silent cut

Je to prosté, přesné a trochu dlouhé, ale skvěle se na to kouká. Co se hereckého ztvárnění postav týče, tak si nijak zásadnějšího hereckého výkonu vědom nejsem, ale to od přímočarého příběhu o pomstě římského vojáka nikdo nechce. Eye candy záběry, úměrná brutalita a spousta skvělých soubojů. Toužíte po jednoduché rubačce? Je tady 300. Chcete od filmu i něco navíc? Gladiátor je tu k vašim službám. A Joaquin si to užil...

Posledního Rockyho film provázely uznalé reakce na každém kroku a možná i proto jsem se za ním nehrnul. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mi jsou všechny postavy blízké jako staří známí, kterým rozumím a chápu je. Přesné dávkování skvělých hlášek a na solar mířícího sentimentu je totiž korunováno koncem, který snad nemohl být lepší. Civilní heroismus? Heroický civilismus? Lidé, kterým rozumím a jejich osud mne zajímá. Bravo.

Formálně stoprocentní satirická jízda americkou historií, nehledě na skutečnost, že jsem tento filmový svátek mohl absolvovat se svým tátou, se kterým jsem byl za celý život třikrát. Slzy za které se nestydím. Soundtrack, který jsem ochoten poslouchat pořád dokola. Bonboniéra, kterou jsem sežral i s krabicí...

SUPER NABÍDKA!!! TŘI FILMY ZA CENU DVOU!!! 15 Minut bez Rodena paralelně roztažených na délku jednoho životopisného masakru o dvou dějstvích a Epilog je v tomto případě EPILOGEM se vším všudy a nemohu než ocenit zvolnění tempa. Tam, kde v jedničce Mesrine své pokroucené a černobílé vidění světa víceméně ukrývá pod elegantním kabátem, ve dvojce začíná svým exhibicionismem tlačit na pilu a oboum filmům vlastně dává právo nejen na život, ale především na nesmrtelnost. Jedničkou se totiž Mesrine pouze prostřílel. Ve dvojce začíná sám sebe vnímat a své chování ovlivňovat ve spirále rostoucí závislosti na tom, jak se o něm vyjadřují, popřípadě nevyjadřují média a chová začíná se chovat jako Tony Montany s nosem zabořeným v hoře kokainu, kterým se pro něj ke sklonku života stala publicita, která dala jeho dvojrozměrnému a svým způsobem primitivnímu způsobu života nový rozměr. Můžeme se ptát, jestli je v tomto případě o co stát, ale jako divák si nedovedu odpovědět jinak než ano.

Těžko uvěřit. Mesrine je pro mne jedním z nejživějších gangsterů od Tonyho Montany a musím se hluboce sklonit před filmařem, který dokázal na začátku filmu ukázat osudovou scénu se všemi detaily. Proč? Protože při každé akci a při každém zatčení jsem se o Mesrina bál, přestože jsem věděl, že ještě není konec. Další poklonu si zaslouží skvělý Vincent Mesrine, který dokáže z rozesmáté tváře jedním mrknutím vystřelit všechnu nenávist světa a vrátit se zpět. Do třetice poklon pak radši rovnou zahrnu Gerarda Depardieu a vlastně celou tu smečku lidí, kteří se do vesmíru rotujícího kolem planety Mesrin vtělili....chci víc...

Slédnutí životopisného filmu Che jsem oddaloval co to šlo. Marxismus mi nebyl nikdy blízký a design chlapíka v baretu jsem do té doby považoval za jeho nejlepší produkt. Tento fakt se nemění, ale poznání principů bojujícího doktora mi konečně osvětlilo důvod, proč se tento muž stal kultem. Jeho vytrvalost a víra totiž i přes rudý prapor ozařuje cíl, za kterým se celý film řítí. Svoboda. Ta, za kterou se nakonec Che vydává na začátku své další cesty, kterou si měl odpustit.

Jsem na rozpacích. Moje obavy provázely již první díl, ale nakonec byly i přes poměrnou rozvleklost prvního filmu rozptýleny. Oba filmy jsem dával na jeden zátah a tím je můj úsudek zřejmě poznamenán nejvíc. Guevarovo bolívijské tažení totiž filmově a kvalitativně o tolik rozdílné od kubánské spanilé jízdy tak není. Problémem je veskrze onen fakt, že na něm je zajímavé akorát to, že se Guevarovi nepovedlo a nakonec byl zastřelen. Kde byla na kubě tropická džungle, nastupuje zde les a podnebí podobné našemu podzimu. Kde dříve po boku Commandanteho stáli charizmatičtí bojovníci za svobodu vlastní země, postávají unavení sedláci, kteří sami moc dobře ví, že tohle prostě nemá smysl. Celé to nakonec táhne Ernestovo neutuchající víra v myšlenku, o které si v konečném důsledku myslíme své. 131 minut na téma zásadovost? Sorry Che.

Fontána má tu nevýhodu, že se pokouší vyjádřit se k něčemu, na co leckterý, ne ale kdovíjaký, filosof spotřeboval více papíru k popsání, než k pos... Poněkud přízemní, ale o tom to je. Chcete komplexnost? Jděte na Chodov. Tohle je záležitost pocitů, které ve vás dokáže vzbudit audiovizuální kontakt zprostředkovaný týmem lidí, kteří pro tento film dýchali. to by se sice dalo říct o každém filmu, ale tady z toho mám ten pocit i když jsem neviděl film o filmu, kde se všichni poplácávají po rameni. Byl jsem pohnut.

Comics jako médium se už hodně dávno odprostil od škatulky for kids... Bohužel někteří si z onoho vývoje vzali pouze to, že každý další film podle comicsu musí mít dokonale prokreslené psychologické profily a prokreslené životní osudy hrdinů, aby vůbec stály za shlédnutí. Ok milí nerds. Wolverine je oku lahodící výplach, který jsem si nedávno pustil už podruhé. PS Na druhou stranu Wolverine od Triera s hamletovskou lebkou, zažloutlými zuby od levných cigár a drátěnými hráběmi na listí místo adamantia, to vše v domově důchodců roku 2300... hmmm.... yummy...

Teorie vzniku tohoto filmu jednou větou : 111 minut děleno dvěma a máte první dva díly série, která se nezačala natáčet, protože přišli Heroes a někdo zahýbal rozumem... Několika větami : Jsem zaujatý. Viděl jsem dvě řady Hrdinů a nemám rád Dakotu "Všechno vim všechno znám" Fanning, která by pro blaho své i ostatních měla na pět let zmizet do ústraní a trénovat přirozený úsměv. Push má i přes klišoidní premisu slibně našlápnuto, ale to trvá jen do příchodu malé protivné roztleskávačky, která vlastně děj posouvá dopředu tím, že střídavě odchází a přichází. Každý, kdo se na plátně objeví, okamžitě odhalí svoje karty a zase se poslušně zařadí do paranormálního stáda a když už finále začně gradovat a jeden by řekl, že tam bude třeba i pointa, tak na sebe všichni spiklenecky mrknou a jde se spát... jestli to měl být náznak dvojky, tak si přestávám být jistý tím, že to, čím tvůrci seriálu zahýbali byl rozum...