Conann

Dějiny jsou dějinami ega a chtíče. Smrt umělcům. Smrt minulosti. Smrt budoucnosti. Smrt fotografii, záznamovým materiálům, svědectvím historie, historie pokrytectví, perverze a bezúčelnosti lidského snažení. Nechat se rozporcovat a zkonzumovat umělci, reprezentanty povrchnosti a pocitu vlastní nenahraditelnosti, jako vrcholný akt usmrcení ega. Usmrtit personifikaci svojí minulosti i budoucnosti, oprostit se od iluze linearity vlastní existence, svých malých osobních dějin, na pozadí těch velkých epochálních. Neposrat se ze sebe, neulpívat na sobě, žít v přítomnosti nespoutané, chaotické, randomizované, bez ambic na smysl života - života, kterým nám stejně bude dřív nebo později odebrán. To jest efemérní podstata existence, na které participujeme a kterou souběžně opouštíme. V rámci níž konstruujeme vazby na život, choulostivě je udržujeme, křečovitě svíráme v dlani, ačkoliv víme, že nepřetrvají, že je budeme nuceni je dřív nebo později popustit nebo nám budou z dlaně rovnou vyrvány. A přesto, zrazeni životem znovu a znovu, nepoučitelní, se ho nevzdáme a raději budeme opakovaně podstupovat tenhle existenciální masochismus než se ze světa ochotně sprovodit. "Nechtěl bych bejt psychologem toho režiséra," přichází ještě za tepla komentář z řady za mnou, zatímco já již neskrývám instantní dojetí v přítmí kinosálu. Somatické, sensuální, třpytivé, plynule pomalé, vysoce identifikační, smutkem všeprostupující. Takový ten film, se kterým máte chuť odebrat všem dosud ohodnoceným filmům hvězdu a jenom tomuto dopřát plné hodnocení. Můj letošní Oppenheimer. Doufám, že ho na plátně uvidím brzy znovu. (29.10.2023)

Conann je svérázný moderní take na příběh barbara Conana, který od prvních vteřin poutá svým netradičním a vynalézavým vizuálem, ale jemuž výrazně chybí pamětihodný a rázný hudební doprovod, jaký by doplnil právě ty fantaskní vize, jako to třeba právě Basil Poledouris dokázal u klasického Barbara Conana. Nutno však dodat, že tou reinkarnační strukturou tomu v pozdějších minutách několikrát spadne řetěz a úplné finále snímku je už jen nastavovaná kaše a hotový autorský blábol. [Podzimní sklizeň Festivalu otrlého diváka 2023] (31.10.2023)

...za mě vynikající zábava. Mandico má neskutečnou technologii a vtipnou erudici. Je to opět film o stárnutí, ale je v něm znát i konec éry, stejně jako to bylo v Ophulsově Lole Montès. Půdorys je neudržitelně špatný a prázdný, ale právě to způsobuje podivuhodnou svobodu a prostor pro autenticitu. Chtělo to asi být “kde Greenaway končil, my začínáme”, za sebe ale vidím Mandicův nejsilnější osten jinde než v perverzi a vizualitě. Samozřejmě se to s divákem nepáře, takže pokud budete mít jako zdejší ehm verbal něco proti homoelitám, jděte radši via Duna: Část druhá, he. (03.04.2024)

Nejsem feminista, ale... (26.12.2023)