověk chytí a nepustí až do konce. Divoké historky se mi skvěle trefily do nátury, neboť přiznávám, že podobně jako ve Volném pádu, jsem se v některých postavách hodně viděl. Za pozornost stojí i úžasná muzika Gustava Santaolally. Film, který budu chtít vidět vícekrát. Určitě to šlo udělat ještě i lépe, ale nemůžu chtít zase všechno.

plakát

Po životě - Série 3 (2022) (série) 

Moc nechápu, proč tohle vzniklo. Druhá řada měla ještě ten smysl, že reálně posouvala děj i psychiku hlavního protagonisty dál. Změnil se i celkový přístup k humoru i dramatu. Ve třetí sérii se nestane vůbec nic a a není tam žádná změna oproti druhé sérii. Jediné, čím seriál nadále boduje, jsou ony víceméně samostatné scénky, kdy se Ricky obvykle dělá srandu z něčeho, co ho sere. Ricky Gervais je jeden z mála lidí, kteří uvažují prakticky stejně jako já, v podstatě takřka ve všem, takže pro mě je to stále příjemné sledovat, ale mnohem radši bych byl, kdyby Ricky rozjel spíše zase něco nového, než abych se znovu po roce vracel k příběhu, který vnímám už jako dávno uzavřený.

plakát

Ricky Gervais: SuperNature (2022) (pořad) 

Já teda žeru každé Rickyho slovo, ale tentokrát to přecijen až moc celé postavil na tom, co se smí a nesmí říkat a veškerý humor vlastně vychází z toho. Pak už je jen obligátní strefování se do iracionality. Mně to moc baví, ale přijde mi, že to Ricky pojal spíše jako politickosociologickou přednášku a že mu to moc práce nedalo.

plakát

Infiltrace: Obchod s duší (2020) (TV film) 

Infiltrace: Obchod se zdravím slízla v podstatě všeobecnou chválu, zatímco velmi podobně natočený Obchod s duší už ne. Čím to může být? Šlápli rádoby ateistickému Česku na kuří oko? Jasně, my nevěříme těm nesmyslům, co nám říká katolická církev, my Češi jsme hrdí ateisté, upínáme se totiž k horoskopům, talismanům, numerologii, čarodějnicím, převtělování, duchům, homeopatii, všemožným konspiračním teoriím a dalším naprostým blábolům, ale hlavně, že v tom není bůh a můžem se plácat, jací jsme kabrňáci. Fakt, že hlavní hrdinka je přímo citově i jinak zúčastněna, a že se v minulosti snažila těmto nesmyslům věřit a nyní už ne, celému dílu dává jinou šťávu. Nevidím důvod, proč na podobné šmejdy, kteří vydělávají na lidské hlouposti, naivitě a absenci jakéhokoliv kritického myšlení, nepoukázat, stejně jako nepoukázat na to, že přesně tyhle atributy způsobují to, že jsme jako lidstvo/Češi v podstatě ztracený...

plakát

Šarlatán (2020) 

Cožpak o to, snímek je to kvalitní, ale zůstává otázka nad tím, jak vůbec přistupovat k tomu, když se jedná o příběh "inspirovaný" skutečnou osobou. Je to vlastně podobný případ jako film Amadeus, ale tam jsou dva rozdíly. Za prvé je Mozart (případně Salieri) světoznámou celebritou a je celkem jednoduché zjistit, jak to ve skutečnosti bylo, zadruhé je od toho podstatně větší časový odstup. Zjišťoval jsem si o Janu Mikoláškovi nějaké informace a vyjel jsem si i články, které o něm vznikly předtím, než se vůbec začlo uvažovat o nějakém filmu. Ale ony v podstatě skoro žádné nejsou! Takže tohoto pána takřka nikdo neznal. A ani já ne, a to moje babička pracovala přesně v tom stejném baráku v Jenštejně, ve kterém Mikolášek pracoval v době filmu, dokonce tam i nakonec umřela (dnes se jedná o domov seniorů) a od samotného Mikuláška si vyslechla v 50. letech, že do roka její manžel (můj děda) umře (jaksi to nevyšlo o 50 let) a od táty vím, že se o Mikuláškově homosexualitě "tak nějak vědělo" a dokonce mi i řekl konkrétní jméno milence. Přesto snímek fabuluje takovým způsobem, že to pana Mikoláška značným způsobem poškozuje v celé řadě jiných věcí a naprosto 100% by se mu výsledný film zajídal. Šarlatán přidává linky, které jsou buď zcela jistě či (v jiných případech) pravděpodobně vymyšlené. Má být umění úplně zbaveno hrozby "trestného činu pro pomluvu"? Sám nedokážu říct. Laicky bych ale řekl, že za jakýchkoliv jiných okolností by to skutkovou podstatu splňovalo. Můžu natočit film, ve kterém bude postava jménem Václav Klaus, dokonale ztvárněná Martinem Myšičkou, co já vím, znásilňovat malé děti a já u toho napíšu "že se jedná o příběh inspirovaný životem bývalého prezidenta"? Prošlo by to? Podle mě už ne. Ale Hollandové a Epsteinovi něco podobného v případě Šarlatána prošlo. Na jednu stranu úžasná práce v podobě výborně načrtnutého a zahraného nejednoznačného charakteru, ale na druhou mám s tímto filmem etický problém, kdy jsem se musel hodně sebezapřít, aby se mi to do hodnocení neprojevilo více, než jako pouhopouhé zaokrouhlení.

plakát

Allen vs. Farrow (2021) (seriál) 

Ano, snaží se to v nás vzbudit emoce. Který film taky ne. Ano, dokument vyznívá celkem jednoznačně. Jenomže to, že tak vyznívá, není chyba tvůrců, ani chyba Miy nebo Dylan, ale je to chyba Woodyho Allena. On měl možnost se vyjádřit, měl možnost do dokumentu vstoupit. Jenomže to odmítl, asi se bál, že by výsledek neměl pod kontrolou. To, co z něho v dokumentu máme možnost vidět i slyšet, dává celkem jasnou informaci o tom, jak to tenkrát bylo. A to i když odhlédnu od srdceryvných vyjádření, tklivé hudby a smutných pohledů. Beru v potaz jen fakta, co kdo řekl u soudu, co kdo řekl v nahrávaných telefonních rozhovorech, to, co je v oficiálním spisu prokurátora, to na čem se shodla většina svědků, to, kdo měl rozpory ve vyjádřeních i to, co se objevuje na dobových videích (ačkoliv si jsem vědom, že lze vše sestříhat tak, aby něco nějak vypadalo). Všechno to vede k vině Woodyho Allena, i když to samozřejmě nemůžeme vědět jistě. Jsem celoživotním lehkým fanouškem Woodyho Allena. Miluju jeho styl, humor, myšlenky v jeho filmech a mnohokrát jsem nad jeho názory slastně pokýval hlavou, zároveň se ale extrémním způsobem opakuje, kvantita zvítězila nad kvalitou, jeho filmy samotné často nejsou tak dobré, jak by mohly být a závěr kariéry už je jen smutným dozvukem jeho dřívější tvorby. Přesto mi byl Woody vždycky strašně sympatický a měl jsem ho rád. Tenhle dokument mě ale donutil na něj změnit názor a nejde jen o to, co pravděpodobně dělal, ale i to, jakým způsobem se následně choval. To, že je tenhle klíčový dokument (fakt, že Woody Allen je vlastně prapůvodním případem, kvůli kterému se rozjelo hnutí Mee Too, pro mě byl dost šok), tak špatně hodnocený, vlastně dokonale vysvětluje čtvrtý díl. Strašná spousta lidí prostě striktně odmítne to, že by jejich hrdina něco takového mohl dělat a změnit názor je pro naše mozky extrémně těžké. Nevylučuji, že se nepodívám někdy na nějaký film Woodyho Allena a že se mi bude líbit (stejně jako si klidně poslechnu Michaela Jacksona), ale jako člověk je Woody Allen bohužel s velkou pravděpodobností odporný sráč, alespoň ve chvílích, kdy mu jde o vlastní krk a prospěch.

plakát

Přechodné vědomí (2014) (studentský film) 

U tohoto snímku mě postihla totální ztráta paměti. Hodnotil jsem ho před rokem, teď se na něj kouknul znova, aniž bych tušil, že jsem ho už viděl a i když jsem ho dokoukal podruhé, vůbec nic se mi nepřipomnělo. Přijde mi to krajně podezřelé, asi mám umělý mozek. A přitom hodnotit jsem ho chtěl úplně stejně. Technicky je to na české poměry úžasný snímek. Námět je v pohodě. Samotný obsah je už teda slabší, a tak nějak nezbyl prostor pro seznámení se s tím, jak ta technologie vůbec může fungovat. Nějak se vlastně ten fakt, že má hlavní hrdinka umělý mozek, vůbec neprojevuje do jejího chování (krom toho, že se nemůže ožrat nebo zhulit) a celé je to vlastně tak nějak zbytečně moc o sexu. Takže beru zpět, že se umělý mozek neprojevuje v chování. Zjevně dělá umělý mozek to, že se jeho nositelka neustále touží vyspat s chlapem, který je jejím doktorem a který je dvakrát starší než ona, přestože má přítele. Ale to je jen moje interpretace.

plakát

Ochránce - Hidžáb (2021) (epizoda) 

To mě mohlo napadnout, že nejhůře hodnocený díl bude taky ten nejlepší a nejzajímavější. Moc mi nedochází, jak by se dalo toto téma udělat o moc lépe a blíže tomu, co by se dělo (či se dělo) v realitě, a co vlastně místním odpadníkům vadí. Jestli to, že v díle byly přítomny i osoby mající názor pro podporu oné dívky, nebo jim vadil fakt, že to pro ty, kteří se stavěli proti ní, nevyznívá úplně příznivě. A oni to poznali. Společenský přesah tohohle dílu je značný, celý problém je komplexní a těžko se na něj dívat jen z jednoho úhlu pohledu, a to se povedlo ztvárnit výborně. A navíc má zde konečně smysl i osobní život hlavního protagonisty, což byla věc v minulých dílech poměrně značně obtěžující.

plakát

K zemi hleď! (2021) 

Moc nevím, jak se k tomuhle filmu postavit, čili moje hodnocení je ryze osobní a vyjadřuje zejména míru toho, jak moc mě tenhle film vlastně nasral. Miluju satiru, ale u žádné jsem nebyl takhle vytočený. Don't Look Up je vlastně tvořený pouze ze scén, které ve filmech nejvíc nenávidím - osoba A je totální debil, osoba B je inteligentní. Osoba A má veškerou moc. Osoba B nemá žádnou moc. Osoba B se snaží přesvědčit osobu A o něčem. Osoba A využívá svou idiocii a moc k tomu, aby udělala osobě B ze života peklo. A takhle je to pořád, i protože málokterý film má těch totálních debilů v sobě tolik. Nasrat je asi přesně to, co film z velké části chtěl, ale já na tohle nepotřebuju koukat. Já moc dobře vím, jak tenhle svět funguje, a to že na to pak koukám ve filmu v téhle mírně nadsazené ale přesto vlastně zcela reálné podobě, mě rozhodně nepobaví, protože to, co ten film zobrazuje a kritizuje, mě vlastně trápí nejvíc na světě a jsem z toho v konstantní depresi a zasahuje to do v podstatě všech oborů lidské činnosti. Takže ačkoliv je tenhle snímek udělaný výborně, vůbec na mě nefunguje jako komediální sci-fi, ale jako existencionální drama, které je ale natočené jako strašná kravina. Takže nevím, co si z toho mám vlastně odnést. Filmu si vážím a zároveň bych byl radši, kdyby vůbec nebyl (resp. kdyby ani nemusel vzniknout). Reálně jsem se zasmál až na konci při útoku bronteroka. Do té doby to bylo vlastně pouze o skřípání zubů a schovávání hlavy do polštáře.

plakát

Temný rytíř povstal (2012) 

Nerozumím tomu...zjevně....emoce na nule, epické tam bylo co? Děj bylo co? Ten záporňák, ten byl asi "hustej"? Ten závěr? To byly nejspíš ty emoce. Ten digitální bordel na stadionu? To byla asi ta epika. Ty hloupé dialogy, které by nikdo nikdy neřekl a ty motivace postav, jež nedávají smysl? Tak se zřejmě dělá ten mohutný děj. Jsem zmatený z toho, že něco takového je pro tolik lidí vrcholem umění zvaného film. A to se ani nezmiňuji o té neskutečně pitomé hudbě. Kdyby v tomhle filmu aspoň byly samostatně stojící scény, jako ve dvojce, které v člověku přetrvají a jsou dobré samy o sobě. Je tu jen jedna - týpek, co z ničehonic zahučí do ledu, to bylo super.