Cimr

!SPOILER! Průměrný díl Black Mirror natažený na dvě hodiny. Je to stylové, s hezkou hudbou i kamerou, hezky se na to kouká (tanečnice v kruhu a jejich tanec nohou!), ale vždy mě zamrzí, když je nastolené nějaké mystérium, nějaká záhada, a ta pak dojde k "logickému" vyřešení. To je ten důvod, proč tak miluji Lynche - u něj je tajuplná atmosféra alfou a omegou a z děsivého snu se nedá probudit. Jakmile se tady v poušti objeví záhadné středisko a z příjemného dobového thrilleru - "copak asi ten můj dokonalý manžel dělá v té záhadné firmě" - se vyklube průměrné sci-fíčko o virtuální realitě, celé mi to tak nějak o třídu spadne. Pak už to nezachrání ani honičky, ve kterých třicet chlapů nedokáže doběhnout jednu ženskou... Je možné, že divačky přihodí ještě jednu hvězdu - film natočila i napsala žena a ženy jsou tu v hlavní roli. Jde se jaksi spíš po emocích než po logice. A jistě nejedna divačka řešila otázku, zda je lepší žít spokojeně ve snu nebo si přiznat, že něco nefunguje...? Jako postava Bunny, která (paradoxně v podání režisérky filmu) na konci říká, že celou tu dobu ví, že je všechno kolem iluze, ale i tak v ní žije, protože je tam zkrátka šťastná...  Takže - hezky se na to kouká, hezky se u toho místy přemýšlí, místy pospává, ale po stránce dějové se bohužel nekoná žádný zázrak.

Zvláštní, můj ortoped mi nikdy během debaty o tátově namodralé noze nenabídnul, abych s ním šel bruslit. * O ženách toho zas tolik nevím, ale je normální zmlátit na Štědrý den v kostele faráře za to, že vám v šestnácti na táboře neodpověděl na zamilované zprávy? * Na to, že se děj odehrává během jednoho dne v milionové Praze se postavy náhodně potkávají až příliš často. ,,Jé, ahoj tati!" ,,Jé, mami, co tu děláš?" Působí to až cimrmanovsky nablble. * Snaha nacpat co nejvíc známých tváří do jednoho filmu z toho až bolestivě trčí. Tvůrci vrhli na plátno desítky postav, ale neukočírovali je, nedrží to pohromadě. O některých v průběhu filmu úplně ztratíme přehled (např. Neužil). Když se na konci objevil Plesl, ujelo mi - šmarja, nojo, ještě tenhle tady vlastně je. Už jsem jen čekal, kdy se přijde na to, že Bohdalka je Lábusova sestra a Čermákova teta, aby se všechno splácalo úplně na jednu hromadu. * A propos - Bohdalka? Proč její linka v příběhu vůbec byla? Stará herečka, co má někde v zahraničí nějakou svoji lásku, ale ta nakonec nepřijede dneska, ale až zejtra? NO A CO? Jen oslí můstek k výstupu Pierra Richarda? Ano, Pierre. Další velké jméno, co se vyjímá na plakátě, ale že Richard ani nepřijel do Čech a nejspíš se sám natočil před notebookem, ze kterého přečetl kousek monologu, to už je úplná trapárna. * Kaiser jako by hrál dvě role (pobuda, alkoholik v tramvaji vs. skoro až filosof na večírku), Čermák taky (rapl politik v první půli vs. chápající manžel, odpouštějící s úsměvem nevěru své ženy). * Mizející a objevující se sníh; Roden ve studiu nedopoví "tu pí...", ale na nahrávce prokazatelně říká "tu píču"; Čuba otevírá pusu, ale nemluví... Jak je možné takové chyby u profesionálního filmu dopustit? * Dětské role? Tragédie. Kde je Thomas Brodie-Sangster? Nebo aspoň Tomáš Holý? Šikovní dětští herci jsou; jen je potřeba je chvíli hledat a dát si s nimi nějakou práci. Není přeci možné dát do trojice špičkové herce Rodena a Bohdalovou a vedle nich postavit kluka, amatéra. Strašně to trčí! * Lábusovi bůhvíproč chytne ruka, Kaiser ho na gauči velmi zábavně hasí a přitom ho jakoby šuká. No, směju se ještě teď. * Vánoční atmosféra veškerá žádná, většina příběhů se mohla odehrát naprosto kdykoli. Ještě že nám aspoň ve vskutku originálním názvu filmu prozradili, kdy se to celé odehrává... * Osmistý padesátý pokus o nejlepší napodobeninu Lásky nebeské zkrátka opět nevyšel.

Jsem nadšeným konzumentem quality TV a i když dokážu ocenit projekty vizuálně vybroušené (Wednesday), šokující a plné zvratů (American Horror Story) či prostě jen fakt cool (Peaky Blinders), stejně mám asi vůbec nejradši neobyčejně obyčejné seriály jako je The White Lotus. Dávají mi naději, že stále platí, že dobrý scénář je nad všechny počítačové triky a kaskadérské kousky světa. Od první chvíle, kdy za zvuku bubnů připlouvá loď plná rozmazlených amerických turistů na Havaj, tušíme, že za všemi těmi úsměvy a procedurami v hotelovém spa se skrývá něco mnohem temnějšího. Díky bohu (či spíše díky geniálnímu Mikeu Whiteovi) se ale seriál nevyvine ad absurdum ala Stepfordské paničky. Nespadne do grotesky, thrilleru či detektivky, i když kolem všech těchto žánrů krouží. Všechny ale zároveň převrací - co se týká detektivky, nehledáme vraha, ale oběť (hned na začátku se dozvíme, že někdo v letovisku zemřel, až do konce ale nevíme kdo). Thrillerem nemusí být jen to, že vás drží psychopat s pistolí u hlavy jako rukojmí - může to být neočekávaný příjezd tchyně na líbánky a kradmé pohledy u stolu, podbarvené napínavou hudbou. Drobné příhody Armonda, manažera hotelu, jsou sice neuvěřitelně legrační, až groteskní, ale přitom pod povrchem strašně smutné, navíc s tragickými následky. Scénář sice staví na určitých klišé ("zlí boháči" co se s koktejlem v ruce baví na ukázce "tradičních havajských tanců", čímž v podstatě vykořisťují původní obyvatelstvo), ale zároveň se nebojí věci problematizovat a relativizovat. Havajan, jeden z mála skutečných sympaťáků, krade v hotelu. Nesnesitelný Shane dochází k velkému prozření a možná se stane výrazně lepším člověkem. Rodinná debata, která hrozí sklouznout do feministického lobbování, se nečekaně promění v obranu bílých heterosexuálních mužů. Téma k zamyšlení poskytuje i otec rodiny Mark, když provádí jakousi obhajobu naruby a zastává se naopak bohatých klientů - "Co máme dělat? Máme se cítit špatně, že máme peníze? Nemáme vůbec jezdit na dovolenou? Není snad normální, že každý chce být chvíli šťastný?" Scénář zkrátka vždy uhne trochu jinam než čekáte. A díky fantastické hudbě vás neustále zanechává ve zvláštním napětí, co se stane dál - i když třeba jen rodina večeří u stolu. Všichni z letoviska odjíždějí proměnění, všichni došli nějaké formy prozření. Seriál Bílý Lotos zkrátka scénářem přesahuje pouhou zábavu k večeři. Může se srovnávat s velkými díly dramatické literatury. Boháči, co se nudí v letovisku, plácají zdánlivě o ničem, ale přitom narážejí na smysl života a jiná zásadní témata. Nepřipomíná vám to například Antona Čechova?

Operní árie "neumím vařit, už mám dost vloček a hrášku z konzervy, otevřete hospody!" Ekonomická prognóza Finska, zpívaná strýčkem Skrblíkem. Reklama na ten nejlepší finský toaleťák. A to vše ve spojení s Mozartem! Určitě vznikne spousta filmů, knih, alb... o té podivné realitě roku 2020. Ale u mě zatím zlato vyhrávají Finové! Finové se svým proslulým severským bizarním humorem. Operní hvězdy si tu dělají legraci samy ze sebe - světoznámá diva Karita Mattila, co kvůli pandemii uvízla ve Finsku, například s velkým sebezapřením vezme zavděk tou kravinou, co tam teď v tom Národním zkouší (samozřejmě jde o Covid fan tutte). Herci si nechávají za zpěvu "jsme skvělí operní vokalisti, žádná morčata" píchnout injekci s novou vakcínou rovnou do holého zadku. Je tu spousta senzačních hlášek, hra poskytuje velké odlehčení a naději, ale i místa vážná (chraňte seniory), smutná (stýskání po matce, kterou nemohu obejmout), až děsivá (taneční výstupy samotného viru). Tvůrcům se vlastně daří publikum vzdělávat, ale absolutně nenásilnou a zábavnou formou. A navíc, přiznejme si, je prostě něčím hrozně cool a vtipné sledovat operu ve finštině... Dílo se vyjadřuje k domácím problémům, ale zároveň je tu jasné univerzální téma; je zajímavé vidět, že některé debaty očividně probíhají všude na světě stejně (nosit či nenosit roušky, nadávky na lyžaře v Alpách, nedůvěra ve vládu). Summa summarum - připadá mi až neuvěřitelné, že v takové rychlosti vznikla tak propracovaná a po všech stránkách kvalitní inscenace.

V rámci projektu Tady Vary před filmem promluvil dramaturg festivalu, který nám popřál, abychom se o tvorbě geniálního režiséra dozvěděli spoustu nového. A to se právě v mém případě příliš nepovedlo. Že byl Kubrick tajnůstkář, že byl perfekcionista, se kterým bylo natáčení velmi náročné, že měl pesimistický náhled na svět... To ví snad každý, kdo viděl aspoň jeden jeho film. Skutečně mě tedy překvapila asi jen jedna věc - že (podle Malcolma McDowella) kolikrát přišel na plac a ani nevěděl, co se má točit a z velké části spoléhal na náhodu. Jinak jde o působivé obrázky (místnost s artefakty z Kubrickových filmů) - ale aby taky ne, když dáte dohromady výjevy ze třinácti mimořádně silných filmů, včetně sugestivní hudby. Řekl bych tedy, že co je na tomto dokumentu famózní, je od Kubricka. Monroova práce mě kvůli nekoncepčnímu skákání mezi filmy, zbytečným informacím (názory A. C. Clarka na budoucnost lidstva nebo Toma Cruise na monogamii?) a prakticky úplnému ignorování některých snímků (Lolita, Zabíjení) vlastně příliš nenadchla.

Když jde jeden do kina na film, co se jmenuje Příběh tantry, musí tak nějak očekávat, že uslyší spoustu vět ve stylu "pokud se vám podaří ovládnout svou mysl, napojíte se na celý vesmír". To je jaksi v pořádku. Co ale očekávat nemusí, je, že po první minutě dostane epileptický záchvat od blikajících barev a křiklavého vizuálu, co působí jako Věštírna na Nově roku 1995. Skutečně jsem čekal, kdy na obrazovce začne běhat telefonní číslo, na kterém si v průběhu sledování můžeme objednat virguli, diamantový prsten či jednu z takových těch knih, co po Praze prodávají podezřelí pánové s vyholenou hlavou, v oranžových županech. S tantrickým náhledem na člověka ne jako na něco nečistého a hříšného (jako u křesťanství), ale naopak jako na něco svobodného, krásného, plného pozitivní energie, vlastně velmi souzním. A i zde se objeví několik pozoruhodných myšlenek, zajímavých informací a hezkých obrázků z cest. Vizuálně je to jinak ale bohužel spíš směšné (viz zde v galerii fotku "hrozivé" bohyně Kálí). A snadnějšímu přijetí širokou veřejností příliš nepomáhá ani začít celý dokument umělkyní, co maluje svojí menstruační krví, či zpovídat paní, co díky tantře od roku 2003 nejí a pije jenom kafe... Informace se cyklí ("pro tantru je důležité lidské tělo") a po hodině už je dávka ezoterie skoro ubíjející a jedinou zábavou zůstává představovat si, jak režisér nutí Viktora Preisse říkat slovní spojení jako "orgasmický výtok z vagíny." Pokud jste zažraný ezoterik a máte o tantru hlubší zájem, dokument vás asi může potěšit. Pokud jste laik, hledáte obecnější informace (nebo nedejbože prasečinky), asi vás spíš zklame.

SPOILERY! Dva kámoši si na spánek přilepí čip, objeví se ve hře a tam, schovaní za masky postav, k sobě pocítí sexuální náklonost. Divák, který od Black Mirror očekává primárně technologické hrátky z blízké budoucnosti, bude asi zklamán. Princip zařízení, co si připnete ke spánku a ono vás odnese do jiné reality, už tu byl několikrát. Navíc nemusíme chodit daleko do budoucnosti - brýle na virtuální realitu jsou už dnes na trhu běžně dostupné. Pokud se ale nechcete jen bavit, ale trochu si hlouběji popřemýšlet o aktuálních tématech jako je lidská sexualita či gender, tento díl vás naopak může nadchnout. Když se líbají dva muži, je to trochu divné. A když jeden z nich vystupuje v roli ženy? Je to lepší? "Normálnější"? Kde končí hra a začíná realita? A jak moc brát vážně, když vás "hra" (nejen počítačová, ale i erotická, společenská, divadelní...) strhne? Mají se z toho pak, po návratu do reality, vyvozovat morální důsledky? Jak daleko je silné mužské přátelství od sexuální touhy? Proč Carl nebyl ve hře uspokojený stejnou postavou, jen hranou jiným uživatelem? Je to právě ten punc nevhodného, až zakázaného (je to přece můj kámoš, heterák, otec dvou dětí), co ho na tom přitahoval? Nebo jde o splynutí duší s nejlepším kámošem? A položil by si vůbec Danny nebo Carl některou z těchto otázek, kdyby spolu nehráli Striking Vipers? A je dobře, že v sobě tyto stránky odhalili nebo by bylo bývalo lepší, kdyby si hru nikdy nezahráli a zůstali "normálně" kámoši? Ublížilo jim to nebo otevřelo obzory? Může fungovat volný vztah ve stylu "celý měsíc budeš vzorný táta, ale jeden den máš dovoleno být mi nevěrný"? Ale jde vůbec o nevěru, když se dva "milenci" fyzicky nedotýkají, jen spolu hrají na počítači? Zdá se, že i v páté sérii přináší Černé zrcadlo v jednom hodinovém dílu víc myšlenek, než by jiní tvůrci dostali do tří tříhodinových filmů. Dokáže se vyjádřit k současným palčivým globálním tématům, ale přitom nepřestává být cool a vtipné. Ten moment, kdy se v bojové arkádě typu Mortal Kombat po velkolepém zvolání START postavičky místo krutého boje začnou líbat, je prostě kouzelný. Kéž Brookerovi a spol. pramen dlouho nevyschne!

Je tak příjemné, když o něčem neustále slyšíte, jak je to skvělé, pak se na to podíváte... A ono je to opravdu skvělé! Černobyl geniálně funguje hned na několika rovinách. Jako historické drama, kde se tvůrci drží reality tak těsně jak to jde, jen s malými odchylkami. Vždy, když jsem měl tendenci říkat si - tady už to scénáristé trochu přehánějí, přeběhl mi mráz po zádech. Ono se to všechno opravdu stalo. Zároveň se jim podařilo vysvětlit "výbuch" elektrárny tak, že ho pochopil i takový laik přes jadernou fyziku, jako jsem já. Dále seriál funguje jako napínavý politický thriller, v němž se můžete dohadovat, co je víc radioaktivní - jaderná havárie nebo snahy Strany zamést tragédii pod koberec a umlčet všechny, co vědí pravdu? Funguje to i jako horor, a to dost drsný. Jednotlivé díly jsem si musel dávkovat a po třetím, kde vidíme lidi rozpadající se na beztvarou hmotu, jsem nespal. Funguje i po technické stránce - kamera, efekty, herecké výkony (Jared Harris!) - vše na špičkové úrovni. Zdálo by se, že takto palčivé téma v podání HBO bude příliš... americké. Ale naštěstí je to přesně naopak. Ano, ruské postavy tu mluví anglicky a na konci se dočkáme titulků "jak to bylo dál", ale jinak je atmosféra neamericky drsná, špinavá. Žádná gradující smyčcová hudba, jen zlověstné šumění elektřiny. Žádné titulky "hodinu před výbuchem", jen za ušmudlaným oknem se objeví skromný záblesk, když si jde mladá žena lehnout ke svému muži. Horníci, kteří se při zákroku u jádra svléknou do naha nejsou žádní svalnatí mladíci, ale obyčejní taťkové s bříšky a kníry. Tomuto dílu se zkrátka neuvěřitelně sugestivním způsobem povedlo propojit velké dějiny s příběhy malých, obyčejných lidí a ještě tomu dát až filosofický přesah o pravdě a lži. Skutečně nejspíš jeden z nejlepších seriálů všech dob.

Na rozdíl od uživatele Douglase si nemyslím, že by byl Hodinářův učeň mnohem chytřejší film, než by se na první pohled zdálo. Spíš film, který vypadá jako chytřejší, než ve skutečnosti je. Ano, konečně po letech se objevila záslužná snaha v žánru pohádka vyzkoušet i něco nového - nevystupuje tu žádný nesnesitelně popletený čert, žádný král nemá tři syny, které by posílal do světa... Oproti tomu je tu hodinář a hrátky s časem tu mají své místo. Pohádka je natočena na podzim, což jí dodává hezké barvy a atmosféru. Hudba není durově skotačivá, jako třeba písničky dua Svěrák - Uhlíř, spíš příjemně melancholická. To je moc fajn. Jenže nic z toho tak nějak není dotažené. Každý bod má své ALE. Není tu přehrávající čert nebo vodník, zato nechybí zlá sudička v podání Plodkově, co poulí očima, skřehotá a "diblíkuje", div se nepřetrhne. Proč, když všichni ostatní hrají uměřeně a citlivě? Prostředí lesů na podzim je krásné, ale počítačové triky ubohé, jako dvacet let staré. Píseň je moc pěkná, ale zazní jen jednou v podivně vytrženém, klipovitém čísle. Hrátky s časem jsou zajímavé, ale když se Urban chytí do časové smyčky v hospodě U Kukačky, jakto že si jako jediný uvědomuje, že v té smyčce je? Proč o ní ostatní neví? A proč hospodský v té smyčce není taky? Snad ve snaze o originalitu se objevuje celá řada otázek, podivností, nelogičností... Proč se hlavní hrdina křestním jménem jmenuje Urban? Proč jsou hodné sudičky dvě, zatímco zlá jen jedna? Jsou to jediné sudičky na světě, nebo jich je víc? Proč už hodné sudičky dávno majiteli hospody neprozradily, jak kletbu prolomit? Proč Urbanovi hodinky rovnou nepřinesly, když věděly, kde jsou? Kde vzaly v uzamčené kleci vojenské mundúry? Proč se hodinky jmenují "hodinky, co varují před smrtí" a ne "hodinky, co chrání před smrtí", když samotné varování by bylo k ničemu? Proč zlá sudička hodinky rovnou nerozbila, ale vyhodila na skálu? Postavy nemají vlastní vůli, jsou vláčené osudem. Jaký smysl pak ale taková pohádka má? Ať se rozhodnu jakkoli, nemůžu za to, protože mě do toho jen vmanipulovaly buď dobré nebo zlé síly. Vkrádá se na mysl, že pohádka vlastně nemá nosné téma. Snad kromě potrestané lakoty hodináře tu není žádné poselství mířené k dětskému divákovi. (V jednom momentě je tu dokonce jakési "antiposelství" - když se Urban rozhodne jít za ošklivou paní v odrbaných hadrech místo aby následoval dva hezké pány v ozdobných šatech, je zvláštní, že je za tento morálně správný krok nakonec potrestán.) Pohádce se rozhodně daří hezky (a trochu strašidelně) vykreslit prostředí cirkusů, hospod, pavilonů zrůd 19. století a činí tak originálním způsobem, bez pitvoření a rokokových paruk. Jen tomu tak nějak chybí pointa. Češi, samozvaní odborníci na pohádky, se to tentokrát rozhodli udělat jinak. Nedopadlo to průšvihem (jako třeba většina vánočních pohádek ČT, o Troškovi nemluvě), ale S čerty nejsou žerty nebo Byl jednou jeden král se bohužel zase nekonají.

Když spojíte Bridget Jonesovou s Láskou nebeskou, přidáte obchůdek s vánočními předměty v zasněžené Covent Garden, hity George Michaela a jednu životní smolařku, co možná konečně našla tu pravou lásku, musí z toho vzniknout báječná britská vánoční komedie! A když k tomu ještě navíc přidáte jugoslávské uprchlíky, černošské lesby, brexit, mulaty a černochy, bezdomovce, transsexuály, transplantace srdce, dějové twisty, mystiku, primitivní "americký" humor (ptačí trus v oku, pád do odpadků), love story mezi Číňankou, co se jmenuje Santa, a podivínem s neustále otevřenou hubou, co je profesorem přes zelí, spoustu scén a nápadů vykradených z jiných filmů a přehrávající obočí Emilie Clarke, které roli trapné smolařky nevěříte ani na vteřinu..., tak to možná celé úplně poserete a zbude jen podivný ezoterický miš maš, co vánoční atmosféru nenavodí ani kdybyste si ho pustili čtyřiadvacátého večer pod stromkem.