RUSSELL

Jason Eisener přišel po dlouhých letech konečně s novým zářezem a jsem moc rád, že jsem jej mohl díky Otrlci vidět na plátně. Eisener oproti Hobo with a Shotgun ubral na gore řezničině a přidal na slizu (mňam!). Nejvíc cením zdařilý výběr neokoukaných děcek, které se opravdu chovají a mluví úměrně svému věku, díky čemuž působí přirozeně a živelně. Kids vs. Aliens doručí přesně to, co název slibuje a ještě navíc v příjemném 75minutovém balení, které svou přímočarostí nabízí možnou protilátku pro ty, kteří byli otráveni zpatlaně rozvleklou čtvrtou sérií Stranger Things. BTW: Na úplném konci je dost možná nejlepší potitulková scéna, jakou jsem kdy viděl. Dal bych oba palce nahoru už jen za to pomrknutí na Shyamalanovo Signs, ale je to ještě dohrané a skvěle se to vrací ke dvěma vedlejším postavám z první třetiny filmu.

Proč má tohle skoro dvojnásobnou stopáž předchozích sérií je mi záhadou. Šustí to papírem, jak kdyby to psal filmfanouch. Pátou sérii zkouknu jen proto, že se mi to nechce zapíchnout před cílovou rovinkou, ale už teď je mi líto času, který u toho spláchnu do hajzlu a jen se modlím, aby finále nemělo 6 hodin, to už bych si radši konečně pustil Sátántangó. Stranger Things se bohužel stalo obětí soudobého nastavení filmového/VOD průmyslu. To co v roce 2015 působilo jako neotřelý produkt pro jasně danou cílovou skupinu je v roce 2022 přepálenou megalomanskou koninou snažící se zavděčit lidem, co si pouští Netflix k večernímu žehlení. Třetí sérii jsem ještě leccos odpustil a užil si jí i přes ten tonální odklon, ale tady to hodně rychle přeskočilo žraloka. Ze sympatických postav se staly otravné karikatury, z hororového mysteriózna se vyklubala superhrdinská komedie s bubákem. A samozřejmě se brzo začne makat na spinoffech a propojeném multiversu, čímž bude marvelizace zpečetěna. Damn you, Duffer brothers!

Marty Pohl opět posunul svou filmografii o krok výš, pomalými krůčky došel až do běžné distribuce a to bez kompromisů a s tím, co v podstatě dělá už dvacet let – za to má můj obrovský respekt a přeju mu masivní úspěch, aby mohl svou tvorbu posunout zase o kus dál. Párty Hárder: Summer Massacre už je opravdu regulérní film se vším všudy – oproti natřískané Párty Hárd hodinovce má pozvolnější tempo a promyšlenější scénář, ve kterém je snad každý vtip dohraný a leckterá vtipná momentka dostane ještě nadstavbu. Nejzásadnějším prvkem je vývoj postavy Poulíčka, která projde největší proměnou a skvěle doplní dvojici hlavních hrdinů z prvního dílu. Přes všechny prasárny a nadávky dostane prostor i utužování kamarádství, které je funkční a uvěřitelné. Možná jsem čekal, že to bude ještě více přepálené, ale Marty se zaměřil na soudržnost příběhu a nesnažil se jen kupit bizáry a oplzlosti jak na běžícím páse, což filmu nepochybně prospívá. Držím Martymu palce, aby se jako režisér etabloval stejně silně jako Řezník – nejen česká hudební scéna potřebuje čas od času rozčeřit zahnědlé vody, český film to potřebuje ještě víc. Tak ať se lidi hrnou do kina, Éra Déra je tu!