garmon

Hudba je tu podivná, občas míří do artifici stylu, ale klame; ragtimové základy v jinak poměrně bohaté aranži se navíc jen zřídkakdy pohnou k většímu švunku. Je to trochu hudba jakou dělala v té době třeba Kate Bush, ale bez její ulítlosti a charismatu: Carole Laure neuměla nikdy moc zpívat a bohužel ani hrát - její půvab je zejména v samozřejmosti s jakou hraje nahá, zbytek je trochu Anna K, trochu Dáda. Vizuál toho je taky zvláštní. Když to porovnám s mistrovskou Forbidden Zone vzniklou v podobně přiznané divadelní stylizaci, toto je výrazně slabší: tak nějak to nemá názor. A kdyby to stálo celé jen na "zkouškách" muzikálu, bylo by to ještě dobré - bohužel se do toho plete ještě zápletka krize Laure s manželem Fureyem, a k tomu ještě eko-zápletka ohledně jednoho pěkného pozemku, a k tomu ještě zápletka, kterou Carle opakuje dokola - totiž, že je Laure komusi mrtvému podobná, a k tomu ještě zápletka o tom, jak dobře se má barmanka divadelní hospůdky se svým mužem atd. Chytá to moc nevýrazných zajíců naráz - ani jeden není vtipný, ani jeden není nosný. Aspoň, že to není tak elitářsky nablblé jako All That Jazz. Byl jsem zvědavý s čím Carle přijde - prvky muzikálu už jsem u něj viděl, zajímalo mě to; neurazilo, ale dokoukal stěží. Slabé tři.

Viděl jsem zde už vliv Wenderse a Akerman - to v sedmdesátkových Angelopoulosech nebylo. Jediná výtka - ke konci se příiš tlačí na pilu. Tedy, řekl bych: Guerra tlačí - znám to i z Nostalgie, je prostě takový. Výkřiky o andělích hraničily se sebeparodií. Přesto na pět. Myslím, že se to dá chápat jako pouť everymanů světem.

Krásná ukázka evropské mytologie bez infiltrace nibelungovštiny - aneb takoví jsme byli předtím, než nám do hlavy natloukli pány prstenů s přibližně jednou detailně na kameru rozšmelcovanou obludou za minutu. Do lesních vizí z Twin Peaks se to nepouští, na druhou stranu bych se vsadil, že tenhle film viděl L. von Trier před Antikristem. A je to i trochu Ronja, dcera loupežníka, možná Jakubiskova Teta a vlastně co: jen Anče s Kubou tu scházejí (a taky je to trochu Iljenkova Mavka a to je pro mě důležitý film). V takovémto příběhu musí kromě kamery hrát zákonitě obrovskou roli hudba. Piersanti obstojí co se týče rozsahu - je schopný velmi dobře evokovat i doplňovat. Když se ale pouští do autonomní oblasti, je v tom slyšet tu Grieg, tu Ravel - a to bohužel nejen stylem. Scénář samotný je překrásný - nebyl bych to do novinářského psaní Buzzatiho řekl. Jednu dolů za přeci jen obstarožní filmovou naraci.

Nenávist Pintilia ke všem formám policajtství a vojáctví, ke všemu zelenému, ke gumovosti - ordonance v jeho filmech vždy vykazovala nezměrnou míru tuposti a vždy zapříčiňovala tragédie. Do toho špína a chaos popřevratového Rumunska, samotná zoufale temperamentní rumunská národní povaha, fest vtipný, drastický humor - punk napříč životem - od chcaní z balkonů přes brutální hádky až po zmalovanou číču u vraždy; k tomu pár cigánů vždy se nad osudy debility vojáckého světa pobavivších, a nakonec technologicky spousta prostředků nové vlny, která je tu mistrně připomínaná - řemeslo je tu neskutečné, tempo až na závěrečné rozuzlení vražedné, nemá to chybu. U takových filmů si lidé nejvíc stěžují na samotné postavy - to, že jsou přesně odpozorované, že je do hutna zkondenzovaná jejich podstata a napsané i zahrané jsou tak výtečně až s nimi máme problém jako s reálnými lidmi, to pak zůstává tak nějak stranou. Je to sice jen společensko-politické umění a Pintilie měl zůstat u vztahu těch dvou (a že by bylo o čem točit), nepouštět se tolik do vojančení, zobecňování, a možná ani do tragického vyvrcholení - nu, ale byl by z toho byl jen jakýsi Džusový román po rumunsku. A mj. je to doba Pasti pasti pastičky, ale toto mi sedí mnohem víc -. Je to taky jeden z velmi mála filmů o lásce - o té veliké, jediné; o té, která ničí - a divím se, že to tady ti tří-hvězdičkáři nevidí.

Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy.

Jak je u Techiného skvělým pravidlem, film se dá číst z několika úhlů: jednak jako černá můra osamělého dospívajícího kluka, nemilovaného rodiči, odcizeného světu, nenávidějícího a zmateného - rekvizity hřbitov, pokus o vraždu, pitomý otec, internátní škola atd. Anebo jako latentní homofantazie samotného režiséra zkombinovaná se studií sexuálně frustrované maloměšťačky - rekvizity mužné přátelství, adolescentní křehký hoch tu při jízdě na kole, tu před zrcadlem do půl těla a k tomu jednoznačný koncert pro Catherine D. a huňatý pupík Wadecka Stanczaka. K tomu se připojuje ne moc soudný motiv biřmování a nahozené jsou i obrázky francouzského venkova (dal bych krk za to, že jde o září - světlo je zamlžené, stromy už jsou žluté, cvrčci jedou naplno - ale ne: babička nabízí první třešně - inu, asi jih Francie). A k tomuto všemu přidejme barevná světýlka pontonového baru a jednu nerozvedenou gangsterku s překrásnou delikventkou do půl těla (kde nechal distributor oči - Claire Nebout je tu nádherná!). Že to není nejsilnější Techiné, ale spíš zakázkvá výroba (díky bohu, že je i v této poloze koukatelný, ba nenudící), to krom toho kněze přičítám i přílišné filmovosti - je to svého druhu melodrama, neřeší se realističnost, i z toho oběda na terase čučí ateliér jak prase. Wadeck Stanczak v téhle době mohl charismatem a podobou směle konkurovat Johnymu Deppovi. Překrásná hudba!

Velmi pomalé tempo patrně přináležející ke kultuře téhle jižní krajiny (existuje prosím dobrý dynamický a krátký portugalský film?) něco z Buñuela, něco ze Saury, něco z Kafky (především onen hlavní lúzr, ono režisérovo alter ego – byť spíš tak nějak cosseryovsky lačné peněz a posedlé jakože zvrhlou erotikou). K tomu trocha ztraceného času – jako by to prožíváním všednodennosti trochu napodobovalo Tannerův Lisabon, ale ne, tam je to mnohem, mnohem osobnější a jde o život – toto je spíš lehce dekadentní hra, hra o nostalgii rozpadu a o svém rozpadu. Trochu mi přijde, že když režisérovi tak nějak došel příběh (někdy okolo stopáže 1:30), začal si hrát (- asi jedna z podmínek performance, tedy ta vyprázdněnost, ne ta hra -) - dobrá, zde to začne být originální, ale se zbytkem je to nekonzistentní, a bohužel ani toto není moc zábavné. A peru se s tím, že by mi to k příběhu asi mělo přinést něco extra navíc; je to spíš trošku chtěné. Předchozí události vidíme okem skoro kachyňovským; retro je to už v názvu; velmi, velmi statické retro. Film má v podstatě totožnou koncovku s Božskými zásnubami - dvakrát totéž jinak. Fórek.

Vzpomněl jsem si na ilustrace k Erbenovým pohádkám od Artuše Scheinera – tenhle film byl ve své pointě o tom, jak by vypadalo, kdyby kopulovali Scheinerův Rozum a Štěstí. Zápletky v něm jsou pak vlastně řadou kompenzací neurotického intelektuála v chabém těle: od úzkostí z bezdomovectví přes strach z prohry ve hře, překonávání různých společenských faux pas, či nedostatečnosti v sexu, až po kompenzace v podobě revolt vůči různým institucím víry a společnosti – tak, jak to měl starý dobrý surrealismus rád. Pro doopravdy srdečné zasmání bylo bohužel jen ono zmíněné snad čtvrthodinové předstírání toho, jak se to tam oné slečně snaží onen vyschlý upír aspoň nasypat - myslím, že se to nazývá performativní herectví a píší se o tom už 70 let studie, no a - nuda by to být každopádně nemusela ani při dernier cri formě. A tedy budiž - mnozí ucvrknou nad kombinací těch těl, mnohým k tomu postačí ta slečna, dědu si odmyslí. Budu-li však parafrázovat svou oblíbenou recenzi zde (Pink.Panther, La Dérobade), nejsem takový Janek, abych kvůli chundelaté mňauce v detailu nadšeně ztratil dvě a půl hodiny života sledováním zpravidla zcela statické kamery s godardovským tlacháním okolo a pěti gesty narcistního hlavního představitele předváděnými stále dokola. Roubovat na předešlé alegorizující spiritualitu je ovšem možné - proto se asi takovéto filmy točí - a taky je možné, že se pletu a nebyl jsem na výši surrealistického erósu.

Tahle féerie tu zjevně rezonuje o něco méně než ostatní perestrojkoví Solovjevové. Je to tím, že je pro Čecha už trochu velkorusky přepísknutá - Drubič přehrává o 106, já ji nemusel ani v ASSA - vlastně je to velmi obyčejná holka, nijak krásná; taková ta typická žena režisérů, politiků anebo rektorů - o generaci, dvě mladší, sebevědomá, trochu smutná. Scénář filmu je víceméně psaný jako divadelní hra - exteriérů je minimum, většina hmoty scénáře se odehrává během čtyř, pěti plně rozvinutých, obrazově i dynamikou gradovaných scén. Do toho samozřejmě vstupují různé introdukce, retrospektivy, obrazové metafory, druhé roviny, předěly, sny, komentáře, jak už to Solovjov dělal v ASSA - a zde tedy nakonec už trochu natahovaně i časové předěly. Vykloubením obrazotvornosti uvnitř jednoho rozděleného moskevského bytu mi Černá růže – emblém zármutku, rudá růže – emblém lásky připomíná Muratovu: částmi natočenými na černobílý materiál hlavně její pozdější konverzačky typu Ladič. Růže jsou technologicky dokonalý, překrásně manýristický film, nechybí nic z výraziva předešlé ASSA, snad jen ta vážná rovina - tohle je i přes jednu mrtvolku taškařice, dveřovka jak od Labiche. A ano: vlastně o nic nejde, jen o pocity z nastávajícího úpadku a o přípravu na svobodu - neón reklamní nabídky letu Moskva-New York za 9 hodin je určující vizuální motiv; zcela otevřeně se už hovoří o možnosti emigrovat jako Žid, o pokaženém politickém systému, generálové jsou směšní, na pohřebním oznámení už může být pravoslavný kříž a film by měl významově vrcholit - považte! - pravoslavným křtem! pravý vrchol je ale snad desetiminutová scéna, kdy se provalí chuť celého štábu a kapely objevit se zcela mimo děj v orgiastickém klipu. Tehdy to stačilo. Trochu si to porovnávám třeba s Vtáčkovia, siroty a blázni - tam byla tahle rovina taky a tvořila hranu útesu s hlavním tématem pomsty - . Srovnat se dají obě Růže i s pozdějšími komedoškami Kusturici - zejména pro přítomnost (poněkud pasivní) onoho mlaďoška, který na sebe chce vzít hříchy světa. Solovjov ale není nácek, nejde mu o rozplození národa, jen mu asi prostě učarovala nevinnost příští generace - že jejího nástupce nakonec posílá do šikanou a homosexualitou proslulého sovětského námořnického učiliště, no potěš koště, asi to muselo být...

Oproti následujícím Carlovým filmům, které jsem měl možnost vidět, tu není vůbec žádná nahota - kamera vždy decentně ukončí záběr. Jinak to byl podobný mischung žánrů - od rodinné komedie přes komedii volných mravů ukotvenou v době hippies, přes studii různorodosti lidských motivací a reakcí až po psychologické drama (a co říct tu má Carle i něco k vegetariánství, bigotnosti a k individualistickému protestu proti systému). Okolí farmy mi trochu evokovalo Tannerova Jonáše a také mu odpovídalo klubko postav - nicméně Tanner je mnohem důslednější a emocionálně zacílenější. Carle se spíš baví. Průsečíkem všeho toho je zde opět Žena - zařizující, dávající, soucítící, zachraňující, revoltující; zde herečka, která ve své úsměvné poloze kombinuje oční stíny Květy Fialové v plné síle, ďiblíkoidní nosík Kláry Jernekové a bodrost Ženy za pultem. Mix je to prapodivný, ale nenudil jsem se! Když k tomu připočtu krásnou kanadskou krajinu, ovoco-zeleninové výtvarno a barvy jak z Godardova Week-Endu, hází mi to zajímavý kousek i přes to chytání mnoha zajíců.