Eddard

Mijazakiho nejfeminističtější pohádka. V celém celovečerním snímku vystupují pouhé dvě důležitější mužské postavy (tři, počítáme-li kocoura Jijiho), hlavní roli zde však hrají ženy. Přátelská, mateřská pekařka, úspěšná, sofistikovaná designérka, moudrá a hodná babička a především pak nezávislá mladá umělkyně - to všechno jsou pro malou Kiki vzory, bez kterých se během dospívání neobejdou ani čarodějky. Kiki sice není tak originální a plná nápadů jako Cesta do Fantasie a její animace je o poznání klasičtější, než vizuálně strhující Zámek v oblacích; ale svými krystalicky čistými postavami a hlavně vzorným, didaktickým zpracováním si místo po boku těchto šperků zaslouží. 90%

Zatraceně nepříjemný dokument, který pravděpodobně většina diváků velice rychle vytěsní z paměti, s tím, že se nejspíš beztak jedná o další pseudokonspiraci. Kéž by. Co se týče formy a zpracování, nejde o nic výjimečného, zásadní a extrémně zajímavý je však samotný obsah, který si naši pozornost opravdu zaslouží. Proto hodnotím pěti hvězdami a tuším, že podobně uvažovali i američtí akademici, když snímek pozlatili Oscarem. Fuck you, Big Brother. 90%

I´m a sucker for funny honey. Magický poetismus destilovaný ze všeho pozitivně francouzského do archetypální pohádky pro dospělé. Kultovní status Amélie (a jejího soundtracku) je podle mě zasloužený. 90%

Archetypálně velice podobné Formanovu Amádeovi, jen v modernějším, jazzovém kabátku. Což je samozřejmě kompliment. Téma výjimečného talentu, který se tvrdě střetává s průměrností reality, a s ním spjaté arogance jeho nositele, sžíravá ctižádost, která v člověku dusí všechny jeho ostatní hodnoty a potřeby (v konečném důsledku snad i lásku)... Člověk obdivně žasne, o čem všem se dá pojednat ve filmu o bubeníkovi :) Miles Teller zvládl hlavní roli úchvatně, tělem i duší, přesto si po roce budete asi pamatovat spíš postavu tyranického mentora Fletchera v podání J. K. Simmonse, který tady předvádí "svůj rejstřík" tak, že vám z toho upadává čelist. A samozřejmě - velký respekt autoru tohohle úchvatného Malého Velkého filmu, Damienu Chazellemu. Whiplash! 90%

Špičková záležitost. Srovnání s Boardwalkem Empirem se tady opravdu nabízí, proč ho nevyužít k zajímavějšímu komentáři. Stejné období, stejná tématika, velmi podobné zpracování, lišící se však ve dvou zásadních ohledech. Za prvé, Peaky Blinders se dívají na vznik rodinného organizovaného zločinu ze spoda, z ulice, hospody a malých sousedstvích. Hrdinové se nepohybují v nejvyšších patrech businessu a politiky, jako spíš v prostředí špinavých ulic válečnými veterány zaplaveného, zločinem prolezlého města. Řeší se tady spíše mezilidské vztahy, než politika a zkorumpovaná bureakracie. Přesto je to, minimálně ze strany scénáře Stevena Knighta, velice otevřeně politické dílo. Za druhé jsou Peaky Blinders mnohem drzejší a volnější (ne však nevěrní) v přístupu zachycení dobové atmosféry. Tam, kde Boardwalk podkresluje dobovými jazzovými motivy Cola Portera, pouští tvůrci Blinderů White Stripes a Nicka Cavea. Mnohem více se tady hraje na cool efekt - párátka mezi zuby, brokáda v podpaží, pětice mužů v kabátech kráčející v zpomaleném záběru v kaluži, za nimi vybuchují ohně pece, takové věci. Vzhledem k tomu, že takový přístup v zásadě nijak neubližuje snahám tvůrců poctivě zachytit charakter doby, je to myslím to, v čem budou Peaky Blinders zábavnější (lepší) než na opačné straně Atlantiku točený Boardwalk Empire. Ve většině ostatních ohledů jsou si podle mého názoru seriály rovny a za viděnou rozhodně stojí oba. 90%

Něco takového tady ještě nebylo - myšlenka, která mi v kině vytanula na mysli asi po 15 minutách a změnila se v jistotu dlouho před závěrečnými titulky. Film takhle nadupaný intertextuálními odkazy, aluzemi, metakomentáři o filmovém a divadelním průmyslu, hereckém umění, popkultuře; který je zároveň děsně vtipný a děsivě smutný; a který je natočený zcela dechberoucím, novátorským způsobem... patří neoddiskutovatelně k nejsvěžejším dílům nového století. Každopádně ho musím vidět znova, než vyplodím něco konkrétnějšího.

Ve městě je nový šerif a jmenuje se Mike Cahill. Autor s velkým A, který má co říct a umí to říct tak, jako jen pár lidí, co dneska točí. Je celkem jedno, kolik váhy budete přikládat tomu, o čem film pojednává, zásadní tezi to neubere nic na závažnosti - tj. vzájemně propojených osudů vědy a něčeho, co můžeme nazvat spiritualitou (viz. Dalajlámova odpověď). Ne, že by byl snímek jen o tom, samozřejmě. U finální (tj. druhé) výtahové scény jsem si tiše slzel do vousů, což se mi u filmu nestalo ani nepamatuju. Na oba Cahillovi filmy by se daly napsat obsáhlé traktáty o figurativním chápání světa/filmu a jestli se ještě nepíšou, možná se do toho někdy výhledově pustím sám. 100% P.S.: Nenechejte si ujít zajímavý, potenciálně strašidelný epilog po závěrečných titulcích.

Ztráta. Bezbřehý smutek a spalující hněv. Sebevražda. Krása. Hudba. Harmonie. Zlomená synchronicita. Vykoupení. Nalezení sebe sama. Platónova alegorie jeskyně. Filozofie. Věda. Mystika. Ten film mi vyrazil dech. Teď ve filmových termínech: rozhodně jeden z nejlepších scénářů, které jsem měl to štěstí vidět zfilmované, vynikající režie. Pro mě dodnes neznámá herečka Brit Marling (mimochodem spoluautorka scénáře) mi v každé scéně lámala srdce, v jejím výkonu si nepamatuji jediný falešný tón. Zdatně sekundující William Mapother jako zlomený hudební génius. Brilantní film, který, jakmile se mi proleží v hlavě, bude velice pravděpodobně putovat mezi mé nejmilejší. Dejte mi jeden takový film ročně a zbytek filmové produkce si můžete nechat. 100% P.S.: Jak píše kolega Radek99, abyste si tenhle film plně užili a docenili, musíte být při sledování maximálně citliví a otevření. A přemýšlet.

Výborný, profesionálně a pečlivě udělaný pětihodinový dokument, z kterého je cítit, že ho autoři točili jako Ultimátní pomník Největšího komediálního tělesa Všech dob. Což se jim, myslím, v zásadě podařilo. Dozvíte se spoustu nového o jednotlivých členech skupiny, jejich rodinách, vzdělání, o jejich předpythonovské kariéře, jak se dali dohromady (<-první díl), o začátcích a vývoji Létajícího cirkusu, jeho přijetí v dobové atmosféře (<-druhý), o dynamice a skrytých problémech skupiny, jejím rozpadu a konci Cirkusu (<-třetí) a konečně o třech celovečerních filmech, jejich vzniku, pozadí a přijetí, každému z nichž je věnován jeden díl. Jestli mi tam osobně něco chybělo, bylo to zásadnější a podrobnější rozebrání samotného pythonovského humoru, což je z mé strany jen hnidopišství. Ať už Pythony milujete a chcete se podívat na ty dva krátké archivní klipy a jeden nový rozhovor, které jste ještě neviděli, nebo jste o nich neslyšeli vůbec, jelikož jste právě přiletěli z Marsu, a chcete se nechat přesvědčit o jejich genialitě, tohle je dokument, který byste si neměli nechat ujít. 90%

Hodinka a půl myšlenkové exploze, která vás může: 1) prakticky okamžitě uspat/postupně uspávat; 2) poněkud bolestivě bavit, v případě, kdy se budete snažit dekódovat Chomskeho zdánlivě zapeklitě komplikované myšlenky (vynikající Gondryho otázky jakbysmet); 3) nadchnout a osvítit. Přijde na to, jak otevřenou máte hlavu. Já se pohyboval někde mezi dvojkou a trojkou, občas to bolelo, ale na konci mě tahle nádherná, animovaná filozofie vyplivla spokojeného a o cosi moudřejšího. Navíc jsem se párkrát zasmál a v jednom, dvou případech jsem se dojal bezmála k slzám. 90%