garmon

Dekorativně-konverzační fantasy na ruský způsob digitální doby: velký omyl. Litvinovu ráda obsazovala Muratova - zajímalo mě co po Muratové smrti dělá. Pořád totéž. Přenesla si textová ostinata a oběšence na jevišti a zůstala afektovaná. Toto je vlastně divadlo. Dlouhá štědrovečerní večeře jako od Wildera, jen o týden později - jde o Silvestr. Je to perfektně vypravené - ehm, je to strašný kašírovaný kýč a to včetně vizuálních odkazů na Lempickou - . Harry-potterovský kašírovaný vizuál se tu snoubí s atmosférou nějaké podivné počítačové adventury situované do kryptolesbického matriarchátu. To, že tu adventurního není nic, vadí nejmíň. Fantaskno občas odkazuje na Andersena - Louskáček, Sněhová královna, vím já... K tomu se ale připlétá quasi-retro nějaké velkoruské aristokratičnosti, a z té mi bylo hned hnědě, hned ekl. I ten plastový pop tu je velkorusky patetický a temný - nas nedogoňa hadr. A bohužel za tím vším není nic, nic, nic - je to navíc nanicované okatě; libuje si to v té dekadenci; divím se vlastně, že toto v protofašistickém putinovském Rusku ještě prošlo (a jsem rád, že Renata projevila se svou přítelkyní tolik duchapřítomnosti, aby obě včas unikly do Švýcarska - třeba tam budou nadále pít šampaňské). Snímek má velkolepou produkci; třeba časem vyjde najevo, co tímto chtěla autorka říci; třeba to rozvine k něčemu se smyslem.

...lehce nepatřičně si tu s komentářem přijdu - téma je bolavé, důležité a má jasnou spirituálu; materiál je z těch nejušlechtilejších, umění vysoké ve všech aspektech. Nicméně mi oproti jiným Angelopoulosům nesedělo v první řadě obsazení hvězd nejhvězdnějších - působí to proti skromnosti a civilnosti filmu jako potvrzení jejich klamnosti; neseděly mi úplně ani dialogy - titulky občas vypadly a já si uvědomil, že bez hlubokých poetizujících Guerrových maxim bych byl rád obešel i v Nostalgii anebo Identifikaci ženy; neseděla mi eliminace jakéhokoliv uměleckého rizika, která tu už vede k riziku autokýče - Angelopoulos opakuje motivy jako readymades (- u Jancsóa mi to nějak nevadí, tady má ale film nápřah ke tvaru, který by mohl být nový, kdyby tvůrci riziko podstoupili - kdyby zde například nebyla figura režiséra-pozorovatele jak v Cestě na Kytheru; kdyby tu nad mollovými smyčci neparádoval hoboj jak v Krajině v mlze; kdyby se to filmově nejvzrušivější neodehrávalo na pozadí veselic atd. -) prostě příliš malá obměna prostředků. Plus podepisuju námitku přepsanou uživatelem StaryMech - co přidaného vnáší latentní elitářství do témat odloučenosti a vykořeněnosti?

Jak kdyby režisér dokonale věděl jak, ale už ne tak úplně co. Forma je chvílemi virtuózní, montáže jsou neuvěřitelné - je to vlastně Vertov v barvě a druhé generace k tomu. Úvahy mi šly i tím směrem, proč je to na svou dobu tak starobní - opart i Xenakis je velmi up to date. Možná, že Clouzot tak nějak překračuje fázi nouvelle vague - mířilo to chvílemi tak nějak k Mazací hlavě, tématem tedy až někam k Modrému sametu, ale to už jen náznakem - tíží to bída buržoazie - tolik se tu o ní namluví! A nakonec je to vlastně spíš svět Peeping Toma - technologicky dokonalá mělkost. Trier v Nymfomance si z toho určitě bral a taky mu to nevyšlo - ono mindfuck je těžké zachytit a rozhodně se k tomu nehodí žádné dekórum.

Pozůstatek evropského uměleckého filmu 60. let jako esence mužského slabošství. Béatrice je tu ovšem nádherná. Patrně nejvíc ze všech vůbec. Herečka tedy nic moc, leckterá čarodějka ji předčila, ale ta fyzická krása laně kombinovaná s malou ukřičenou pankáčkou z předměstí je tu neuvěřitelná. Bohužel hlavní Jeníček Daniel Ezralow mě i přes své neodiskutovatelné fyzické i herecké kvality iritoval celou dobu svým feminním výrazem půjčeným od Gotta při "Odnauč se říkat ne". Jinak je film překrásně prokomponovaný a díkybohu už zde nejde o politiku. I ta etika ovšem pokulhává směrem k machismu a jeho protiváze, mužskému přizdisráčství. Jádra "vizí" mi připomínala v lepších číslech podobné výjevy z Rubleva anebo Zabriskie Point, v těch slabších z Valérie a týdnu divů. Co z toho taky vytlouct. Béatričinu čelist. Je to řiďounké, ale s Béatrice snad ani to neva. Muzika překrásná!

Čtvrtá hvězda vlastně hlavně kvůli Detmers, která měla v téhle době potenciál nové Jeanne Moreau. A krom toho, že nebyla tuctovka ve tváři, byla fyzicky překrásná a krom toho všeho byla před kamerou neskutečně spontánní a uměla zahrát i věci značně temné. Jestli u Godarda hrála trochu vulgární cigaňu, tady je spíš rozvrácená holčina, která neví kudy kam. A má to ráda. U sledování mě napadlo, jak by asi hrála pod Żuławskim. Jinak mě zarazila poněkud děravá struktura filmu, kde vysloveně expresionistické scény s neskutečným tahem střídají takové až jak kdyby animírky, na nichž je zjevné, že by režisér rád vyprávěl obrazem, ale tak nějak úplně nemá co anebo důvod proč. Ten důvod se objevuje ve chvílích, kdy v takových obrazech hraje Detmers zblízka. Jinak to trochu cajdá. V Pěstech v kapsách ještě takové trhliny nebyly - možná to nějak souvisí s tím, co píše Dionysos - režisérovo poznání, že i ideologicky inertní mladá generace, kterou zajímá opravdu jen okamžik, že i ona je ospravedlnitelná. Jako by se tímhle "zmoudřením" film ocital v ideově tak nějak unaveném bezčasí pozdních osmdesátek, kdy už byla dostatečně hutná míchanina levice a pravice, ale ještě se neobjevily politické přelomy a hrozby nového uspořádání světa, na které by mohli umělci páně režisérova ladění najet jako na nouvelle vague. Historka o Leninovi nad schlíplým penisem je vtipná. Mj. Bellocchio je možná o patro spirály výš nad Maem, ale genderově je to pořád prase: Maruschka ukazuje panímandu horem dolem, ale chlapec má pro jistotu na kameru i po promilovaném večeru běloskvoucí, leč ideově nahnědlé slipy...

...už vím, kde viděl Herz louče pro svou Krásku a zvíře. Film je velmi pěkně a zajímavě natočený, u Kummela už podruhé vidím tak pěkný vizuál. Příběh sám nese rysy pořádného výmazu a vlastně drží pohromadě, byť je to brak; přemítám, proč to pro mě vlastně není za víc hvězd - new age zpatlanina vší možné mytologie by mi nevadila, vlastně mi ani nevadilo, že ta herečka vypadala ve svých druhých dvou podobách jak přeoperované Barbie; asi mi ale vadila ta uchichotaná groteskní skurilnost - je to v takových chvílích trochu Mrazík. Přidej trošku satanismu, zamíchej s Andersenem, až se to ohřeje středověkem, okořeň germánskou nechutností a máš to.

Film by byl na pět hvězd, kdyby se vše nemuselo stát "Kým sa skončí táto noc” - Radektejkal tu určuje lepší místo konce filmu přesně. Na druhou stranu, my to poměřujeme decentností československé nové vlny a tohle je blízký východ. Překvapivě otevřeně je tu zobrazena společnost - sice různorodá, problematická, ale Dayan zobrazuje rodinné vazby, sex i drogy sympaticky pozitivně a věcně. Pro mě byla v Agfě přeci jen trochu vyčpělá hudba - ne ta Cohenova - ale ta originální tlačila na pilu jak slovenské rockové osmdesátky - tady jsem cítil trapnost a chtěl být už už za tím hraním. Celek je ale výživný, působivý kus, jiný, silný svět, občas neskutečné obrazy - dívka na okně..

Zjevně už nemocná Montezuma je zde přesto stále ještě příliš mladá; je samozřejmě krásná a trpící buzní matka (matka oteklého filmového syna Alberta, kterého by musela mít sotva v deseti letech a jehož arabský otec by si byl musel dát velmi záležet, aby z Magdy v synovi opravdu nic nebylo - výběr typu není šťastný). Je tu opravdu překrásná kamera a ta to vedle Montezumy drží. Často se používají osmdesátkově nakloněné horizonty, silné je svícení, k tomu vitrážovitá temně zeleno-modro-ohnivá barevnost, někdy záběry jak z rakouské alpské romance, jindy jako z divadla... světlo, voda... Dramaturgicky je to jedna animírka za druhou - pěkné aranže do hudby... Montezuma v nich opět jednoznačně vede - však ji německý film využíval zejména kvůli melodramatickým pohledům - oči měla výrazné, hlavu poněkud velikou, kobylí - brada jak motyka, zde v pozdní fázi její reálné rakoviny mi jí bylo fest líto - loutečka. Z toho občas mrazilo - film je její loučení ("bojíš se ohně?"). Nu, ale jakmile musí proběhnout opravdová "dramatická situace", která by děj někam posunula od "básnění" anebo když některá z postav (nedej bože) otevře pusu, je to většinou bez věrohodnosti; ochotnické divadlo - performativní herectví, balet, němý film se zvukem. A taky s patosem a stylizovaností. Muselo se to jednou vrátit a Schroeterovi postmoderna svědčila. Býval ale lepší s dobrým scénářem (i když ho pak svou kreativitou přeinterpretovával, ba destruoval). Básnění na základě funkční kostry. Když tato není, utápí se mu dramaturgie ve vlhkých snech o velkých citech a o nahých mládencích, kteří by mu mohli být v tom zrcadle podobní, kdyby měli taky dlouhé vlasy - ale hlavně ať jsou nazí! Pak zbývá žel jen vyklopená homo-ero fantazie s "matkou" a s obligátním belcantem znějícím v podstatě permanentně v pozadí - Werner měl vždy ve svých filmech diskošky, to se ví. Když se ve dvou třetinách filmu k jakési hybné operetní taneční muzice přidá spodní disko-beat, není už o absenci hlubokého, skutečného vkusu tohoto tvůrce žádná pochybnost. A k tomu ty růže, ach růže!! Uděláme film plný růží!!! Jednu navíc za mou slabost pro žitý kýč.

Nejpěknější je na tom asi kamera první třetiny - sice je trochu zatěžkaná materiálem a cítím z ní trochu starobu (ty zoomy!), ale odlesky Kučerových prací čtvrt století předtím tam jsou - vypráví, umí to. Nádherná je práce se světlem, povedly se exteriéry, pánové měli dost štěstí na mlhu i na lokace. Zbytek je hodně pomalý, televizní, občas byly otravné zdlouhavosti v naraci i toporné dialogy. Herci nejsou špatní, září tu Kaplanová - hraje vše stejně, ale má to tvář. Ivo Gogál má silný slovenský přízvuk. Autor hudby Oldřich Flosman, dle popřevratové hudebněvědné tradice jedna z největších sviní období normalizace, nebyl špatný skladatel - zde se vesměs omezuje na šostakovičovské atmosféry anebo na aranže historické hudby.

Křoviska, pláně, soutěsky, rokle. V Gruzii muselo být v dávných dobách krásně. Je to už dávno – z hradů zbyly zdi, v nejlepším případě stojí uprostřed krajiny komory, chlévy, zbytky kamenných staveb. Ve stromoví se ztrácí / jsou ztraceni lidé – motiv, který přechází z Gruzínské kroniky XIX. století. Oproti ní je posun ten, že je přeci jen jakási naděje možná: ve vězniteli se něco pohne a pustí zajatce na svobodu – děti utíkají lesem... Trojici poutníků se zželí uprchlého chlapce a putují spolu. Ale proti pohybu dobra se napínají skutky dalších zlodějů, šílenství dementních starců i zoufalá pouť dalších zbloudilců. A vypadá to, že dobra je stále méně: obchodníci s lidmi a ďábelští katalogizátoři zvítězí i tentokrát. Nevzdělanost. Tak by býval mohl točit po Marketě Vláčil. A uměli to tak Maďaři - portréty zla a dobra, kompozice v krajině, pozvolnost, meditace. Původ toho je asi v Bergmanovi.