MarekT

Nezřídka jsem slyšel kritiku směřovanou k filmům Alfreda Hitchcocka, že jeho filmy nejsou až tak napínavé, jak se tvrdí, nebo že z dnešního pohledu nemají příliš co říct. Tomuto názorovému proudu bych rád doporučil seznámení se s tímto ve své době nikterak úspěšným filmem a možná svá slova lehce zjemní... Slibný námět, který však téma schizofrenie, respektive rozpolcenosti představuje spíše odbytě. Nabízí se srovnání právě s jedním ze zástupců Hitchcockovy tvorby - "Rozdvojenou duší", která také vyprávěla o osobě s duševním onemocněním, avšak se zároveň i zajímala o podrobnosti týkající se této záležitosti. Proč? Protože jedině tak se divák dokáže plně ponořit do jemu předloženého. Nicméně zde tomu tak není, ona problematika se důkladněji nerozvine. Další slabinou je načasování vedoucí k roztříštěnosti, kdy po nejemotivnější (a tím i nejzdařilejší) sekvenci snímku nastává soudní přelíčení syrovějšího rázu, což nahromaděné divácké emoce umrtví jak lékařská injekce. A když už se pomyslného vrcholu dosáhne, tak přirozeně upadá zájem i o dokončení příběhu... Naštěstí to pro Ingrid Bergman, jejíž období "mezi Švédskem a Casablancou" jsem touto projekcí mapoval, nebyl poslední výlet do tohoto žánru, kdy o pár let později zazářila právě ve zmiňovaném Hitchcockově díle. Ale to už je zase jiná story... A co se týče tohoto konkrétního kousku, pro ty, které hlavní hvězda zajímá stejnou měrou jako mě, za minimálně jednorázový zájem stojí. 50%

Chtělo by se napsat, že se jedná o nejslabší spolupráci Marcella se Sophií, leč není tomu úplně tak - dnes už sice rozlišujeme něco jako jejich sérii společných filmů, avšak ve své době šlo o další z komedií s tehdy herecky oblíbeným Vittoriem de Sicou, kdy Sophia mu ve svých začátcích byla častou partnerkou. Stručně a bez obalu řečeno - nic moc jsem nečekal, připravoval jsem se i na nejhorší, avšak jsem byl mile překvapen, že úplná ztráta času tento výlet o pár století nazpět není... Jakkoli i zde platí, že tyto kostýmní filmy pro pamětníky se dají doporučit primárně jako rozšíření obzorů za podmínky, máme-li rádi hlavní protagonisty. (Podobný případ je i třeba o rok mladší "Elena a muži", kde pro změnu září Ingrid Bergman.) Což v případě těch dvou se potvrzuje, neboť zmíněný de Sica je ve své roli guvernéra oproti jiným hereckým kreacím poměrně otravný. Za pozornost stojí také opakující se postřeh, že Sophiiny první role byly více oprsklejší, trochu by se chtělo říct až "hepburnovské". Nicméně humor, jak už to u těchto návratů v čase bývá, je spíše jednodušší povahy, a tak se opravdu upřímný úsměv střídá s úšklebkem kyselejší povahy. 40%

Dva neobyčejní pánové, jedna podobně neobyčejná kniha, avšak jeden rozpadlý dokument. Z názvu jsem usuzoval, že půjde o propojení těchto dvou osobností skrz jejich díla, kdy vzájemnou příbuznost některých děl není těžké vypozorovat... Místo toho zde je však analýza pouhých dvou Hitchcockových děl, "Vertiga" a "Psycha". Jako první se nabízí otázka - "a proč zrovna tyto dva filmy?" Nemluvě o tom, že zmínky o Truffautově díle prakticky chyběly. Přitom první dva celovečerní příspěvky, stejně jako pozdější "Siréna od Mississippi" či "Konečně neděle!" si něco berou i právě z Sira Alfreda - kdy nepochybuji o tom, že kinematografie znalejší by našli paralely i v jiných dílech... Což mě přivádí k dalšímu nedostatku dokumentu, a to: kdo k nám mluví? Tím, že absentují popisky, poznávám pouze Scorseseho, který svým typickým přednesem vypravěčsky vyčnívá... a jelikož se méně zaměřuji na díla poslední doby, tak takového Finchera vlastně vůbec neidentifikuji. Pak je zde si dát pozor na jednu věc, a to vlastní znalost zmiňovaných hitchcockovin, neboť zde dochází ke spoilerům. (Nicméně se dá předpokládat, že neznalý divák si na 99% takový dokument vůbec nepustí.) Plusem jsou však autentické nahrávky z proslulých rozhovorů, přenášející jejich atmosféru i do audiovizuální podoby. Převládá ale spíše trpký pocit nad nevyužitostí tématu, kdy přitom samotná kniha nabízí dostatek zaryvších se momentů (například vyprávění o Hitchově debutu "Zahrada rozkoše" je stejně poutavé, jako kdyby se jednalo o filmový tvar, navíc je nejlepší možnou pozvánkou na konkrétní kus). Třeba se poštěstí jindy, v budoucnu. 50%

Film, který bylo třeba vidět dvakrát - poprvé, abych mu porozuměl; podruhé, abych jej správně docenil. Avšak nejde o typický případ těžce stravitelného kousku, ale o existenci dvou verzí filmu: kdy americká předabovaná verze (kterou většina komentujících zmiňuje) je proti originální italské výrazně zkrácená, avšak měl jsem k ní aspoň k dispozici titulky. Nutno na její obranu zmínit, že není nefunkční, nicméně je značně ochuzená a celé dílo zplošťuje. Potlačena je jednak křesťanská symbolika, která zde má svou funkci, a ještě více je film okleštěn o politickou rovinu (fašisté vs. socialisté vs. prostý lid), která je přitom pro děj zásadní, avšak v kratší stopáži se vyskytuje minimálně. Říkám si, čím to? Nedospěl snad zámořský distributor k přesvědčení, že by "náš divák takovýto film nepřijal, důležitá je akce"? To by však některé "jen" zkrácené scény nesměly působit méně emotivněji, jak tomu třeba je u těch milostných. Co pro mne také nebylo příliš pochopitelné, proč v případě dvou scén došlo k přehození pořadí - kdy v případě seznámení Spalloneho a Sanmichela jde o narušení posloupnosti děje. (V případě příchodu druhé zmíněné postavy do příběhu trpí "jen" dynamika.) Je zde toho ještě více, ale nechci věnovat celý komentář jen tomuto srovnání... Po filmové stránce jde o pokračování v neortodoxnosti v rámci společných filmů dua Mastroianni-Loren. Jestli v předchozím "Zvláštním dni" dáma překvapí unaveností životem, zde je rovnou zničená. A u Marcella by zapřísáhlé levicové zaměření asi málokdo taky čekal... Celkově se jedná o jejich "nejšpinavější" společný film, jejich vztah nelze popsat jako zcela harmonický. Žánrově se dá hovořit o lákadlu, neboť všechny ostatní vzájemné spolupráce mají daleko do označení "thriller". No, většinu času mi tak snímek nepřipadal, spíš bych hovořil o politickém dramatu, nicméně závěrečné rozuzlení má ten správný náboj... Když už se k vám snímek dostane v oné "horší" verzi (u nás vydané DVD), nezatracujte ho a dejte mu šanci. Anglické znění kupodivu není nijak hrozné, jakkoli do originálních projevů má daleko (ale určitě lepší jak zde zmíněné obsazení české verze, tady už není daleko do slov jako "umělecký zločin"). Nicméně tento film je dobrým dokladem, proč ne vždy je dobrý nápad cokoliv prostříhávat a vůbec dodatečně upravovat. 80%

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90%

Pár let nazpět se v jednom z mnoha rozhovorů nechala Sophia Loren slyšet, že když jí přicházely nabídky na další společný film s Marcellem Mastroiannim, tak je přijímala, aniž by si vzala do rukou scénář. Pravdivost jejích slov se mi pak potvrdila v souvislosti s tímto filmem... Rozverné úvodní titulky připomínající dobové filmy Woodyho Allena skvěle naladí, ale oproti jemu a jiným současníkům - od Sellerse přes Funése po naše parodie - zde není větší množství zapamatování hodných gagů, plus se tu vyskytuje na můj vkus až moc "fyzického" humoru (budu se opakovat, ale zase ten italský naturel). Přesto ale právě titulní dvojice je důvod, proč snímek subjektivně i nadhodnotit. Nesouhlasím se zde častými výtkami, že Marcello je mimo roli, on je to spíš jen nezvyk vidět jej jinak než v obvyklé vlídnější poloze. Navíc si říkám, nakolik se v těchto pohledech podepisuje český dabing (vyrobený pro již zaniklou kabelovou televizi MGM), s kterým jsem se neúspěšně pokoušel poprat, abych nakonec dal přednost německým titulkům... Valerie Zawadská je sice schopnou dabérkou, ale na Sophii se moc nehodí, připadal jsem si, jak kdybych sledoval Peggy ze Ženatého se závazky. A ještě větším přešlapem je obsazení hlavní mužské role Pavlem Rímským, který mění charakter postavy a bere Marcellovi i tu v pozadí schovanou již zmíněnou vlídnost. Dovedu si představit, že být snímek v naší distribuci o nějaký ten rok dřív s tradičním obsazením Vladimíra Brabce, tak by zde byly komentáře o něco méně kritičtější. Nicméně dabing nedabing, nejvíce se přijetí snímku odvíjí od toho, jak kdo moc je příznivcem žánru či obsazení. Přičemž u mne převažuje ta radost z toho, že spojení MM-SL-crazy vůbec kdy vzniklo. V jejich filmografii se tomuto filmu blíží už jen spolupráce s Alessandrem Blassetim v padesátých letech, kdy tehdejší díla trochu jiná, více lokální a dobová. A ač jsem hovořil o nepříliš husté koncentraci podobných momentů, sekvenci s hledáním zapalovače se dá jen stěží odolat a rád se k ní budu vracet. 70%

Soudě dle ostatních ohlasů jsem asi v menšině, ale oproti předchozí Blasettiho komedii o jedné velké potvoře mi tato jeho spolupráce s duem Mastroianni-Loren přišla jako ta zdařilejší. Strukturu zde máme podobnou, i tady rozdílné mužské charaktery bojují o tu stěžejní ženskou... Nicméně není tu vícero zbytečných statistů, vše se točí okolo mých dvou oblíbenců doplněné o akvizici zpoza velké louže Charlese Boyera. Ten však - co se roviny zábavnosti týče - kvalitativně nestačí na opět povedené slovní přestřelky mezi zmíněnou dvojicí, které jsem ve chvílích, kdy Boyer dominoval obrazu, vyhlížel s lehkou netrpělivostí. I tak celkově vzato opět slušná oddechová záležitost, u které jsem si ale zároveň potvrdil, že některé z manýrů Apeninského poloostrova typu "ve vteřině z lásky nenávist a naopak" nejsou tím, co by mi bylo blízké - já radši pevnější a hloubavější pouta, a to i v inscenovaném druhu příběhů. 70%

"Italská Leopardí žena", chce se mi až říct. Těch podobností bylo zde dost na to, aby mě podobně svérazné přirovnání opustilo... I zde aktivnější ženská postava přivádí do rozpaků tu mužskou, taky si úplně nedává pozor na to, co kde vypustí z úst, taktéž je zde písnička provázející celý tento příběh (byť v tomto případě na samé hranici snesitelnosti a pocitu trapna), no a nezapomeňme na nějaké to zakoukání se s policejním rozřešením navrch. Vlastně jsem si už dřív říkal, že pokud by v evropských podmínkách vzniklo něco jako kopírka hollywoodského screwballu, tak by nebylo moc vhodnějších dvojic (pokud vůbec nějaká), než Marcello se Sophií - hlavní charismatické lákadlo filmu. Jejich slovní přestřelky připomenou právě zmíněné kočkování Caryho s Katharine, přičemž dívčí polovina je tu ještě drzejší... Takže v zásadě něco jako splněné přání, s kterým jsem nepočítal. Jinak ale nutno konstatovat, že snímek oproti třeba tomu zmíněnému (a dalším podobně starým zástupcům žánru) není až tak svěží, jak by se na první pohled zdálo. Překážkou se mi zde jeví typická italská expresivita, stejně tak jako možná až velké množství postav okolo, z kterých nemám ten příjemný pocit, co z titulního páru či nahraváčů z jiných fikčních světů... Výjimkou budiž Vittorio de Sica. I přes to všechno není vůbec na škodu, že Sophia byla toho času takovou potvorou, ba naopak, neboť i to pomohlo do budoucna otevřít jeden velký herecký příběh. 60%

Snímek je obecně považován za drama, nicméně bych se nebránil označení "thriller". Někdo by toto konstatování mohl brát jako přestřelené, s pomyšlením, že jsem se na pomyslném terči trefil značně daleko od středu - avšak takto úžasně znepokojivý film jsem dlouho, předlouho neviděl. Píšu-li o žánrovém zařazení, nečekal bych, že podobný snímek uvidím od tvůrce, kterého jsem měl zařazeného jako neorealistického a pro někoho i "artového". A přitom mi čas strávený projekcí dal vzpomenout i na Rosselliniho mladší krajany, nepatřící zrovna do škatulky "velkých umělců"... nicméně nutno uznat, že dotyční by ve vypjatějších scénách dali větší průchod naturalismu, zatímco zde máme "jen" tu husí kůži. A jak se lze dočíst, tvůrčím záměrem bylo navázat na vlastní předchozí dílo "Německo v roce nula", s jakousi poctou německému expresionismu navrch. Už jen ta atmosféra nočních scén, zvláště v exteriérech Mnichova, mnou navštíveného předloni coby přestupní stanici právě v podzních večerních hodinách... To samé platí i u hereckého obsazení. Hvězdou je zde pochopitelně Ingrid Bergman, kdy sympatie k ní nutí být po celou dobu až (bez nadsázky) do poslední vteřiny ve střehu a zároveň na vážkách, nicméně skvěle se jí zde vyrovnává démonická Renate Mannhardt coby Frau Schultze - když tak nad jejím výkonem přemýšlím nahlas, v Langových či Murnauových filmech by se neztratila. A abych byl při vyjmenovávání kladů důsledný, musím ještě jednou zmínit jméno Rossellini - tentokrát však v souvislosti s hudbou, složenou režisérovým bratrem Renzem. Titulní melodie, jejíž motiv se nám tu a tam vrátí, patří mezi ty, které přibíjejí do křesla jako hřebík a zároveň říkají: "pojď, poslechni si mi ještě jednou, až se dodíváš"... Kdy po umělecké stránce se povedlo skvěle vystihnout pocit nejistoty, zneklidnění a úzkosti. Opětovné potvrzení mého dlouhodobého názoru, že kvalitu díla může posílit i jeho zvuková část. Jedinou výtku, kterou bych k snímku měl, jsou pasáže úprku na venkov, které vybočují z napjatého rámce a jsou spíše lyričtějšího charakteru - a tedy i v ostrém kontrastu se zbylým "městským" dějem, ke kterému se v tu chvíli chcete co nejdříve vrátit. Jako celek ale pozoruhodná záležitost, kdy platí podobným slova, věnovaná již dříve jiným tvůrcům: i kdyby mě kanonizovaná část režisérovy tvorby měla hypoteticky minout, díky aspoň za tento klenot. 90%

Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70%