Fosgo

Bachova vznosná a nádherná hudba zněla filmem, kamera až příliš pomalu ohledávala prostor a jen v několika málo scénách (velká skupina muzikantů hraje sonátu na violončela v jedoucím vlaku metra, varhany burácivě znějí a kamera pozoruje podrobně varhanní píšťaly...) byla působivá. Dějově se není čeho chytit, vidět lze jen jakási chaotický slepenec postav na krátký okamžik se vynořujících a vzápětí v nenávratnu mizející, beze vztahu s postavami ostatními. Snad jen Bach je spojoval? Ani dokument, ani hraný film, jakéhosi kočkopsa Portabella natočil. Stačilo jen mít oči zavřené a pozorně naslouchat hudbě, což u filmu je dosti málo.

Příběh novinářky Christiany Ensslinové, sestry Gudrun Ensslinové - jedné z klíčových postav teroristické RAF. Volné filmové vyprávění je inspirovano skutečnými událostmi – životem Gundrum ve vězení v Stammheimu i její nevyjasněnou smrtí na podzim roku 1977 tamtéž. Christiana pátrá po okolnostech smrti sestry i za cenu rozpadu vlastní rodiny. Snímek přináší i zajímavý (částečně fiktivní) pohled na rodinné prostředí obou sester, popisuje nesmlouvavost, se kterou je vychovával otec, bigotní evangelický pastor. Jeho autoritativní výchova vyvolala podřízenost u jedné z dcer i odpor a následnou vzpouru u druhé - kam až může výchova některé děti dohnat....? ., Silnými okamžiky filmu jsou návštěvy ve vězení u vězněné sestry, ty jsou přímo esencí strachu a obav, společnost byla teroristickými útoky silně vystrašena. Parlament tehdy přijal mnoho bezpečnostních zákonů a nařízení, většina z nich je dodnes přítomna v právním systému Německa. Margarethe von Trotta natočila film velmi citlivě bez hodnocení a politického rozebírání tehdejší situace, ta je ale cítit v pozadí. Že bylo téma RAF na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Německu živé, svědčí tento film, dále třeba Třetí generace R. W. Fassbindera.

Jak jen Fassbinder točil? Zdánlivě jednoduché příběhy jsou nějak divně rafinované ... v takřka každé postavě seriálu je poskládáno dobro, zlo, vášeň, podlost i kapka normality … a především láska, avšak taková upatlaná, Vlastní děj doprovází občasný komentář z literární předlohy Alfréda Döblina čtený režisérem. Dohromady vše působí potemněle jako prostředí baru páté cenové skupiny pozdě k ránu... úžasné....... Ps. Po shlédnutí všech dílů a delšího epilogu, můžu jen obdivně chválit. Především epilog byl působivý – v ráji i pekle konfrontuje hrdina Franz svůj život s životy Mieze, Reinholda a dalších postav seriálu, vrací se mu některé prožité okamžiky, znovu si je připomíná ... Až výbuch ukončí pozemské trápení všech protagonistů....

Naše potřeba zábavy nezná mezí , a možnosti televize ji naplnit, jsou nekonečné. A pokud k zábavě někdo přidá skrytou manipulaci … v příští „reality show“ už budeme aktéři takřka všichni. Umělý virtuální svět, domečky jako krabičky, televizní kultura, lidé veselí a plni štěstí - skoro tak, jak už jasnozřivě napsal v knize „Ubavit se k smrti“ Neil Postman. Chytrý film s výborným Jimem Carreym.

Doba existencionalismu byla v plné síle …. Drama mladého důstojníka, které se pohybuje v polohách blízkých Cizinci A. Camuse, podle stejnojmenné novely J. Křenka. Veřejně se důstojník chová zupácky, vztahy má rozklížené, v soukromí pronáší nejasné monology, rozbíjí ztvrdlý chléb a je fascinován střelbou ... ani přátelství s malou holčičkou (symbol naděje) ho nevrátí k životu. Kamera se soustřeďuje na detaily, výborným střihem je film rozkouskován do epizodických částí, kde se prolíná přítomnost se vzpomínkami ….Ve své době byl film jistě politickým a bušil do řad socialistické hrdinné armády. S odstupem čtyřiceti let naléhavost i politikum existenciálního příběhu částečně vyprchalo, po formální stránce film stále fascinuje.

Rozvětvená rodina se schází, aby vyřešila svá traumata a pomohla při hledání vhodného dárce kostní dřeně pro těžce nemocnou matku v podání Catherine Deneuve. Neurovnané vztahy mezi sourozenci a příbuznými provázejí dlouhým, takřka nekonečným filmem. Téma setkávání a rodinných oslav bylo mnohokrát zpracované – je zajímavé a životné - avšak tento film je příliš klipovitý - často po několika vteřinách jedné sotva začínající scény, přichází střih do další scény dosti odlišné...Problémem je počet postav, těch je tolik jako je písku na poušti, skoro. A ještě více je vztahů...Rozbitá filmová mozaika, v které se jen bloudí ale nenalézá. Oproti filmu Rodinná oslava Thomase Vinterberga je Vánoční příběh nevěrohodným odvarem.

Pozorovat celkem asi hodinu z takřka dvouhodinového filmu nehybnou tvář sedícího nebo ležícího muže, který tupě zírá na televizi nebo do blba … je veskrze nudné. Ve zbytku filmu se Šultes chová idiotsky, jeho činy nemají příčinu, vztah k okolí je nesrozumitelný …. jen techniku zlodějny zvládá perfektně. Nenápadité a slabé dílo, ve kterém o nic nešlo. (Nebo jsem ho vůbec nepochopil?) Studený a nehybný „čumák“ hlavní postavy, který za celý film nedoznal změn... to byla přímo má noční můra.

Ohňostroj nápadů, barev, veselí, jarmareční hudby, sváru ženského světa s mužským. Filmová freska vesnické radosti i magie (ta s projevuje v postavě Pierra, který přichází vykonat zázrak). I po letech od vzniku lze ve filmu číst touhu po svobodě i jakousi vizi ideálního místa k životu. Ženy chytají muže do svých osidel, muži s křídly ulétají... Takový je život? Slovenská nová vlna ve své jedné významné poloze – v oslavě života.

Kytary zní, Španělsko zpívá a tancuje. Použitím různých barevných ploch, světelných odrazů a nasvícení, velkých plachet igelitu, filtrů... vznikla malá obrazová a hudební symfonie. Filmový svátek se odehrává v jediném uzavřeném prostoru a silně působí svojí jednoduchostí a výtvarnou koncepcí. Aby bylo dílo dokonalé je třeba alespoň malého příběhu, bez něj se Ibérie stala jen krásným ale nudným záznamem.

Ruská filmová avantgarda a jeden z jejích vrcholných filmů. Den v Oděse očima kameramana a jeho toulání se s kamerou od rána do pozdního večera. První ranní záběry nacházejí staré lidi, chudáky, různé v dnešním slova významu „bezdomovce“. Jak film pokračuje, stále mladší a mladší lidé jsou natáčení (vedle reálií živého města, davů na ulici, městské dopravy, pláže ...) film končí u sportovního zápolení. Oslava mládí v komunistickém duchu? Především , film je prakticky školou střihu , práce s kamerou... působivé jsou dvojexpozice jedoucích tramvají, zrychlování a zpomalování jednotlivých záběrů….na tehdejší dobu film silně inovativní a formálně objevný, který je působivý i dnes. Němý snímek doprovází nádherná hudba Cinemtic Orchestra.