eye candy

Počínaje otisky rukou na stěnách vápencových jeskyní, konče soudobými vypravěči Rowlingovou a Lucasem, archetypální příběhy jsou zkrátka příliš svůdné. Nelze se jim ubránit, protože jsou součástí naší kulturně společenské evoluce a také proto, že jsou vydestilovány ze všech předchozích příběhů, slepých vypravěčských uliček, lidské tvořivosti a vědomostí do ideální dramatické podoby. V podstatě téměř každé zdánlivě jednoduché vyprávění s chytře využitými archetypickými prvky má nejlepší předpoklady k úspěchu, samozřejmě pokud to není z formálního hlediska úplná srajda. Lucasova původní trilogie formálně špatná rozhodně nebyla a tak lze pochopit, proč se z ní stal kult (i když k tomu významně přispěla i řada dalších kulturních a společenských vlivů). Problém nastává, chcete-li takovýto precizně vybroušený diamant dodatečně nečím inteligentním obohatit. Zaprvé jste v podstatě již to nejdramatičtější a nejzásadnější v konkrétním prostoru odvyprávěli a za druhé vyplňujete mezery, které jsou vyhrazeny divákově fantazii a interpretaci, což je téměř vždy hloupý nápad, zvláště pak ohnete-li při té příležitosti (ať už úmyslně či prostou ignorancí) kánon, to se pak mohou začít dít nepěkné věci. Zdá se, že marné snahy tvůrců (včetně Lucase) navázat na původní trilogii to jen potvrzují. Nejlépe tuto záludnou překážku překonal Ambrahms, který natočil kamuflovaný remake. Obávám se proto, že s přibývajícími díly a spin-offy se veškerá další snaha (i když zajisté velmi ušlechtilá) učinit fanoušky původní trilogie šťastnými, brzy přestane setkávat s velkým porozuměním.

Dva největší favorité na oscara za nejlepší film r.2015, vynikají nad zbytkem nominovaných především hodně nadprůměrným a stylisticky dominantním audiovizuálem, navíc tematicky pokrývají široké divácké spektrum, což se minimálně o dalších 3-4 kandidátech říct nedá. To ovšem neznamená, že by nutně vyprávěli zajímavější příběh a hlavně, že by jej vyprávěli nápaditěji. Co totiž mají Max i Revenant společné je, že krom bezprostředního požitku a údivu nad jejich technickým zpracováním, jsem při nich necítil téměř žádné emoce, s výjimkou napětí. Revenant je na tom v tomto směru přece jen trochu lépe, ale to zřejmě jen kůli povaze samotného námětu. Ten jsem znal již nějakou dobu a upřímně, tvůrci jej zpracovali asi nejpřímočařeji a nejdoslovněji, jak to jenom šlo. To, že půjde o audiovizualní pecku, bylo patrné již z traileru (který byl mimochodem plný spoilerů) a Lubezkiho rukopis zatlouknul snad všechny diváky v kině hluboko do sedaček hned v prvních minutách filmu. Ten extrémně dlouhý širokoůhlý záběr bez stříhu, s kapkami bláta a krve na předním elementu objektivu, mně okamžitě přípoměl Potomky lidí. V tu chvíli jsem si říkal, že se mám opravdu na co těšit. Škoda jen, že se onou populární Capovou poučkou "není-li záběr dost dobrý, nebyli jste dost blízko" řídila jen kamera a neřídila se jí i režije, protože zejména ta se k hlavní postavě příliš neobtěžovala přiblížit. Časem (tak po hodině a půl - dřív mimochodem doba normálního filmu) se mi zdály Glassovy flashbacky už lehce repetitivní (vůbec, celá ta jeho motivace mi nesedla) takže jsem dost času analyzoval a džemoval si nad krásnými záběry a kinematografií, jednoduše proto, že samotný děj se podobně jako hlavní protagonista, spíš plazil pomalu kupředu a dával si přitom důležitě, téměř až artově, načas. Když už bylo teda tolik času na rozvážnou tůru po magických exteriérech Kanady a Argentiny, mohl snímek alespoň obsahovat víc kontemplativních momentů o víře, zvířecích pudech, lásce, smrti, strachu, pomstě, prostě vážněji míněných podnětů k zamyšlení. Zajímavý komplexnější charakter navíc představoval v podstatě jen Hardy. Škoda. Audiovizuální skvost (5*), uvnitř však tuctový a okoukaný příběh, roztahaný do krásných dvou a půl hodin (3*) = 4*

Spousty nádherného třepotajícího se bokehu rozptýleného po pestrobarevném filmovém výkresu, který do značné míry připomíná emotivní olejomalby W.Turnera a romantické námořnické shanty na motivy jedné z největších amerických literárních klasik o velkém bílém leviatanovi. Už jen pro samotný vizuál a výpravu jsem u filmu předl jako starej kocour a vážně přemýšlel nad 5*, kdyby jen Howard přenesl z předešlých Rivalů na otevřené tyrkysové vody nejen barevné filtry, nápaditou kameru a motiv dvou individualit v (časem přátelské) opozici, ale i trochu víc tragédie, napětí a většího důrazu na stěžejní vztah mezi hlavními protagnisty a jejich postoj k démonickému bílému kytovci. Je tam trošku prošku od všeho ale nic obsahově příliš výrazného a nápaditého.

Mám rád Russellovu předchozí romantiku se stejným hereckým ansámblem a na Joy jsem se nechal zlákat hlavně zajímavě vypadajícím trailerem. Nakonec vůbec nejde o romantiku a právě ta výrazná stylizace, na kterou jsem byl z ukázek zvědav, filmu v konečném skóre spíš uškodila. Samotnému vyprávění nijak extra svědomitě neslouží a Russell ji ani nepostavil exhibicionisticky dostatečně do popředí, tak jako to dělají Gondry nebo Wes Anderson, nechal ji prostě někde na půl cesty, takže všechen ten svérázný hudební podklad, bábin overvoice a motiv prolínání snů s realitou a jakýmsi staromilským televizním pořadem, to vše spíš chvílemi brání divákovi ve výhledu na jinak docela zajímavý příběh se sympatickou hlavní představitelkou. I když musím Russellovi nechat, že se alespoň pokusil ve své Občance Joy o formálně torchu něco jiného, než jsme u něj zvyklí, mě osobně tím příliš neoslnil a jeho nový počin nesděluje ani zdaleko to, co by potenciálně mohl. Navíc mu v podstatě chybí pořádný konec a nějaká smysluplná pointa na závěr. J.Lawrence ovšem vládne plátnu, jako málokterá herečka dnešních dnů a v podstatě jakýkoli film ve kterým se objeví stojí za zkouknutí, takže spíš jo než ne

Stejná formluka o černém koni, roztažená do čtyř dekád a sedmi dílů, s malými obměnami a helemese zase v červených číslech a dokonce se mluví o nominacích. Hudebními motivy, lehce brnkající na nostalgické struny pamětníků, staré černobílé fotky a zrnité záběry z Rockyho, známé lokace ve Philly a také občasné dědkovské vzpomínání Stalloneho na časy minulé, to je vše sice zprvu docela fajn, s přibývající stopáží mi ale tohle vykalkulované hraní na emoce začalo už trochu lézt na nerv. Hlavní problém je, že když Creedovi odřízneme celý tady ten nostalgický appendix, zbyde nám jen příšerně otravný film, s nesympatickým hlavním protagonistou (tyhle role, kdy hlavní borec od začátku remcá a řeší nějakou strašně důležitou vnitřní pohnutku jsou fakt peklo), prapodivnou gradací, nefungujícím otec-syn motivem, příšernou nelidskou stopáží (kua netočím odyseu ale triviální žánrovku) a průměrně nasnímanými souboji, které mají sice k boxu podstatně blíž než řež hlava nehlava a větrný mlýny v Rockyho štýlu, ale i tak se u nich člověk párkrát musí pousmát. Stallonemu navíc, jako víceméně jedinému pozitivu filmu, někdy po hodině a půl vypadá obočí a s celým bijákem je vpodstatě ámen, protože krom něj, už ve filmu není jediná postava, která by byla co k čemu. Tady to je prostě druh filmu, ve kterým není třeba žádné velké akrobacie a složitých intelektuálních přemetů, jediné čeho je třeba docílit je, přimět diváka soucítit s hlavním protagonistou a přimět aby mu fandil, až bude dávat nadžku, tomu komu má dát zrovna nadržku, jinak film prostě nefunguje. A Creedovi se to alespoň u mě nepovedlo. Z prostředí boxu by se toho dalo jistě natočit hodně zajímavýho (a to by se film ani nemusel odehrávat v ringu), bohužel se stále nejčastěji točí pokračovaní a variace Rockyho.

Je příjemné vidět hned v prvních vteřinách na plátně úvodní charakteristickou gun barrel sekvenci. V ten moment mě napadla otázka, že bych byl zase na trochu odlehčenějším Bondovi? Následující intro je po grafické stránce fajn, stejně jako by mohla být i ústřední píseň po té hudební, kdyby ji nepřecukroval Smithův neskutečně vlezlý (a momentálně všudypřítomný) falset. Nakonec se přání vyplnila tak napůl a Mendes i těm méně progresivním fanouškům, jako jsem já, dopřál něco z klasického Bondovského univerza a resuscitoval (samozřejmě tak trochu po svém) některé typické prvky této série. Např. Q a jeho gadgety, velké akční sekvence (dokonce opět na horách, už jen přidat lyže a nějaké ty kaskadérské kousky). Dále pak šíleného hlavního záporáka, který chce zničit svět (žádné přízemní ambice), má bílou kočku, pořádně nabušenýho henchmena a smysl pro fér play, takže vždy ze zásady nechá Bondovi čas a příležitost, na to aby mu překazil všechny plány. Jinak James ani v tomto dílu už není (a nejspíš už ani nikdy nebude) co býval kdysi, tj. šovinistický sociopat a masový vrah (ideální vzor pro chlapce), má zde o dost přijatelnější a komplexnější lidskou rovinu, ta ale v tomto pokračování není až tak iritující, dokonce to je nakonec i celkem sympaťák, kterej si umí dát voraz. Do karet mu totiž hraje trochu jiná struktura příběhu, v předešlých dílech tahal spíš za kratší konec, byl tak nějak pořád na dně a působil jako nějakej přitroublej otloukánek, na kterým se všichni hojili, Spectre má z tohoto pohledu trochu jinou dynamiku a Bond je občas dokonce i o krok napřed. Kdyby si tvůrci odpustili úplně zbytečnou první půl hodinu, sub plot s C a přidali víc dobrodružných sekvencí (části v Maroku) a ultimátních řežeb jako ta s Bautistou ve vlaku, tak to z mého pohledu mohla být snad i nejlepší bondovka s Craigem.

Nejraději mám u těchto romantických komedií vždy tu +- první polovinu, kdy si k sobě hlavní duo nachází cestu skrze humor a pošťuchování. Z kopce to začne jít, až když jsou pozváni na nějakou tu tancovačku kde se opijí a přes noc se z nich stane "mávnutím proutku" pár . Pak totiž následuje ta dramatická část, kdy se musí pohádat a usmířit a ta bývá často nezábavná, plná lítosti a rozmazanýho mejkapu. Funguje-li ale první polovina a komediální stránka filmu, často jsem schopnej si ho úžít, zvlášť pokud má tak sympaticé herecké obsazení jako Aloha. Ze všech bych vyzdvihnul hlavně Emmu Stone a její roztomile vtipnou kreaci entuziastické pilotky, kterou zvládla zábavně a s citem, aniž by ji přestřelila do parodie či protivnosti.

Vzpomínky starších lidí, stejně jako dobré fotografie, bývají spleteným klubkem historických událostí a subjektivní perspektivy. Uchová-li se jich v jedné paměti velké množství, pak se často podobají nápoji hořkosladké chuti, na jehož dně lze obvykle najít úctu k životu a výstražné hřmění latinského rčení memento mori, kdesi za obzorem každodennosti. Vzpomínek Johna Godfrey Morrise, legendárního editora časopisů Life, NY Times, Magnum atd., se uchovalo tolik, že hravě vystačí na kompletní historii fotožurnalismu (především válečné reportáže) a trochu připomínají, v dobrém slova smyslu, filmy FOrrest Gump a Stoletý stařík. Jeho produktivní život se totiž rozpíná od Capy až po Pellegrina, od druhé světové války, až po 11.září. Dokument působí nenáročně, spíš jako obecný přehled dějin, nepitvají se v něm do hloubky témata charakteristiká pro válečnou fotografii. Obsahem ani formou, tedy nijak zlvášť nepřesahuje průměr, což může mrzet o to víc, protože John G. Morris je v podstatě žijící učebnicí historie. Mnohem více informací lze vyšťourat z jeho stejnojmené knihy Get the Picture.

Macleanova snaha vetřít se svým pokusem o bizarní western někam mezi Mrtvého muže a Opravdovou kuráž mi už od začátku šla proti srsti (stejně tak jako hl.postava) a často se mi zdála celá ta coenovská stylizace lehce za hranicí nevinné inspirace. Poctivou přímočarou zábavu od prvních záběrů přerušuje a kazí tvůrčí koktání autorů, v podobě naprosto zbytečného overvoicu a nelineárního stylu vyprávění, se kterým se zřejmě autoři pokouší prodrat někam na artový festival. Přitom to mohla být docela pohodová westernovka se špetkou černého humoru. Přemýšlel jsem mezi 2-3*, ale dvě hvězdy by byly nejspíš nespravedlivý, pár napínavých momentů ve filmu bylo a akce v závěru byla celkem zábavná, navíc bylo sympatické, že byla zpracovaná s určitou špetkou elegance, bez zbytečných litrů krve a otevřených hlav.

Jedna z nejhezčích animovaných pohádek, které jsem kdy viděl. Snad ještě o stupínek lepší než Brendan a tajemství Kellsu. Tvůrcům se podařilo díky nádherné, z mořské pěny upředené, hudbě a kouzelné animaci vykouzlit meditativní zážitek. Co mi tato hluboce citlivá mytologická báseň ale připoměla především, je některé nezapomenutelné animované pohádky mého dětství. Věřím, že přesně to bude, pro generace dnešních dětí, případ Písně moře. A třeba až se na ní jednou podívají jako dospělí, zpětně docení kouzlo irského folkloru a metaforu o rodině, bolestech a usmířeních.