Sobis87

Z tohohle filmu mi v paměti uvízly dvě věci: 1) přemrštěná akční sekvence se splašeným stádem koní, která byla jistým způsobem "cool" a zábavná; 2) neskutečně přemrštěná závěrečná akční sekvence ve (na) vlaku, která už byla jen hrozně debilní a neskutečně nudná...a zbytek filmu nic než nevýrazná nuda.

Líně manipulativní, rádoby sociopoliticky uvědomělé polohovno...

Charlize Theron, pár fajnových nápadů a několik pěkných architektonických kousků, tak to jsou asi všechna pozitiva tohoto nudně zrežírovaného a hlavně neskutečně pitomého sci-fi béčka. Díky zabijácké trávě (!) na tenhle film ale asi jen tak nezapomenu. 30%

Murphyho zákon pro tento den zní:"Zahraj si v komedii, kde tě namaskujou za starou tlustou babku a dál už budeš natáčet jen samý sračky." Eddie Murphy o tom ví své. P.S.:Mizerové 2 a Divočáci jsou samozřejmě vyjímky potvrzující pravidlo.

Běsnící křesťané vtrhávají do alexandrijské knihovny a hází na kupu veškeré vědění lidstva zapuštěné v pergamenech. Celý záběr se pomalu překlápí vzhůru nohama a nebesa jsou najednou níže než lidské nohy ušpiněné od hlíny. Svět se převrátil pod náporem víry. Z velkého nadhledu pozorujeme masu křesťanů připomínající hejno mravenců, jak zuřivě bere útokem baštu lidské moudrosti. Z vesmíru se celý svět zdá být klidný – nevidíme a neslyšíme jediného člověka. Lidský život je najednou tak „malý“…a víra…tak prázdná Alejandro Amenabar nenatočil další řadovou historickou podívanou, nýbrž výživnou glosu na téma víry, fanatismu, intolerance, kterou navíc obohatil i invenčním vizuálním přístupem alegorizujícím lidské počínání. Filosofie a vůbec celkové vědění zde stojí v opozici s vírou (v tomto případě křesťanství, avšak celkové vyznění lze pojmout univerzálněji) urputně nepřipouštějící alternativy. Agora je myšlenkově podnětnou podívanou, která degraduje povrchní atrakce, bojové scény zde nemají jen potěšit oko, nýbrž demonstrovat sílu zfanatizovaného davu, zbrklost lidského počínání ovlivněného emocemi, atd. Amenabar využil rozpočet nikoliv pro smyslové opájení diváka, nýbrž pro věrnou (přiznávám, značně diskutabilní toto tvrdit…) a uvěřitelnou rekonstrukci antického světa, aby stvořil adekvátní kulisu pro niternější příběh zahrnující vedle výše řečeného i střízlivou (avšak působivou) romanci. Spolu s hypnotizujícím hudebním podkresem se mu podařilo stvořit tu správnou atmosféru nelehkého života té doby a díky skvělým hercům člověk promine i rozhodnutí užít ve filmu neodpovídajícího anglického jazyka – natočením v latině by měl film ještě menší finanční potenciál. _____ Alejandro Amenabar natočil historickou podívanou, která se vzpírá běžným představám o žánrovém filmu, či ho spíše povyšuje skrze originální prvky a myšlenkovou hloubku. Celý příběh je velmi poutavě odvyprávěný a ani na minutu jsem se nenudil. Sledování Agory je rozhodně myšlenkově obohacujícím zážitkem.

Pasažéři: ikona dobrodružných filmů Harrison Ford; král charismatických záporáků Gary Oldman; Glenn Close; William H. Macy, ad. Pilot: Wolfgang Petersen - režisér skvělých thrillerů S nasazením života, Smrtící epidemie a Ponorka. Vyhlídky na příjemný let se bohužel velmi záhy rozplynuly především díky Andrewu W. Marloweovi (scénárista seriálového shitu Zmije), který dráhu letu určoval. Pasažér Harrison Ford po celou dobu cesty trpěl nekontrolovatelnými záchvaty patriotismu, což se dá prohlásit i o pilotech v doprovodných stíhačkách. Pilot Petersen se snažil seč mohl, avšak těch turbulencí během letu bylo velké množství. Do stejného letadla už nikdy nevlezu.

Druhá celovečerní Akta X jsou pro mne velkým zklamáním. Čekal jsem, že se Chris Carter po tolika letech vrátí s něčím vyjímečným, s něčím co se bude moct rovnat tomu nejlepšímu z dlouhé série, která mi kdysi přivodila nejeden ošklivý sen. O to více jsem byl zaskočen tuctovou zápletkou, která je prakticky prostá jakýchkoliv paranormálních jevů, které byly pro sérii vždy typické. Jistě i v seriálu se našlo několik ryze detektivních dílů, kdy se agenti potýkali "pouze" s "normálními" psychopaty, ale abych pravdu řekl, Akta X: Chci uvěřit se i jim ve spoustě věcí stěží vyrovnají. Zápletka je hodně strohá a v klidu by jí vystačila seriálová stopáž, což je u téměř dvouhodinového filmu s prominutím průser. Tvůrci to vyřešili po svém a ve zbytku se řeší vztah mezi oběma agenty a abych řekl pravdu, i když mě pouto mezi Mulderem a Scullyovou v seriálu nebylo vůbec lhostejné, na celém filmu mě štvalo ze všeho nejvíc. Tak nevěrohodný vztah (to, že se Mulder a Scullyová stále oslovují příjmeními, působí poněkud úsměvně), psychologii a křečovité až otravné dialogy jsem už dlouho neviděl (v rámci žánru a očekávání samozřejmě, oproti takovému Saw jsou Akta X divadelním majstrštykem). Film ale v poslední třetině trochu přidá na obrátkách a při finálním rozuzlení nechybí ani pořádná porce napětí a párkrát mě i nepříjemně zamrazilo. Carterovi se dokonce párkrát povede vykouzlit několik atmosférických a šokujících výjevů, nebojí se gore scén a celková atmosféra není vůbec k zahození. Tohle všechno je ale pořád málo na to, abych mohl druhá Akta X označit za nadprůměrnou podívanou. 50%

Sovětská verze známé arabské pohádky mě hned v úvodní scéně příjemně překvapila na svou dobu kvalitními vizuálními efekty a užitím širokoúhlého formátu, který dal naplno vyznít velkolepým (avšak zároveň i poněkud strohým) kulisám. Samotný příběh Aladinovy kouzelné lampy je však vcelku prostý a některé konflikty mi v něm přišly vyloženě odbyté – např. hlavní záporná postava, která se mi zdála být tou nejpoutavější, velmi záhy z děje zmizela, aby do něho opět zasáhla až v samotném závěru. Další sovětské spotřební zboží bez větších ambic.

Jelikož na tvorbě Tima Burtona ujíždím už od dětství a všechny jeho filmy si s radostí pouštím pořád dokola (i tu slabší Planetu opic jsem zvládl dát více jak jednou), na jeho adaptaci Alenky v říši divů jsem se neskutečně těšil, neboť právě knihu Lewise Carrolla považuji za ideální látku pro tohoto expresionisticko-dekadentního tvůrce. Bohužel už v úvodu musím říct, že tato Alenka není až tolik Burtonova, ale spíše Disneyho a mistr si vzhledem k obrovskému rozpočtu nemohl až tolik vyskakovat a z psychedelické cesty do říše divů udělat podívanou promelou rodinu. Vzhledem k dosavadní mistrově filmografii musím přiznat, že je Alenka spíše zklamáním, neboť morbidností a dekadence výrazně ubylo (ač nějaké to vydloubnuté očičko se na nás přece jen vykutálí) a věřím, že kdyby bylo místo digitální technologie užito klasických a temněji laděných kulis – prostě něčeho ve stylu Ospalé díry – byl by výsledek ještě o něco impozantnější. To by sice mělo za následek úbyt potenciálních diváků (rozuměj děti by se pokadily strachy) a vzhledem k zobrazovanému fantasknímu světu by se náklady na produkci asi ještě výrazně navýšily. Takhle je Alenka divácky o poznání schůdnější, avšak digitální technologie k Burtonovi prostě moc nesedí. Samotné postavy by se ale digitálnímu ztvárnění už nevyhnuly a pokud se jedná pouze o ně, musím uznat, že se povedly.Neříkám, že se samotné prostředí také nepovedlo, ale pro jistou sterilnost jim prostě chybí ten správný „burtonovský“ duch. ______ Naštěstí je Alenka od první do poslední minuty napěchovaná různými nápady, ať už se jedná o ty vizuální nebo o veskrze infantilní vtípky. Scénář sice není nijak objevný, ale zase si docela dobře pohrává s původní předlohou a nabízí jakési pokračování/reimaginaci již známého. Největším průšvihem celého filmu je jeho samotný závěr, který zbytečně narůstá do epické šíře a to, co následuje po návratu do normálního světa, zase popírá Burtonovu nekorektnost a zbytečně moralizuje. _______ Dost ale bylo kritizování, neboť takhle se zdá, že se Alenka moc nepovedla, což rozhodně není pravda. Jestliže Burtonův nový film kvalitativně trochu ztrácí na stylizovanosti, u někoho částečným oproštěním se od svého vizuálního rukopisu (Sweeney Todd byl zase kritizován pro to, že se ho držel a nepřinesl nic nového, co tedy od Burtona vlastně chcete?) a kvůli slabšímu konci, plusové body zase sbírá díky provedení postav, hereckému obsazení a samotným postavám celkově. Nemalou pozornost na sebe již tradičně strhává Johny Depp v roli Kloboučníka a jeho kreace nejvíce připomínají kombinaci Jacka Sparrowa a infantilně šáhlého Willyho Wonku. Depp zde ale nemá hlavní roli a ve filmu se objevuje v menších epizodkách. Nejvíce prostoru patří samozřejmě Alence a Burton si zaslouží obrovskou pochvalu za obsazení Mii Wasikowska, která je nebývale okouzlující a talentovaná zároveň a pro tuto roli se dokonale hodí. Crispin Glover jakožto Spodek je dostatečně úlisný a vedle mnoha povedených digitálních postaviček si zaslouží zmínku kočka Šklíba, která je parádně animovaná a navzdory tomu, že jí tvoří jen „jedničky a nuly“, oplývá okouzlující osobností. Kapitolou samou o sobě jsou pak obě královny – Červená a Bílá. Helena Bonham Carter – vedle Deppa další nezbytný článek v Burtonově tvorbě – je jakožto bestie s velkou hlavou, která chce furt někomu sekat hlavu, velmi zábavná a její ďábelské přehrávání patří vedle Deppova infantilního křepčení k tomu nejvýraznějšímu ze všech hereckých výkonů. Avšak dle mého nejlepší a nejzajímavější postavou v celém tomto universu je Bílá královna, která se také nejvíce blíží Burtonově předešlé tvorbě. Pod křehkou a líbivou skořápkou se skrývá něco zvrhlého a nemám tím namysli jen nějaký ten plivanec do poháru a zálibu v poněkud zvrhlejších formách přírodních věd, ona už i ta strnulá princezničkovská póza a éterické pobíhání z místa na místo dává tušit, že tahle královna to nemá v hlavě úplně v pořádku. Sledovat krásnou Anne Hathaway, jak s lehkostí ztvárňuje takovou postavu, je pro mě jeden z největších diváckých zážitků z Alenky a kdyby jí Burton věnoval celý svůj další film, vůbec bych se nezlobil. _____Kdo chce, tak si na nové Alence najde nemálo věcí ke kritizování a i já jakožto Burtonův fanoušek musím přiznat, že jsem byl trochu zklamán a všechna má očekávání nebyla naplněna, přesto dokážu ocenit každý náznak Burtonovy svéráznosti, bohužel se tentokrát musel více podřizovat umírněné producentské vizi, díky čemuž ubylo na dekadenci a morbiditě. Vzhledem k Burtonově kinematografii se jedná o jeho slabší kousek (Planeta opic ale zůstává v celkovém žebříčku nejníže), bráno jako mainstreamová adaptace (a pokračování) známé knížky se jedná o úspěch. Tento Burton není až tak burtonovský, jak by si mnozí přáli, je spolu s Karlíkem divácky nejpřístupnější, zábavný, infantilně vtipný a našlapaný od začátku do konce…jen škoda, že byl ten konec docela slabý. P.S.: Danny Elfman po vykradačském Vlkodlakovi opět válí a z jeho další spolupráce s Burtonem opět vznikl hudební skvost.70%

Žánr životopisného filmu patří v Hollywoodu mezi ty nejpředvídatelnější produkty, které představují především příležitost pro výraznou hereckou kreaci a šanci vyhrát nějakou tu zlatou sošku. K výraznější progresi v tomto žánru téměř nedochází, jen jsou opisovány ověřené šablony – vyobrazení stěžejních okamžiků hlavní postavy, skrze něž je před divákovým zrakem formován její charakter, žádné výrazné formální exhibice, které by mohly zastínit herectví, atd. Michael Mann by se v tomto ohledu se svým Alim dal považovat za menšího průkopníka – odvážného auteura, který stvořil značně progresivní dílo. Auteurem ho nazývám především proto, že nejenže se podílel na tvorbě scénáře, ale především do výsledné podoby snímku vtiskl svůj nezaměnitelný styl a člověk hned v prvních minutách pozná, na čí dílo se to dívá. _____ Ali má daleko do všech těch faktograficky nahuštěných životopisů, ve kterých je považováno za nutné pokrýt co největší plochu z hrdinova života. Mann se místo toho na několik minut zastaví ve vršení informací, aby divákovi nabídl čistě nenarativní exhibici dokreslující atmosféru momentu, vnitřní rozpoložení postavy – prostě dotváří a prohlubuje divákův niterný zážitek. Aliho rozpadající se první manželství je zdůrazněno skrze jednu či dvě scény, aby byl divák v obraze, poté následuje časový skok, divák je vyrozuměn o rozvodu a vyprávění přechází do další roviny. Toto úsporné (ale zároveň efektní a efektivní) dávkování informací paradoxně vede k vrstevnatějšímu pohledu na život slavného boxera – vedle roviny politické (přátelství s Malcolmem X, část v Africe), osobní (milostný život, otázka víry,…) a profesní tu je i ona rovina emotivní, ve které je Mann opravdu velmi pečlivý. V jednu chvíli sledujete pro vyprávění důležitý dialog, který formuje další osudy postavy, abyste se za pár minut mohli kochat narativně vyprázdněným dlouhým záběrem na Aliho projíždějícího metrem noční krajinou – právě v těchto momentech nejvíce vynikne Mannův rukopis – formální preciznost, podmanivá práce kamery, němé prožívání melancholie a výrazná náladotvorná hudební složka. ______ Někomu zvolený vypravěčský postup u Aliho nemusí být pochuti, avšak proti formální stránce díla nelze mít byť jedinou námitku. Zbožňuji onu pro Manna typickou melancholii nočních scén, kterou kouzlí skrze světelně citlivou optiku digitální kamery – ta se s filmy Collateral, Miami Vice a Veřejní nepřátelé ostatně stala pro něho typickým výrazovým prostředkem. V Collateral a částečně i v Miami Vice se noční město dokonce transformovalo – nadneseně řečeno – v dalšího protagonistu příběhu a už nepředstavuje jen pouhou kulisu. V oněch náladotvorných scénách utváří precizní vizuál spolu s již tradičně zvolenou hudbou vskutku hypnotický zážitek a Mann citlivou prací se světelnými zdroji sklouzává až do čistě lyrické roviny. Práce s širokoúhlým formátem a nízkým ohniskem lehce operativní ruční kamery dává tvůrcům možnost lepit se postavám tzv. až na krk, díky čemuž nepostrádají ani dialogy určitou dynamiku a jsou obdařeny skvostnou kompozicí (což ostatně platí o film jako celek). _______ Samostatnou kapitolu pak představují boxerské zápasy, v nichž se střídají zpomalené záběry s rychlým střihem a na jeden celek či polocelek připadá deset detailů, kdy kamera nervně krouží mezi boxerskými rukavicemi a krví a potem zbrocenými tvářemi. Jakmile se dva v ringu do sebe pustí, nemá divák chvilku na vydechnutí, díky výtečné práci s kamerou a střihem je jakoby v centru dění – jako rozhodčí pobíhající kolem zápasníků dávající si pozor, aby také jednu ránu neschytal. A najednou letmý prostřih na záběr z pohledu bitého. A poté další. Najednou zpomalovačka zdůrazňující sílu a tíhu rány, atd. Jako celek všechny tyto zápasy drží dokonale pohromadě a představují silný divácký zážitek. Vskutku nádhera. _____ Jako správný životopisný film i Ali představoval pro hlavního představitele nemalou výzvu. Will Smith pro roli slavného boxera přibral snad přes dvacet kilo svaloviny a bývalý floutek Fresh Prince v ringu opravdu budí ohromný respekt. Z fyzického hlediska musela být příprava na takovou roli neskutečně pracná a zaslouží si obdiv. Smith zde exceluje taktéž v rovině charakterního herectví a, i když to je v tomto žánru velké klišé, opravdu podává strhující výkon. ____Ali je film dvou persón – geniálního pokrokového filmaře Michaela Manna a perfektního herce Willa Smithe – a jako takový představuje žánrový vrchol. P.S.: Úvodní montážní sekvence, ve které se střídají momenty z Aliho tréninku, dětství, rozhovorů, z jazzového klubu a nočního běhu ulicí, je nejen z hlediska gradace přímo parádní.