garmon

Budiž řečeno, že autorem hudby NENÍ pouze Martin Smolka, ale z poloviny i Miloslav Kabeláč - Smolka vybral skladby z Kabeláčova Zrcadlení.

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou.

Vynikající předloha - knížka mě v dětství moc bavila. Je plná reálií staré Prahy a LSD - doporučuji - autor Josef Hanzlík měl fantasii divočejší, než Miloš Macourek. Pohádka trochu ubírá z drajvu předlohy. Je v ní dost sídlišť a klučina není úplně přesvědčivý. Navíc chybí továrna na barevné zápalkové hlavičky, cheche. Ale průšvih to není.

Po letech mi spousta věcí zestárla - Chabrol neměl nikdy dost nadhledu nad žánrem melodramatu, neměl ani dost švihu pro cinema verité - při vší dobré vůli pro mě Serge dnes trpí rozvleklostí a s ní spojenou režisérskou bezradností, bernanos-vštinou bez bressonovské kázně a hlavně patosem, který přitom Nová vlna ráda splachovala.

Nevím, co všichni mají - na sobotní odpoledne mezi sexem, jídlem a mytím nádobí to bylo náhodou mnohem lepší, než Vykoupení z věznice Shawshock-). Myslím, že nízké hodnocení většiny lidí zde je způsobeno studem za vlastní pubertu. Výtečná hudba!

Na tomhle je patrné, jak v osmdesátkách Ottinger kultivovala svůj feminismus ve prospěch příběhu a "profesionality". Tenhle film je naprosto v duchu němé kinematografie, text je použit v zásadě jen pro proklamace (a propagandu). Struktura velmi řídkého příběhu je pohádková - vše se vždy nutkavě a rituálně několikrát opakuje, dokud se tvůrkyně nezbaví svých neuróz a nedovolí příběhu poposkočit k další fázi. Snímání a dramaturgie (!) jsou natolik neorganické (ve smyslu ne-filmového ne-prolínání, nechávání jednotlivé situace totálně - a podle mě zbytečně - vyhnít ad absurdum), až to tvoří poetiku. Na druhou stranu - vizuál je už tady překrásný, naprosto profesionální a dotažený do detailu - dodnes nádherné obrazy, překrásné snímání, dokonalé uspořádání mizanscény. Poněkud fašistická estetika, móda zcela v duchu nastupujících osmdesátek - ať to byly lesby jaké chtěly, pořád jim to myslelo ve fashion-)). Představoval jsem si, jak nějaká lízalka řekla druhé: "Tabea dodělala s Ulrike ten nový film" - a šly. A fakt se smály, protože to celé bylo šílené a absurdní.

Muratova měla vždycky ráda děti – jsou hrdiny jejího předposledního filmu Melodie na flašinet, objevují se ať už jako hlavní hrdinové anebo hybatelé příběhu v Dlouhých loučeních a pak v Citlivém milicionáři, v Třech příbězích, v Čechovovských motivech … Mezi šedými kameny je z této linie. Všechno ostatní je tu ale pro Muratovu dost netypické – především je film retro – sice není zdůrazňované okatě, ale kostýmy a domácnost jsou přibližně z konce 19. století. Přišlo mi, že se tu Muratova shlédla v Bergmanově Fanny a Alexanderovi – odpovídá tomu určitá fantastičnost děje i zobrazování dětského světa. Na rozdíl od Bergmana měla Muratova špatný filmový materiál (alespoň kopie na netu je hodně vybledlá a neostrá) a především měla ruskou školu a odjakživa tíhla k modernistickému výrazivu – začátek filmu připomene Tarkovského – a to včetně výrazného motivu šplhání na strom (Ivanovo dětství atd.), scény z ruiny kostela zas Paradžanova či Abuladzeho – šifrovaný jazyk dialogů, v nichž je sem tam vpletena udička na cenzuru, narážka na nemorálnost režimu, nespravedlnost okolo. Bohužel na mě z toho všeho padala strašná nuda – námět o osiřelém soudcově synu, který utíká do rozpadlé krypty místního kostela mezi žebráky působí zajímavě, ale nějak se tu nedělo víc, než že se neustále zdůrazňovala ne-odpovědnost dětí za své otce, jejich nevinnost, případně propast mezi soudcem a souzeným. Možná, že se na výsledku projevily pověstné cenzurní zásahy, které sice umožnily Mezi šedými kameny uvést na západních festivalech, ale které Muratova považovala za natolik destruktivní pro vyznění díla, že se pod ně odmítla podepsat. Kamera je překvapivě střídmá, Ruslanova už je tu pěkně opláclá a nelyrická. Vasja je z rodu protivných uvřískaných dětí, které u Muratové moc nemusím (Tři příběhy). Napadá mě ještě, že téma žalu ze smrti nejbližšího se objevuje v úvodním filmu ve filmu v Astenickém syndromu. Jeho jazyk mi byl bližší: při své nepokryté apelativnosti, neaspiroval tak okatě na nějakou závratnou symbolistní hloubku. Závěr je pěkně muratovovský - střižený podle Godarda, ale přetavený do vlastní řeči a výrazu. Tohle není pro každého.

Žulawskému lze věřit jeho běsy. V tomhle filmu je spousta barvotiskových záběrů, které by mohly být velmi špatné, nebýt režírovány výsostným umělcem. Samotný koncept umělce jako šílícího bezmocného nástroje Génia je riskantní. Žulawskému to vychází. Jestli jste se u Umělcovy smlouvy lehce nudili, zkuste tohle. kongamato2 výstižný. 90%

Bohužel shlédnuta kopie s příšerným (!) anglickým dabingem, který mi bral potěšení z italského temperamentu i herectví Gianniniho. První půlka filmu by taky byla max za *** - potíž vidím hlavně v tom, že spousta zápletek na tohle téma se stala časem klišé anebo i dobrou dojnou krávou. Byla generace filmů (Nuit et brouillard), z jejichž autenticity mrazí dodnes. Tohle už jen rozmělňuje věčné pacifistické pravdy a dramaturgicky se to posouvá ke stejným křižovatkám, za jaké měla za pár let Meryl vyinkasovat Oscar (r). Dobrá, dobrá, furt milejší kombinovat hrůzu s cynismem, než se sladkobolností anebo hrou na dokument a počítat si vzadu, kolik mi to vynese schindlerů (r). Film je slušně udělaný (děsná hudba, laciné animirky, nedokonalé komparzy - co už). Shirley Stoler mazéééc!!! Takovou Němku, aby pohledal - musim na ní dát tip své lesbické známé-). Ke komentáři Kobejna - Pasqualino NENÍ dobrotivý. Je to podobný typ, jako náš starý známý Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále - veze se s dobou, je to blb, vlastně i doscela dost hajzl. Kecy o tom, jak kdo miluje život jsou podle mě nemístné, protože jestli tenhle film něco váží, pak je to hodnota vysmáté cti a oproti ní hodnota zkušenosti, která na čest rezignovala.

Někde jsem o tomhle četl, že Jankovskij tu předvádí sebezničující tempo - občas z toho mrazí. Film je dodnes velmi svižný, bez špetky nudy. Skvělé dialogy, výtečná dramaturgie i výběr herců (Gurčenko) - Sověti v té době byli na vrcholu "morálního neklidu" - ve zpětném pohledu se máloco západního z té doby dá srovnat s filmy rideau d'fer (při sledování mě napadla jalovost posledních Truffautů - relativní saturovanost bez nutnosti boje o vlastní hlas vede k ustrnutí). Poznámka sharky o Americké kráse je celkem trefná - jen Jankovskij je úplně jiný typ a taky není třeba řešit něco jako homosexualitu-)). Cameo Michalkova v "Letech" je podle mě přiznání vlivu - a tady lehká kritika - stejně jako Michalkov, tak i Balajan provádí "úlitbu" přes "dobrý sovětský lid" - hlavnímu hrdinovi všichni cizí lidé na ulicích pomáhají, je skrz ně vykreslována ta srdečná širá Rus - ukazovat realitu se moc nesmělo (Astenický syndrom). Ale třeba to je jen náhoda. A: je náhoda, že se v tolika ruských filmech objevuje drezína? (Stalker, Chrustaljove, vůz!)? Viděl jsem před tímto pár děl Ulrike Ottinger ze stejné doby a opravdu jásám nad zábavností a tempem Sovětů-).