Eddard

There's something about it... I can't explain... They're all talking about it - but it's still the same. K Drivu jsem se dostal o několik měsíců později, než jsem měl, částěčně vinnou několika ožralých kamarádů, kteří mi jeden večer tak dlouho nadávali do křupanů, jelikož jsem ho ještě neviděl, až jsem se zařekl, že se na něj na truc nepodívám. Naštěstí pro mě jsem si to však nedlouho poté rozmyslel a... dal jsem jim za pravdu - kdokoliv si tenhle kousek nechá ujít, říká si o to, aby mu tento fakt do budoucna kdekdo otloukal o hlavu. Jedná se totiž o jeden z filmů, BĚHEM kterého si s nezaměnitelnou jistotou uvědomíte, že sledujete něco speciálního. V tomhle případě atomově charismatický herecký výkon Ryana Goslinga - který si touhle rolí definitivně zadělal na kultovní status; chirurgicky přesně vybraný soundtrack, který hraje při budování zamlžené, podmanivě tajemné atmosféry snímku první housle; a zejména pak režisér Refn sám, který tenhle filmový koncert (včetně lvích zásluh na úžasném castingu herců a výběru soundtracku) zdirigoval s jistotou, precizností a talentem, hodným režisérských legend. Osobně jsem si o něco více užíval první (nekrvavou) půlku filmu, ale na druhou stranu způsob, jakým Refn udržel film kompaktní i po dost nečekaném, drastickém žánrovém kotrmelci si zasluhuje o to větší uznání. Oscar! 90%

Docela povedená žánrovka, která mě potěšila jak sama o sobě, tak mnoha odkazy na mé oblíbené Freaks and Geeks (jak personální tak tématické či doslovné). Nevzpomínám si, kdy by mi byla naposled Cameron Diaz tak sympatická, tahle mrcha ji slušela ohromně... Nic světoborného, ale na ukrácení odpoledne byste rozhodně mohli vybrat hůř... 60%

Už dávno jsem se smířil s tím, že Michael Bay na světě není proto, aby svými filmy léčil rakovinu, ale takovouhle rezignaci na jakoukoliv konvenční logiku vyprávění a bílou vlajku elementárního vkusu jsem fakt hodně dlouho neviděl. Postavy jsou do jednoho neživotné a nezajímavé (o tom, že rozhodně nemají nic společného s lidmi v klasickém slova smyslu ani nemluvě), základní kostra příběhu je šablonou jednoho velkého klišé... Pozitiva filmu pak samozřejmě přicházejí s formou, stejně jako u minulých dílů. Ale už i ty souboje plechových gladiátorů se člověku s tím druhým nášupem začínají rychle zajídat... Kolem a kolem - trojka Transformerů je v zásadě podobná jako její dva předchůdci - až na to, že je stupidnější, okoukanější a nudnější. Pokud máte chuť na dobrý akční či komiksový film, zkuste to rozhodně někde jinde, dnes už si opravdu je z čeho vybírat... A pokud to už nezbytně musí být mlátící se roboti, pusťte si raději znovu jedničku. 30%

Příjemný, komorní příběh se správným poměrem srandy a atmosférického čekání na Godota. Myslím, že každý ve svém životě zažil něco aspoň trochu podobného - díky neovlivnitelným okolnostem (zde opravdu epické zpoždění vlaku) si musíte chtě nechtě krátit chvíli ve společnosti cizích lidí, na které byste za normálních okolností ani nepromluvili. Já sám jsem si zažil něco hodně podobného a tak můžu dosvědčit, že radost z toho, že v takové situaci není člověk sám je opravdu upřímná a nanejvýš hodná umělecké tématizace. Ohromně lidský film, když nic jiného. 80%

Další příklad toho, na kolik je chemie mezi herci důležitá. Když se ohlédnu za tímhle filmem, nejsem s to vybavit si mnoho scén, ve kterých byli Damon či Blunt sami, ale zato jejich tiché, nenásilné a milé dialogy si pamatuju bez potíží. Pohledy, tón hlasu, mimika... Herci nemají zas až tolik nástrojů, kterými by mohli vyjádřit, co se děje uvnitř člověka. Matt Damon a Emily Blunt je však ovládají znamenitě. 80% Update 4.1.2015: Zvedám hodnocení na plný kotel. Philip Kindred Dick věděl o čem píše. Pravá láska. 90%

Poznámka pro sebe: až si začneš připadat starý, ty hňupe, pořiď si někde tenhle dokument a podívej se na něj. Poznámka pro ostatní: moc příjemný a trochu nečekaně hodně vtipný film (v dobrém). A optimistický.

Co na tomhle filmu obdivuju nejvíc je to, jak mě jako diváka dokázal Scorsese donutit prožít celý příběh, celou tu mentální odysseu, v hlavě hlavního hrdiny. Už dlouho se mi nestalo, abych se takhle ponořil do nějaké postavy. Celou dobu jsem byl na jeho straně a fandil mu, až na konci jsem poměrně nerad přešel na druhý tábor a i potom jsem si nebyl tak úplně jistý jestli přece jenom... Když jsem si pak celý příběh přehrával v hlavě znovu a jednotlivá kolečka do sebe utěšeně zapadávala, dostával jsem čím další chuť si Shutter Island pustit znova - a taky to udělám, jen co budu mít chvilku volného času. Film, který vám tohle udělá už nemusíte dále analyzovat a klasifikovat. Takový film prostě a jednoduše stojí za to doporučit. P. S.: Napodruhé stejně dobré, stejně silné, stejně omamné... 90%

Zajímavé je, že tenhle chlápek - Ricky Gervais - který ve svých stand up-ech zásadně razí toaletní a sexuální humor toho nejhrubšího zrna (každý druhý až třetí vtípek obsahuje zmínku o nějaké formě masturbace), má na filmovém plátně tendence užívat humoru jen jako zástěrky pro hloubavý, ne-li srdceryvný příběh se sociální tématikou. Tak či tak, jakkoli slabé a nevýrazné jsou dva předcházející "Rickyho" snímky (Umění lhát a Město duchů), Cemetery Junction je jeho prvním filmem, který to dělá opravdu dobře. Největší zásluhu na tom má to, že se Ricky konečně dal přesvědčit, že není zrovna nejlepším hercem na světě a stáhl se do menší vedlejší roličky tatíka jednoho ze tří ústředních hrdinů. Ti jsou pak do jednoho výteční a přesvědčiví, což je do značné míry taky zásluha Rickyho a Stephenova scénáře. Možná nejsilnější stránkou filmu je zřejmě velice osobně (z Rickyho pohledu) vykreslený portrét sociálních vztahů v maloměstské Británii. Když se nad tím tak člověk zamyslí, je zajímavé srovnat tenhle pohled na 70. léta britské "totality" s našimi Pelíšky a Občanskými průkazy. Průniky by tam byly. Ale to jen tak na okraj. Moc pěkný a poctivý film... 80%

Film začíná poměrně povedeným hororovým prologem, který třebaže nijak neoslní, slibuje aspoň slušně zvládnuté hororové řemeslo. Probuzení z téhle utěšené iluze přichází však hned v další scéně, ve které se nestárnoucí (sic!) křižák Cage s Ronem Perlmanem před bitvou hádají o to, kdo z nich zabije víc nevěřících. Legolas-Gimli style. "Já si beru těch 300 napravo..." aneb křižácká morálka a la Hollywood. Cage samotný je spolu s obzvláště nemastným scénářem největším problémem filmu. Nejde o to, že by byl nějak zvlášť dřevěný nebo necharizmatický, můj problém s ním byl zkrátka v tom, že jsem v něm neviděl křižáka, ale zase jenom Cage navlečeného do středověkých hadrů. Naopak nejpříjemněji se mi tady dívalo na dosud relativně neznámou Claire Foy, která je nejenom opravdu rozkošná na pohled, ale taky udělala ze své čarodějnice suverénně nejzajímavější a nejživotnější postavu filmu. Digitální orgie na konci raději komentovat nebudu...Jen na vlastní nebezpečí - 40%

Jeden z nejdivnějších a nejstylizovanějších filmů, jaké jsem kdy měl to potěšení vidět. Forma (odkazující k technické podobě kinematografie let raně třicátých) válcuje obsah opravdu suverénně, ústřední zápletka je prakticky nepodstatná, hraje se čistě na kouzlo okamžiku, absurditu situace, vizuální a aluzivní vtípky. Čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc si zpětně užívám jeho nezaměnitelnou potrhlost, kombinaci parodie a pocty směrem k prvopočátkům narativního filmu (které mimochodem kanadská filmografie jako taková nezažila). Rozhodně jeden z těch filmů, který balancuje na hranici geniálního díla a zavrženíhodné ptákoviny a s mistrovskou grácií přepadává k tomu prvnímu. Paranoidní lady Port-Huntlyová v podání Isabelly Rossellini je fajn, ale nejlepší momenty filmu si pro sebe kradou Mark McKinney jako charizmatický slizák Chester Kent a rozkošná Maria de Medeiros v roli ještě rozkošnější Narcissy (The Song is You!). 80%