Fosgo

Mladá cestující dívka a Slovensko plné života i smutku, tajemné i přirozené, pravdivé a milé …Slovensko lidsky živé …a veru krásné . Šulíkova „Záhrada“ promlouvala o mystice a tajemnosti jednoho místa, „Sluneční stát“ výsostně byl již zajmem o člověka, sociálně vykořeněného, ale snažícího se vrátit k normalitě života. Orbis Pictus opouští „genius loci“ jediného prostoru a také omezuje sociální status postav. Film je laskavý a určitým způsobem oslavuje i touží po návratu k nepsanému řádu , kde vše by mělo mít svá pravidla. Šulík obdivuje z mnoha stran Slovensko a snaží se ho poeticky popsat – bez patosu. Výsledek je velmi zdařilý. Kdy naposledy náš tvůrce obdivoval a poeticky popsal nekýčovitě Čechy a Moravu ?

Společenská freska amerických dvacátých let dle stejnojmenného románu E. L. Doctorowa. V několika rovinách příběhu se odehrávají občas nudné a dlouhé „rodinné a partnerské vztahy “ (které filmu více uškodily než pomohly ) , avšak jedna rovina ostatní předčila a filmu dala náboj – konflikt černého mladíka s bílým rasismem a nepřátelstvím. Tímto rozměrem se film stává silnou výpovědi o spravedlnosti, svobodě a především důstojnosti lidské osobnosti, která v postavě mladého černocha je dovedena až do extrému – násilné zločinné msty. Myslíme si , že jeho zloba je oprávněná, jenže forma už silně kriminální ….. jak zůstat člověkem přes vše příkoří? A jaká míra msty je ještě únosná? Forman, především v USA, vesměs točí filmy o výlučnosti , jeho hrdinové při překračování společenského úzu testují hranice svobody.

„Na cestě“ jiným způsobem, více než vlastní pohyb těla či dopravního prostředku jsou v pohybu myšlenky, úvahy, reflexe, básně … Jaký je stav světa a kolik negativních zkušeností možno unést, jak být či nebýt účastněn na společnosti ? táže se mladý spisovatel (v podání Rüdigera Voglera) podle scénáře Petera Handkeho. Dlouhé záběry kamery dovolují pozorně vnímat časté herecké proslovy ... je však potřeba trpělivosti a pozornosti, vůbec nikam se nespěchá. A vedle hlavní postavy spisovatele hrají zajímavá Hanna Schygulla a mladinká, krásně okatá Nastassja Kinski – skoro k nepoznání od jejich některých dalších rolí. Napoprvé bylo filosofie a existenciálna přespříliš, podruhé už jsem si filosoficky liboval.

Z vod zapomnění se vynořují vzpomínky několika izraelských vojáků na válku v Libanonu v osmdesátých letech. Animovaný film popisuje především to , co sami vojáci vytěsnili z paměti – vlastní válečný konflikt a vraždění v táborech Sabrá a Šatíla, které neúčastně pozorovali. Animovaný film výtvarně originální, hudba působivá, s tempem je různě pracováno, opakování některých scén ruší linearitu příběhu. Počáteční scéna se psy – úchvatné a i scéna konečná – filmové záběry na zničené tábory a plačící ženy – výborný nápad. Opravdu silný zážitek. Když si však odmyslím perfektní zpracování, zůstává rozpačitost a nedořečenost. Protože již od války v Libanonu uplynulo mnoho let, nejsou ani náznakem vysvětleny příčiny tehdejšího konfliktu, popsány jednotlivé válčící skupiny (křesťanské milice, OOP, syrské jednotky apod.) slovo nepadne o důvodu přítomnosti izraelských vojsk – chybí historické souvislosti. A především - schází ve filmu nějaká sebereflexe izraelských vojáků – jdou do války a ani se neptají proč ? Vojáci jsou vystrašení, střílejí po všem, mají strach a je z nich cítit určitá odevzdanost, o důvodech války však ani po letech nepřemýšlejí. Připadá mi to psychologicky nevěrohodné. Nevím, zda popis tohoto chování byl filmařský záměr nebo je na vině izraelská deformace ze stálého ohrožení, jakási permanentní válka, kterou si tvůrci už ani neuvědomují? K plusu možno připočíst kritiku izraelského vojenského velení, které o vraždění v táborech bylo informováno, reagovalo však až po mnoha hodinách. Můj rozpor je dán tím, že není jisté, zda je film dokumentem nebo imaginárním příběhem na pozadí historických fakt. Tato nejednoznačnost je největším problémem filmu. Ps. Při pozdějším izraelském vyšetřování bylo konstatováno, že za masakr v Sabře a Šatíle nese nepřímou zodpovědnost Ariel Šaron, protože mu nezabránil. Toto obvinění vedlo k jeho pozdější rezignaci na post izraelského ministra obrany.

Slečny přicházejí o iluze a stávají se z nich ženy. Tři dívky, na cestě za sebepoznáním i za poznáváním těch druhých ….Závěs tajemství života je poodhrnut, zrcadla vztahů už mírně zašpiněná.. Ve světě žen není nic jednoduchého, dalo by se říci. Odvážný a živočišný film, citlivé scény jsou natočeny s vkusem a neuráží, jen muži jsou zpodobněni vyhraněně, opravdu povedená sbírka „chlapů“ se ve filmu sešla. Dosti příkrý ženský pohled? Po dlouhé době film, který mluví o dospívání realisticky. Český film má další výrazný talent , teď jen musíme vytrvat a těšit se na druhý film... snad nás režisérka nezklame?

Takřka dokumentární formou natočený komorní příběh provází jedním školním rokem třídu třinácti až patnáctiletých dospívajících z chudší části Paříže podle autobiografie třídního učitele, který si tuto roli i ve filmu zahrál. Etnické složení třídy je pestré, vztahy žáků mezi sebou tu a tam skřípou, občas drží třída při sobě, má své premianty i šprty, své provokatéry a ty, kterým ve škole na ničem nezáleží, své hádky a nenávisti, drobné i větší provokace. Jen žáci, učitel a učebna - žádné filmařské efekty, romantické scény, nechápající životní partnery a domácí krize Takřka strnulá kamera sleduje jen tváře, jejich verbální poznámky a snažícího se učitele … na něj je ostatně vyvíjen stálý tlak, nelze než obdivovat jeho asertivitu, vstřícnost a nekonečnou trpělivost s některými žáky, kteří skoro sabotují jeho práci. Občas trpělivost přeteče ….a na problém je zaděláno. Být učitelem rozhodně není jednoduché, ale netušil jsem, že učitelování může být tak otupující a neperspektivní. Výborná je závěrečná scéna, kdy po dotazech, co žáky za celý školní rok zaujalo, jsou přicházející odpovědi rozpačité a vědomosti nicotné, jedna žákyně dokonce řekne, že ničemu nerozumí. Pro učitele, který se celý rok snaží …..velmi špatné vysvědčení! Jenže, může za to sám učitel, školní systém, způsob výuky? Pokud je film autentický a takto funguje školství, jaká bude všeobecná vzdělanost těch chudších, když elity už studují jen na prestižních školách? Doporučuji jako povinné pro české žáky, učitele i školské úředníky, pro ty především.

Osudové setkání malé holčičky a bývalého válečného letce v černobílém francouzském filmu. Vztah dvou až chorobně citlivých jedinců, kteří jsou navzdory běžnému okolí, svému předurčení a vlastní nemoci k sobě přitahování. Holčička je přemoudřelá , plná otázek, letec zase vtahován do vztahu, kradmého a nevysloveného, s kterým si neví rady. Skrytost vtahu a jeho vývoj má stálé napětí, které pomalu nabírá na síle až k tragickému konci. Silný příběh o lásce, potřebě druhých a podivnostech vztahů. Čistě a jemně natočený film bez zbytečných efektů – a tak trochu nepochopitelný.

Koho napadlo označit film jako akční komedie? Akční byl film jen náznakem a ke smíchu mě nedonutil. Hodilo by se spíše označení: pohádka o jednom neporazitelném svalovci, méně inteligentní krasavici a naprosto bezcitném továrníkovi. Natočen byl film tuctově, bez jakékoliv atmosféry, staticky s naprosto předvídatelným závěrem... prostě takové slabší béčko. Snad jen svaly Carla Weatherse – to pro dámy a krása hrdinky - pohled pro pány – lze ocenit ... No a nesmím zapomenout na pár povedených hlášek – to jsou jen malé plusy v nudném spektáklu.

Více jak čtyřicet let starý film má stále své kouzlo. Některé detektivky se tehdy točily dle literárních klasiků žánru a v tempu spíše pomalém. Většina dnešních amerických kriminálek (vesměs už televizní výroby) sází na týmovou práci, dokonalé technické zázemí, rychlou akci, sběr dat … Jednoduše řečeno - málo podezřelých a hodně policajtů. To stará detektivní klasika byla záležitostí osamělých, nebojácných a riskujících policajtů, kteří tvrdošíjně šli za svým cílem, občas tápali, tu a tam dostali přes hubu, neposlouchali šéfy, pátrali mezi mnoha podezřelými a především – používali hlavu a vlastní intelekt. Z tohoto ranku je i Harper - okořeněn je řádnou dávkou ingredience „drsné školy“ výtečným hercem v hlavní roli (v tomto případě perfektní Paul Newman) , dosti zamotaným příběhem, ironií, svérázným humorem, podmanivou hudbou a zajímavým odhalením … co více si přát k filmovému zážitku?

Křehký severský thriler se zadumanou hudbou …příběh je částečně mysteriózní a částečně mapuje osudy obyvatel pocházejících z Grónska. Přesvědčivě působí krásná Julie Ormond v roli ženy nedisciplinované a takřka nesmrtelné, v ledu si libující. A přidáme-li atmosféru filmu, vzdálené tajemství a pocit stále přítomného chladu … občas ukrutně zebe. Bille August se pokusil převést na plátno mnohovrstevnou knihu „Cit slečny Smilly pro sníh“ , výsledek nemohl být dokonalý , film má prostě jiné výrazové prostředky než rozsáhlý román. Přesto jde o výborný pokus přepisu kvalitní literární předlohy. Je omezena akčnost a dán větší prostor atmosféře, film vyzařuje náladu smutku a skryté obavy, které hlavní postavy musejí překonávat. Severská atmosféra každým coulem.