garmon

Je to zjevně poučené raným Resnaisem a Antonionim, ale má to silný autorský rukopis a obrovskou múzičnost: většina scén je podmalována nediegetickým zvukem, který v snově obrazových pasážích přerůstá v tak prazvláštní filmový mélos, že to jde jinam, než kam došli zmínění. Obrazově je to jasné: diagonály, nakloněná rovina. Těžší je to v naraci: pasáže dialogů jsou ještě bergmanovsky důkladně, jsou ale důsledně podryté fragmentárností: velmi těžko se orientuje už jen v tom kdo, co a koho. Několikrát jsme vystaveni (vynikajícím) montážím s plameňáky anebo cválajícími koni, opakuje se rovněž skvělá scéna loučení na nádraží, která jen postupně odhaluje svůj smysl (a navíc ke konci ztuhne ve svém negativu). Patos tu trochu šustí ještě padesátkovou abstrakcí, ale ta se někdy přelévá přímo do světa, který si našel Lynch v Mazací hlavě - zbývají jakési principy, ústrojí světa. Hudba je skvělá! Hlavní téma velmi vkusně naznačuje, že si bere ze Satieho, ale zbytek jsou elektroakustické ruchy, velmi funkčně zapojované do postsynchronů. Saucan uměl!

Kdyby šlo dát šest hvězdiček, dám! Asi se mi mění hormony, jsem zcela překonán a unešen "starým" řemeslem. Bavil jsem se s přítelem zde kde se tohle vzalo??? Je to Lean? Je to Pressburger/Powell? A on říká: Carné? Cocteau? Poláci přeci vždycky jeli Francii. A mě napadá dál: Cukor? Huston? Toto má neuvěřitelné řemeslo, výpravu, kameru, je to rozhýbané až běda (pravda, kamera dělala podobný úhyb častokrát, ke konci už jsem ho znal). Neskutečná je výprava, materiál, barevný plán!!! Ale to by se všechno dalo - je to dobovka, vše sedí jak má, příběh mravů, scény na dostizích, scéna u vlaku, scéna sněžení... Jenže pak se tam párkrát stane magie, která o pár let předbíhá ty nejsilnější scény z Tarkovského Solaris - je to díky jemné Kilarově hudbě, ale může za to i ten kousek kovu (?), který režisér nechá uprostřed večerní slavnosti takřka potajmu levitovat a snášet se pomalinku jak pírko do pečlivě naaranžované kompozice zátiší se suchým listem také spadlým mezi rozkrojená jablka, sklenici s červeným vínem, šálek od kávy a tepanou bronzovou mísu s ořechy... Mystérium.

Výtvarně neuvěřitelný film, vlastně si říkám, proč nedat pět hvězd. Porovnat to lze snad s pozdním Ophulsem (kamera), dramaturgie mi házela tu a tam Kršku (Měsíc nad řekou?), kvůli hlavní herečce ale už taky novou dobu - Panýrková ve Štěňatech? - švihácký padesátkový krátký účes a "moderní" líčení "moderní" dívky... Výtvarně je to celé velmi originální - a zároveň bych řekl, že velmi snadno starobní: díky tomuhle líp chápu Sanatorium na věčnosti, tam už je barva... Má to punc dokonalého řemesla své doby a výtvarně to sedí kdesi na úrovni designu auta Tatra 603 (anebo Gottwaldova pohřbu designovaného architektem Krohou) - iluzivní oblé tvary končící do špičky, ornamenty snad ještě z art-deca, k tomu zde pravidelně pár soch nahých žen ve vstupní hale - dech se mi zastaví, když najednou vidím, kde se vzala podobná socha v zadní místnosti Twin Peaks - Lynch Hase mohl)... A jak se otočil věk, je tahle starobnost najednou hyperaktuální - co vidím u Mandica, bere si to právě z téhle doby (jedno, že od Ophulse). Solidní, pevně vykroužené a propočítané švenky, drobná přeostření a u-zoomnutí těžkých kamer, předem pečlivě a přesně stanovené překážky ve výhledu (okna v dešti), přízračné svícení studia: odlesky! komplikované lomy světla! přízračnost řady záběrů snímaných přes dlouhé sklo. Do porůznu zavěšených záclon se prolamuje světlo skrz roletu, diagonály kříží tváře, účes hrdinky jde taky do diagonály, k tomu má nakřivo posazenou girlandu ve vlasech. Přepečlivá a přebohatá výprava - všude ornamenty, těžké závěsy, látkové řetězy, střapce. Film má v každém druhém obrazu různě deformované kruhové kompozice určující obraz: pentagramové podlahy, prolamované kartuše na ubrusu a na zdech; je to tím až posedlé a dává to celku festovně soudržnou estetiku. Za řemeslo jednoznačně 100%, ale ani příběh není matný, je to doba Večera kejklířů, přesvědčivé je to dodnes i díky otevřenému vyústění. Mj. název Pożegnania odkazuje krom děje zjevně ke zde několikrát užité Beethovenově klavírní sonátě Les Adieux, tedy jak píše RadekTejkal dole.