garmon

Tady je Trier ještě napůl provinční Dán a napůl v zajetí Tarkovského - bez špetky podbízivosti, výsměchu a manipulativnosti svého zralého období. Co zbývá? Trochu řídký, teorematický děj, motiv zrady nejbližšího, hořký pro oba dva, kontemplace lesa, expresionistická výprava, tématika malého člověka přejetého dějinami i transcendence na nich nezávislé; severský chlad, autopes a krtek... Hořící mrtvola (luceat) a vypíchnuté oči (luceat)... Jaké jsou podoby osvobození? Z tohoto vyrostl Prvek zločinu (kamera) a Evropa. Vzpomněl jsem si na helikoptéro-vzetí v Epidemii i na zjevení Messaliny v Nymfomance. Trier byl dobrý - jako každý má ale svou mez. Tady ještě není tolik patrná 4.6*.

Nedýchal jsem podobně jako Pohrobek. Téma je ze Solaris: předtím, než se Krisovi podaří zbavit se Harey (nebo Harey sebe sama...). Krom toho v tom shledávám podobnost s Céline a Julií - ve vraceném čase a možnosti vystoupení z bludného kruhu. O to radši jsem byl, když se Rivettovi podařilo překonat hořkost - byť jen kapesním způsobem v pár minutách na konci. Krásná pohádka je to!

Tenhle film je dokonalý - hudba, Susannah York, kamera (kamera!! kamera!!!) - jen je trochu škoda, že se všechna ta nádhera odehrává jen kvůli vraždě - vražda jako zakončení filmu je jeden z nejbanálnějších výdobytků americké kinematografie (hehe, Larsi von Triere...).

Začátek filmu je frapantně okatý - dal bych mu stěží tři hvězdy - polopaticky ukazuje, co kdo kdy jak a do toho nás příliš rychle hází doprostřed situace - kromě drobného Taylorčina zaváhání s ukradenou mincí obě rázem vstupují do rolí - bez zakolísání, bez tajemství... Navíc jsem viděl kopii (špatnou???) s neskutečně špatným střihem facky, která padne během první minuty "hry" - za ten by se nemusel stydět ani Buňuel - hle hranice subverze a nekvality-). Pak se ale vše začne stavět a stavět a i přes můj rezervovaný postoj k žánrovým filmům (tohle je trochu Carrie, trochu horor... nevím - Losey je divnej režisér), prostě mě to dostalo. Příjemné bylo, že si člověk fakt nebyl až do konce jistý ani morálkou, ani povahou osob, natož koncem. A obě báby hrály jak o život. A ten Dior-). 4.6 * - zaokrouhluju...

...aneb scirocco jako vítr nesoucí extrémně proměnlivé počasí: jednou jsi dole, jednou nahoře. To pak i ty revolucionářky šíliou, když začne vát - lesbické scény jsou tu lehce navíc... Občas nádherné obrazy - János Kende je tu génius -, tematika u Janscóa klasická (a jediná možná u politického umění). Ticho a křik tuhle šachovou partii s lidmi umocnil patrně i díky znalosti národní tématiky - zde je přeci jen patrné, že jde o zakázkovou výrobu (ta Jancsóa poznamenávala častěji). Je to pro minimum záběrů patrně nejextrémnější Jancsó.

Na tom, co z toho zbylo, je asi nejzajímavější děsivě realistické umírání Eddie Constantina a pak pár trierovských vtípků (pudl). Příběh celku by byl asi podobně spekulativní a nepodstatný jako je v Element of Crime - a od toho způsobu se Trier odkláněl už v Evropě - takže chápu, že od strukturalismu Dimension v klidu odešel. Na druhou stranu ten posléze přijatý "strašák" mladých art-scénáristů z Epidemie "...policajt a kurva???" je patrný a plnými doušky užívaný už i tady: v torzu Dimension se střílí jak ve Dni pro šakala a i vizuální styl odpovídá chladné anglosasko/skandinávské kinematografii. Osten, který Trierovi přičítám k dobru je dlouholetá inspirace severem východu a konkrétně Tarkovským (model "Tarkovský byl Kristus světové kinematografie, já budu její Antikrist" - nacházím v řadě aspektů: ve formě, záběrech, v motivech, v použití stejné hudby, a v citacích a tématech napříč celým zralým Trierem od Prolomit vlny až po Nymfomanku - a logicky z toho Tarkovský vychází stále vítězně.

Za těch pár silných momentů ("...moje představa o Bohu je jiná."). Bavilo.

Tohle je ekvivalentní například k Jirešovu Křiku (samozřejmě s výhradou tématu) - další východní godardovský epigon - Godard musel být fakt Bůh... - ale i kdybych vzýval svého boha, přesto bych asi svou hlavní hrdinku nevybral podle toho, že je či není dvojnicí Maschy Meril v Une femme mariée (a to včetně účesu...). Iritoval mě tu maximálně ten "mírný pokrok v mezích zákona" - jazz ano, ale 10 let starý, bez drog a divočiny roku 66, západ ano - zejména vrstva ambasadorů a kontrast k "prosté" sovětské mládeži. Vzpomněl jsem si na jednu delirantní podobnost: ve filmech pro děti o "Lucii" postrachu ulice z osmdesátek mě jako dítě fascinovaly západoněmecké výrobky - kde se sakra dá sehnat ta krásná plastelína? Vůbec mi nedocházel sortiment a interiéry - v Červencovém dešti je takhle velelež všudypřítomná - hlavní hrdinka má nádherný sestřih, luxusní paletko podle poslední italské módy, nepracuje, popíjí v luxusních vinárnách s "povrchními intelektuály" a la Antonioni (ne, nejsem zastánce neorealistické zakotvenosti - jen dovedu ocenit "roli", kterou tak vehementně sehrál Alexandr Mitta). Navíc jsem četl Mandělštamové paměti - v SSSR prostě nebyly pomalu boty. Natož paletka. Červencový déšť jsem proto vnímal nějak jako účelové lži Jeana-Paula o SSSR - ... Jestli Vás zajímá mládež, život v moderním sovětském městě, kolorit šedesátých let, Nová vlna po sovětsku, mrkněte na Muratovové Krátká setkání a zejména Dlouhá loučení - tam je to ryzejší.

Je to celý jeden proud a tradice (vnímám ji ve slovanské kultuře: Karamazovci, Taras Bulba, Všichni dobří rodáci, Zbehovia a pútníci, Undreground). Tyhle morytáty mají různé podoby, ale vycházejí ze stejné osnovy, kterou najdeme už v Sedmi proti Thébám (ostatně, Brochovi Náměsíčníci jsou formálně také velmi blízko). Bratrovražedný boj: tuhle více švihnutý ideologií, tamhle kosmogonií anebo třeba velkou lidskou láskou. Zajímalo by mě, jestli se časem objeví někdo, kdo natočí tuhle formu nezávisle na politice – ani v jednom z předešlých nejde oddělit lidský osud od bytí ve skutečnosti (Iljenko o metafyzický přesah nezápolí, ten se navíc objevuje i tak, ale v porovnání třeba zrovna s Jakubiskem stojí mnohem pevněji na půdě reality – byť s úlitbou stalinisticky bílé uniformě v závěru). Iljenko je taky zcela přesvědčivý v dramaturgii. Příběh je silný, bez césur a zbytečných odboček, autor velmi dobře ví, kdy je nutné přidat lyrické intermezzo, a proč co zopakovat (repríza scény na voru v závěru)… Spousta věcí je z dnešního (a západního) pohledu nedokonalých (postsynchrony, herecký patos), vůbec mi to ale nevadí.

Smutný film o lesní žínce, která osudem jakoby z oka vypadla Dvořákově Rusalce anebo Andersenově Malé mořské víle. Nejkrásnější na filmu je samo kamera a v ní zachycení žínčiny nevinnosti na jaře - uprostřed bažinaté krajiny břízek hledá podle sluchu flétnovou melodii, která ji zničí. Anebo jí dá tu opravdovou nesmrtelnost... Vynikající je v tomhle napůl pohádkovém kusu i hudba - od člena Kyjevské avantgardy Jevgenije Stankoviče - kam se už v době natočení Mavky poděla dobrá česká filmová hudba...