RUSSELL

Krátkometrážní jednohubka od mistra podivností Yorgose Lanthimose, který tentokrát našim mozkovým závitům moc zabrat nedá a servíruje kratičkou filmovou hříčku se zajímavým konceptem a přímočarou pointou. Víceméně to má smysl vidět jen pro skalní fanoušky tohoto svébytného tvůrce.

Ačkoliv je hlavní hrdina zombák a lze ve filmu najít skvělou scénu vzdávající hold nejzásadnějšímu zombie filmu všech dob – Night of the Living Dead –, čerpá Ninja Zombie inspiraci spíše ze série The Mummy studia Universal z let čtyřicátých, ve kterých je mumifikovaný Kharis ovládáným nástrojem na zabíjení, jenž plní pokyny svého „pána“, stejně jako je tomu zde. Jde samozřejmě o kolosální pytlovinu, která ovšem není tak blbá, jak se může na první pohled zdát. Fascinující sound design a svébytná střihová skladba dělají z Ninja Zombie pozoruhodný kousek, který by měl vidět každý správný brakový hovnožrout.

Dementní příběh, příšerný masky, nudná slátanina – tak nějak bych shrnul tenhle brak. I v rámci trashe je to prostě špatný po všech stránkách. Film je „zásadní“ jen tím, že dal světu jednu z nejbizarnějších figurek, která se kdy objevila na stříbrném plátně – a tou je Peter Bark. Právě jeho scény s matkou jsou tím nejzajímavějším, co film nabízí – to ale nemyslím v dobrém slova smyslu. Některé konkrétní pasáže jsou hodně za čárou. Za vše může Barkovo dětská vizáž, díky které nabral jeho pedofilní vztah s matkou nový rozměr – líbáním počínaje, ukousnutím bradavky konče. A to mu bylo v době natáčení 26 let! Bizár na ntou. 1* za odvahu režiséra Andrei Bianchiho jít s takovouhle grotesktní sračkou ven.

Hardyho stačí posadit do auta, dodat mu kvalitní scénář a on vám skrze telefonické hovory vyčaruje minimalistický herecký koncert, jenž si vás bude pomalinku omotávat kolem prstu. Ivan Locke během jediné – ani ne dvouhodinové – jízdy přijde o vše, co do té doby budoval (a to doslova). Bavilo mě pomalými krůčky přicházet na kloub tomu, jaký člověk Ivan ve skutečnosti je. Ačkoli mi byl vcelku sympatický – zejména díky telefonátům, kde řešil záležitosti ohledně chystané obří stavební akce s litím betonu –, tak jsem spíše soucítil s lidmi z jeho nejbližšího okolí (manželka, děti, „milenka“), se kterými manipuloval, aniž by si plně uvědomoval, že dělá spoustu věcí špatně. Namísto toho sám sobě nalhával, že chyboval pouze jednou, a to dokonce ze šlechetných důvodů. Ale svět není černobílý a jeho osoba je až příliš komplexní na to, aby se dalo bez okolků říct, zda je dobrý či špatný člověk. A to je důvod, proč Locke působí tak reálně a přesvědčivě.

Rok 1990 je dost možná tím nejzásadnějším rokem brakové kinematografie – přinesl nám vrcholná trash díla Troll 2 a Night Killer a za oběma stojí korunovaný král filmového braku sedící na trůnu z hoven, jehož ctěné jméno je Claudio Fragasso. Jeho přínos je pro milovníky a hledače filmových obskurností naprosto zásadní a nezpochybnitelný. Ti nejlepší brakoví tvůrci se vyznačují tím, že mají vlastní specifické vize a pojetí, obsazují podprůměrné herce, ze kterých vyždímou neuvěřitelně špatné, leč pozoruhodné, herecké výkony, vytváří kouzelně špatné speciální efekty, leckdy vcelku působivé, ale často žalostné gore efekty, a především se berou strašně vážně a stojí si za tím, že tvoří kvalitní filmařinu – takže nejdůležitějším faktorem je nulová sebereflexe. V Itálii lze nalézt dost kvalitních režisérů, jenž dokázali béčkové filmy natáčet skvostně – někdy skoro až umělecky vypiplaně (jmenovitě třeba Dario Argento, Mario Bava, Lucio Fulci či Sergio Martino). Do této kategorie Fragasso rozhodně nepatří. Claudio je prachbídný režisér, který sice má zajímavé nápady, ale nedokáže je seriózně zpracovat, což si sám neuvědomuje a věří, že to, co dělá, má velkou uměleckou hodnotu a v mnoha rozhovorech to dal jasně najevo. Jeho filmy sice stojí za to, jenže záměr se míjí účinkem. Pro běžného konzumenta jsou Fragassovo filmy naprosto nestravitelné, ale pro hledače filmových sranců je jeho filmografie zlatý důl. V jeho filmu Night Killer nefunguje vůbec nic, a přesto se jedná o zcela fascinující podívanou, u které budete po celou dobu nevěřícně zírat, co to sakra sledujete a jestli se vám to nezdá. Film je vrcholně slizký, zvrácený a úchylný, což dosahuje závratných výšin, ke kterým se mnoho jiných filmů nepřiblížilo. Fragasso chtěl vytvořit nepříjemný psychologický horor, což se mu do jisté míry povedlo, ale opět ne tak, jak zamýšlel – navíc mu do filmu po dokončení zasáhlo studio a najalo jeho bývalého spolupracovníka Bruna Matteie, který pro film dotočil několik vražedných sekvencí, aby film více přiblížil slasheru s typicky italskými giallo prvky, než k původně zamýšlenému psychothrilleru. Díky tomuto zásahu z toho vznikl ještě větší paskvil. Hlavní vrah ve filmu nosí masku připomínající Freddyho Kruegera – že by náhoda? Jako svou zbraň používá rukavici s čepelemi na koncích prstů – takže ano, film nekrytě parazituje na Nightmare on Elm Street. K tomu všemu se v italštině jmenuje Non aprite quella porta 3 – pod tímto názvem vyšel v Itálii Texaský masakr motorovou pilou –, takže v tomto případě se studio snažilo parazitovat i na další známé hororové sérii, jejíž pravý třetí díl zrovna ve stejný rok vyšel. Všechny tyhle věci umně zvyšují filmu nadpozemskou úroveň sračkovitosti, která se jen tak nevidí. Nehledě na to, že ačkoliv se film jmenuje Night Killer, není v něm jediná exteriérová scéna odehrávající se v noci – maximálně lze předpokládat, že několik scén se děje během večera, ale všechny tyto scény probíhají v interiéru a nelze z nich poznat, zda je opravdu tma. Night Killer by si asi objektivně zasloužil odpad, ale já mu ho udělit nemůžu. Jakožto filmový hovnokop je tohle přesně to, co hledám, takže pokud trash bytostně nesnesete, tak mé hodnocení berte s velkou rezervou. 4* dávám za obří úroveň neúmyslné směšnosti. Night Killer je tak moc špatný film, až je vlastně úžasný. Je velká škoda, že všichni mluví jen o Troll 2 a Night Killer se krčí v jámě zapomnění. Tohle si zaslouží být synonymem filmové špatnosti a stát hrdě po boku Troll 2, s nímž tvoří grandiózně trashový double feature z hovnama zalitého roku 1990. BTW: Tohle by mohl být potenciálně spoiler, ale zvědavcům napovím, že vrahem je nejhorší herec z celého filmu, což by zároveň nemuselo být tak lehce čitelné, jelikož film je plný otřesných hereckých výkonů, ale i přesto je jeho herecký projev specificky vyčnívající a během závěrečného odhalení si ho budete moci plně vychutnat.

Film díky přívětivé stopáži nemá moc čas, aby nudil, ale na druhou stranu mi přišel dosti tuctový. Prostě jednohubka, kterou jsem si tu hoďku a půl docela užíval, ale nic moc ve mně nezanechala. Hlavní silou snímku je jednoznačně hvězdný herecký ansámbl, díky němuž film stojí za zhlédnutí, příběhově to ale bůhví jak strhující nebylo. Pár překvapivých scén tam sice bylo, ale nic, co by ráz filmu dokázalo strhnout k něčemu působivějšímu. Chápu, co bylo pointou a smyslem příběhu, nepřijde mi to však natolik silné, abych si z toho odnesl něco víc, než jen pocit ze slušného filmu, který už ale nikdy nepotřebuji vidět znovu. To si místo toho raději pustím Misery.

Přesně kvůli filmům jako je The Hateful Eight miluju kinematografii. Tříhodinový opus, který mě ani chvilku nenudil. Hltal jsem naprosto každou scénu, každý záběr, každý dialog, každý pohyb, prostě vše. Všechny postavy mají něco do sebe a žádná mi tam nepřišla nadbytečná. Možná mě někdo nařkne, že bez námitek sežeru každé hovno, co Tarantino vysere, ale pokud je to hovno takto lahodné a výživné, tak si mile rád pochutnám.

Kolektivismus jako odpověď na Velkou hospodářskou krizi. Reálně ale může fungovat pouze v takovéto malé komunitě, nikoliv celonárodně, to je čirá utopie. Místy až roztomile naivní dílo oceňuji především za všudypřítomnou dobrou náladu a pozitivní přístup, což je v takto náročné době rozhodně obohacující a naději do žil vlévající medicína. Závěrečná pasáž se stavbou přivaděče vody je pak krásně natočená bezvadná tečka.

Totálně našláplá řežba, která ani trochu nenudí. Ve své podstatě je Overlord béčko jako prase s přesně takovou zápletkou, jakou od filmu tohoto typu čekáte – je to ale tak skvostně natočené, navíc s výbornými efekty a intenzivním tempem, že vás to prostě musí strhnout. Potěší i míra brutality, která se rozhodně nedrží při zemi, ale naopak je vyhnaná do extrému. Postavy nejsou bůhvíjak propracované, ale jsou dostatečně sympatické, aby mi na jejich osudech a počínáních záleželo. Jako akční horor to funguje na výbornou a řadím to mezi naprostou špičku daného žánru – v tomhle směru na nic lepšího jen tak nenarazíte.

Marty Pohl opět posunul svou filmografii o krok výš, pomalými krůčky došel až do běžné distribuce a to bez kompromisů a s tím, co v podstatě dělá už dvacet let – za to má můj obrovský respekt a přeju mu masivní úspěch, aby mohl svou tvorbu posunout zase o kus dál. Párty Hárder: Summer Massacre už je opravdu regulérní film se vším všudy – oproti natřískané Párty Hárd hodinovce má pozvolnější tempo a promyšlenější scénář, ve kterém je snad každý vtip dohraný a leckterá vtipná momentka dostane ještě nadstavbu. Nejzásadnějším prvkem je vývoj postavy Poulíčka, která projde největší proměnou a skvěle doplní dvojici hlavních hrdinů z prvního dílu. Přes všechny prasárny a nadávky dostane prostor i utužování kamarádství, které je funkční a uvěřitelné. Možná jsem čekal, že to bude ještě více přepálené, ale Marty se zaměřil na soudržnost příběhu a nesnažil se jen kupit bizáry a oplzlosti jak na běžícím páse, což filmu nepochybně prospívá. Držím Martymu palce, aby se jako režisér etabloval stejně silně jako Řezník – nejen česká hudební scéna potřebuje čas od času rozčeřit zahnědlé vody, český film to potřebuje ještě víc. Tak ať se lidi hrnou do kina, Éra Déra je tu!