garmon

Baráky, všude zima, bída, dráty, dobytek, rodové vazby; lepší Kazašky v kožiších, horší Kazaši napůl upití. Obchodují tu s kožkami, tu vydělávají v lokální mafii. K tomu občas sovětský jazz v mrmlané kazaštině a večer při petrolejce v televizi Poslední tango v Paříži. Netřeba upozorňovat na zanechání naděje před branami, tady nikdy žádná naděje nebyla. Díval jsem se na Aksuat kvůli filmu Jehla, který je skvělý. Aprimov je rovněž autorem kazašské nové vlny, kterou umožnila perestrojka. Pro mě to je totální exotika a uvědomění si, že i ve střední Asii existují lidé, kteří milují film coby výpověď o světě. Obrazy jsou překrásné.

Film trpí přílišnou délkou, jinak je velmi dobrý - původně to byla vícedílná televizní série, to to vysvětluje. Vzhledem k tomu co jsem dosud viděl, mi to připomnělo postmoderní mischung žánrů ve filmech Gillese Carla, s tím, že u Carla chyběla mystická zanícenost vlámské povahy (po přečtení knihy dodávám, že i válečná zkušenost Evropana). Taky jsem ve zfilmování registroval zvláštní mix popartu a retra, jaký si pamatuji ze Sladkého času Kalimagdory. Občas se děj žene jak v Profesionálech (jim odpovídá hudba), je neskutečně nastříhaný (spíš nasekaný), všudypřítomná je erotika mezi hlavním hrdinou a jeho vrstevnicemi - to mi lehce evokovalo Verhoevenův Turecký med - ta doba tomu odpovídá. ...a pak jsou zde halucinační a hororové pasáže, které působí velmi originálně a nepřipomněly mi nic co znám. V poslední třetině je trochu znát, že aby se nitky pospojovaly, stane se většina postav stafáží. To se v knize nestane a zde je to zejména proto, aby se uplatnili i další herci. I tak je konec filmařsky excelentní!

Senior seniorům. Když se mi podaří si příště při jízdě za pomalým autem s šedými vlasy vybavit Podzimní zahrady, užiju si ji víc.

Z mých dosavadních Iosselianiů jsou Brigandi zatím nejvýpravnější a nejzávažnější. Je to takové Otarovo Pokání ve smyslu Abuladzeho. Ani jeden ze jmenovaných atributů mu bohužel úplně neprospívá - je těžké se od aktuality profilmovat k živoucímu zobecnění anebo ještě spíš Iosseliani zde nehovoří o ničem, co bych neznal a jeho vyústění jsou předpokládatelná. Étos všeho ale zůstává stejný jako v jiných jeho dílech: akcent na přirozenost, prostotu, touha vymknout se karmickému řetězci, neopakovat nedobré, byť společností zažité mechanismy, skeptický pohled na hodnoty v uvozovkách, na vývoj společnosti, na křivení mladých atd.. Film je vizuálně překrásný, oproti jiným Otarovým opusům je i o dost pečlivější v detailech a v realizaci obecně. A je tedy oproti jiným jeho filmům i hodně smutný. Hereckou hvězdou tu pro mě krom postavy Krále hrané Amiranem Amiranašvilim byla gruzínská laň - femme fatale Nino Ordžonikidze.

Iosselianiho umění je velmi jemné. Nezatěžkává světobornými a spasitelskými idejemi, není velkolepé ani patetické. Je tu provázanost multikulturní radosti a morálnosti drobného, soukromého ve smyslu intimity, lokálního ve smyslu ukotvenosti – těch míst a oblastí, v nichž se nad malostí a závistí dá spíš pousmát anebo jí litovat, než nad ní naříkat, ustrnout anebo se topit v její temnotě. Narda Blanchet v hlavní roli se stala mou novou hvězdou - dlouho jsem neviděl tak bezprostřední herecký projev.

Tenhle Iosseliani je jeden z nejlepších, které jsem viděl. Je ale složitý - hodně postav, zápletek, emocí, přeskoků; hodně rovin. Možná proto je tu v modrých. Styl ještě piloval, leccos je jen lehýnce nahozené a jak kdyby ze srandy, výraz je tu ale závažnější než co znám z jeho pozdějších prací - jde o životy. Krom Etaixe a Tatiho tu poprvé vnímám i značný vliv Buñuela - ty propletence i to demaskování absurdit mají surreálný šmrnc. Nepochytal jsem zdaleka všechny souvislosti, ale nevadilo mi to - celek dává jednoznačně najevo názor i postoj tvůrce. Krásné kino!

„Idea, která nás spojuje a které sloužíme, je ideou státnosti. Mohutný, silný stát, to je ideál, pro který jsou Rusové ochotni trpět, obětovat i život. Je to iracionální idea. To není ono pragmatické evropské usilování získat maximální osobní výhody. Je to idea ruské duše, v které se rozplývá naše individualita. Ale dává nám to stokrát víc. Pocit příslušnosti k velkému organismu. Pocit ducha, síly a nesmrtelnosti. Západ vždy znevažoval ideu naší státnosti. Nebezpečí nespočívá v západním myšlení, ale v nás samotných. My sami hltáme módní myšlenky ze západu, očarováni jejich zjevnou racionalitou, netušíce, že právě v tom je jejich ničivá síla. Ale naše vlastní idea nakonec vždy zvítězí. Všechny naše revoluce nelikvidovaly, ale posilovaly stát, a to platí stále.“

Hudba je tu podivná, občas míří do artifici stylu, ale klame; ragtimové základy v jinak poměrně bohaté aranži se navíc jen zřídkakdy pohnou k většímu švunku. Je to trochu hudba jakou dělala v té době třeba Kate Bush, ale bez její ulítlosti a charismatu: Carole Laure neuměla nikdy moc zpívat a bohužel ani hrát - její půvab je zejména v samozřejmosti s jakou hraje nahá, zbytek je trochu Anna K, trochu Dáda. Vizuál toho je taky zvláštní. Když to porovnám s mistrovskou Forbidden Zone vzniklou v podobně přiznané divadelní stylizaci, toto je výrazně slabší: tak nějak to nemá názor. A kdyby to stálo celé jen na "zkouškách" muzikálu, bylo by to ještě dobré - bohužel se do toho plete ještě zápletka krize Laure s manželem Fureyem, a k tomu ještě eko-zápletka ohledně jednoho pěkného pozemku, a k tomu ještě zápletka, kterou Carle opakuje dokola - totiž, že je Laure komusi mrtvému podobná, a k tomu ještě zápletka o tom, jak dobře se má barmanka divadelní hospůdky se svým mužem atd. Chytá to moc nevýrazných zajíců naráz - ani jeden není vtipný, ani jeden není nosný. Aspoň, že to není tak elitářsky nablblé jako All That Jazz. Byl jsem zvědavý s čím Carle přijde - prvky muzikálu už jsem u něj viděl, zajímalo mě to; neurazilo, ale dokoukal stěží. Slabé tři.

Viděl jsem zde už vliv Wenderse a Akerman - to v sedmdesátkových Angelopoulosech nebylo. Jediná výtka - ke konci se příiš tlačí na pilu. Tedy, řekl bych: Guerra tlačí - znám to i z Nostalgie, je prostě takový. Výkřiky o andělích hraničily se sebeparodií. Přesto na pět. Myslím, že se to dá chápat jako pouť everymanů světem.

Krásná ukázka evropské mytologie bez infiltrace nibelungovštiny - aneb takoví jsme byli předtím, než nám do hlavy natloukli pány prstenů s přibližně jednou detailně na kameru rozšmelcovanou obludou za minutu. Do lesních vizí z Twin Peaks se to nepouští, na druhou stranu bych se vsadil, že tenhle film viděl L. von Trier před Antikristem. A je to i trochu Ronja, dcera loupežníka, možná Jakubiskova Teta a vlastně co: jen Anče s Kubou tu scházejí (a taky je to trochu Iljenkova Mavka a to je pro mě důležitý film). V takovémto příběhu musí kromě kamery hrát zákonitě obrovskou roli hudba. Piersanti obstojí co se týče rozsahu - je schopný velmi dobře evokovat i doplňovat. Když se ale pouští do autonomní oblasti, je v tom slyšet tu Grieg, tu Ravel - a to bohužel nejen stylem. Scénář samotný je překrásný - nebyl bych to do novinářského psaní Buzzatiho řekl. Jednu dolů za přeci jen obstarožní filmovou naraci.