eye candy

Jste-li alergičtí na shaky cam, připravte se na mor, Edschmidovi se totiž polámala nožička stativu, tak to prostě střelil celý od ruky, s tím, že to bude aspoň takový syrový a dynamický. Asi je to pořád lepší, než kdyby kameru pokaždé opřel někde o kámen nebo kolo od vlečky s mrtvolama a celej film by byl plnej dutch anglů, i tak to ale není žádná velká rozkoš a pastva pro oko a tenhle výraznej neduh snímku nezachrání ani můj oblíbenej herec Sean Bean v jedné z hlavních rolí. Ústřední postava mladého mnicha v podání Eddieho Redmayna je navíc celkem otravná a napřesdržku a kdyby ji tvůrci kompletně vynechali a věnovali se víc fanatickému Seanu Beanovi udělali by možná nejlíp. Na druhou stranu se mi celkem líbilo, že film neměl žádné vyloženě kladné hrdiny, všichni byli tak trochu šílení (alespoň doufám, že tvůrci takovéhle vyznění zamýšleli). Bohužel je to ale vše dosti povrchně uchopené, což je pech, protože motivy fanatismu, křesťanství, moru, čarodejnictví a roztrhávání Seana Beana vejpůl jsou docela atraktivní a dalo by se z nich vytěžit mnohem víc. Takže nakonec průměrné béčko s nevýraznou akcí a výrazně špatnou kamerou.

Atmosférický, skromně (ale vizuálně moc pěkně) působící, scifi thriller, který sice nestojí na akci nebo zajímavých / sympatických charakterech, co se mu ale daří, je udržet diváka celou dobu v napětí a očekávání, kam tvůrci vlastně směřují a má-li vůbec divák fandit hlavním hrdinům, aby se dostali z karantény. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, jak to celé dopadne, což je obrovské plus, asi nikdo nemá rád lehce předvídatelné příběhy, zvlášť pokud má být jejich hnacím motorem napětí. Má to rozhodně zajímavou atmosféru (hodně extrémních close-upů a výborná kamera obecně), kdyby ještě tvůrci dokázali přitlačit co se postav týče, hlavně romantického vztahu mezi hl. hrdinou a jeho přítelkyní a přidat tomu na emocích, mohl z toho být opravdovej filmovej poklad. I tak ale příjemné překvapení, které hned nevyšumí, doporučuji

Se vší úctě k japonskému nukleárnímu axolotlovi, nedokázal jsem u téhle řídké srajdy vydržet déle než dvacet minut a to jsem dřel jak dobytek, abych se alespoň prokousal k prvnímu záběru na Godzillu a přesvědčil se, že tvůrci skutečně proti veškerému očekávání použili na její animaci digitální efekty a ne wrestlera v gumovém kostýmu. Bohužel toho kýče a impotence na mě bylo ze startu příliš. Film se postupně asi rozjede, ale na to co po mně chtěli tvůrci v prvním dějství, jsem nebyl schopnej přistoupit.

Chápu, že tvůrci mířili touto tupou slátaninou na poměrně specifické publikum, to jest na ty, kdo se zrovna probudili z kómatu a neviděli holywoodskou tvorbu posledních dvaceti let a pravděpodobně i na fanklub Jasona Momoi, který má sice coby herec, docela omezenou škálu projevů (dominuje zejména zhulenecký úsměv, který jakoby se snažil zamaskovat herectvím) a co hůř, libuje se v prznení ultimátních mačolordů (Conan, Drago). Abych mu ale jenom nekřivdil, mračit se dokáže opravdu roztomile a když se usměje, tak se nejspíš mnohým ženám otřese svět. Jako ne že by to nebyl sympaťák do nějaké romantické komedie klidně, ale role drsného barbara tak to fakt ne.

Jeden z nejstarších příběhů lidstva, který se objevil již v Eposu o Gilgamešovi je díky své apokalyptické tematice ideálním materiálem pro dnešní dobu efektů bez hranic. Aronofsky je rozhodně osobitý režisér a dokazuje to i v tomto případě. Tímhle filmem se totiž nezavděčil nejspíš vůbec nikomu. Křesťanům asi těžko (pro ně to bude zřejmě dosti kontroverzní počin, na druhou stranu, co pro ně není kontroverzní), milovníkům přímočarých katastrofických snímků asi taky ne a ani jako drama Noe nijak zvlášť nefunguje. Líbila se mi atmosféra na začátku filmu, Noeho vize byly udělány pěkně, hezkých time lapse sekvencí není nikdy dost, naopak mi nesedl odklon od komorního dramatu k přihlouplému fantasy blábolu v druhé části snímku. Postava Hopkinse byla zbytečná a docela dost mě srala, podobně jako všichni Noeho haranti. No Aronofsky prostě příliš nepolemizuje a tlačí to hlavně přes vizuál. Asi bych si tento příběh užil víc, kdyby z něj udělal R.Scott dalšího Gladiátora, nebo Malick nějakou tichou vizuální meditaci k zamyšlení.

T.Gilliam se sice ve svém novém snímku dost recykluje, já se ale nechal ukolébat, snad proto, že jsem dlouho neviděl žádný jeho film. Možná taky proto, že tentokrát dokázal vytvořit (alespoň pro mě) živé fungující charaktery, se kterými jsem soucítil a které nebyly jen nějakými podivnými palidmi a karikaturami (i když uplně normální teda rozhodně také nebyly). Samotné zracování a fantaskní Terryho svět, ve kterém hlavní hrdina žije v kostele a spí ve varhanech, z výše ho tiše pozorují kamenné tváře svatých a na holou hlavu se mu snášejí barevné kužely světla z okenní mozajky Panny Marie, přitom má za zrcadlem schované Goupróčko a jeho oltářem je super moderní retro-kompjůtr, tak to se mi fakt hodně líbilo. A to ani nemluvě o skvělém obsazení. Hlavně Mélanie Thierry, ze které jsem byl upřímně naprosto udělanej. Celkově lehce depresivní, apokalyptické, melancholické vyznění snímku mi padlo do noty, dokonce mi chvíli Gilliamův Zero Theorem připomínal Trierovu Melancholii, i když jde pochopitelně v mnoha směrech o zcela odlišné snímky. Jinak T.G. zdárně ukazuje, že je možné natočit vizuálně nádherný snímek, z originálního prostředí (tím, že se odehrává především v kostele) bez ulítlého rozpočtu a produkce. Za zmínku také stojí zábavná kamera a hudba v čele se skvělým "výtahovým" remakem Radioheadů. Toto polemizování o smylsu bytí, nebytí a vůbec, se Gilliamovi náramně povedlo.

Nezajímavé a ploché ústřední postavy mohou za to, že jsem se do děje příliš neponořil a z kina jsem odcházel celkem zklamaný, zvláště proto, že hodně lidí tenhle film vychvalovalo až na oběžnou dráhu. Také jsem se rozhodl, že už nebudu chodit na filmy v 3d. Nezdá se mi, že by mě ta jedna dimenze navíc nějak extra stimulovala, spíš naopak. Film samotný, se mi líbil asi tak první třetinu, hlavně komedální stránka (dialog na začátku) a akce při prvním vylodění. Pak už jsem se docela nudil a uvažoval nad tím, jaké obrovské možnosti tvůrci promrhali a jak se čím dál intenzivněji začíná vařit z vody. A posledních pár minut, bylo vyloženě otravných.

Tommy Wiseau si očividně žije ve svém vlastním podivném světě. Ve světě, ve kterém žije jeho okolí, se jeho kultovní opus magnum nazývá "The Room" a jde o exhibici, těžce nemocného egomaniaka, hraničící se znásilněním kinematografie. Wiseauovi navíc samo o sobě nestačilo, že svou úchylnou existenci, představil světu prostřednictvím kriminálně špatné režije a scénáře, ke všemu se ještě obsadil do hlavní role a musel tak šlápnout okovanou botou na práh bolesti snad každému, kdo toto zvěrstvo dokoukal do konce a navypadly mu oči z důlku. Wiseau je totiž tak mizerným herecem, že vyčnívá i mezi zbylými, extrémně špatnými, herci. Vždy když se objevil na scéně a promluvil jsem měl pocit, jako bych si zblízka prohlédl obsah Pandořiny skříňky. Tenhle film je opravdu tak špatný, jak se o něm traduje. Asi 20x jsem měl chuť to vzdát a po dokoukání jsem cítil velmi intenzivní psychickou nepohodu.

Trojice De Niro, Arkin a Kevin Hart táhnou zábavu výrazně nahoru, několikrát jsem se nahlas zasmál, to se mi u komedií už příliš často nestává, bohužel. Na opačnou stranu táhne film Stallone, který v interakcích s De Nirem a Arkinem působí dost pasivně. Není to asi dáno ani tak jeho specifickým sem tam nesrozumitelným projevem, jako samotnou rolí kterou vyfasoval, v podstatě akorát přihrává ostatním kolegům na smeče (nebo prostě neumí improvizovat jako De Niro). Basingerka je sice pořád kočka, ale jinak film ničím neobohacuje, protože je ohraničená klasickou debilní stereotypní ženskou rolí. Vlastně celá ta jejich trojúhelníková romantika se mi zdála dost laciná a možná i celkem zbytečná, i když chápu, že měla za úkol vyplnit film nečím dramatickým. Jinak dědci jsou v suprové kondici, klobouk dolů, hlavně před De Nirem, vůbec bych nečekal, že se umí ještě takto dobře hýbat. Pohodová komedie, mezi 3-4*

47 roninů by se klidně obešlo bez hlavního hrdiny a vůbec nic by se nestalo, spíš naopak. Zatímco se drtivá většina japonských herců pere s anglickou výslovností a roztomile ji láme přes koleno, Keanu Reeves svádí nerovný souboj se svojí hereckou impotencí a vůbec se do filmu nehodí. Tím pádem není zcela jasné, kdo a kam vlastně zabloudil, jestli solidní japonští herci do amerického fantasy béčka nebo těžkopádnej a neforemnej Keanu do japosnkého dramatu z 18.století. Nevadilo mi ani tak fantasy pojetí příběhu, jako spíš hromada otravných, dojemných výlevů, učebnicového klišé a dost trapných momentů, u kterých jsem měl několikrát chuť se s filmem předčasně rozloučit. Snad jen vizuál to trochu zachraňuje.