erased

Příslibem možná podobný destrukční fetiš jako loňský Pacific Rim, samotným provedením na něj ale Godzille kus chybí. To ale neznamená že by mi to pojetí nějak zvlášť vadilo, naopak. I přes nedostatek sympatických postav mě ta cesta jednoho téměř nicotného vojáčka zpět za rodinou bavila, protože se mi to řádění monster v pouhých náznacích nestihlo přejíst a na závěrečnou bitku mě to jen o to víc nahradilo. Oproti tomu zmíněnému Pacific Rimu zde teda sice chybí víc akce ale co se zbytku filmu týče, než v tom kýčovitě japonoidním rádobydramatu jsem se ve zdejším ryze americkém pojetí plném všech myslitelných klišé cítil víc mnohem jako doma. Jen ten nedostatek WW beru jako podpásovku.

Námět sliboval konečně zajímavé pojetí komiksového prostředí připraveného o veškeré superschopnosti a technické blbůstky, založené jen na kriminalitou prolezlé, stylizované, ale realistické verzi New York City. Už první díly ale jasně ukážou, jak byla takový očekávání zcestná. Zločin je v Gothamu jednoduše personifikovaný do několika přehrávajících postaviček, korupce je stejně univerzální (a směšná) jako v Daredevilovi, a jedinou světlou stránkou tak nakonec paradoxně zůstane právě ta potemnělá retro stylizace. Všechny hlavní postavy dokážou přinejlepším stejně často nadchnout jako lézt krkem, takže čekání na konec první série se stalo menší sebetrýzní, obzvlášť vzhledem k otravné Fish a přitroublým epizodním případům představujícím zárodky vigilante spravedlnosti budoucího Gothamu. Překvapivě se však někde ke konci řady něco neurčitého zlomilo, a postavy najednou jakoby zničehonic prošly podstatným vývojem, který konečně dovolil celému příběhu se alespoň v rámci omezených možností jedné zbytečně roztahané sezóny rozjet a bavit. Ze závěrečných tří dílů už jsem pak byl přímo nadšený. Nadšení to bylo sice spíš jen vzhledem k nízkým očekáváním po předcházejícím obsahu, nicméně i toto nedokonalé zlepšení kvalit si zaslouží uznání.

První epizody seriálu se tváří jako by zaspaly dobu alespoň o dvacet let: Graceland vypadá jako průměrná devadesátková krimi, která láká především na mladé a krásné herce, prosluněné Kalifornské pláže a celkovou pohodu a bezstarostnost. Prostě Vražedné pobřeží - Nová generace. A přiznám se, že mi dnes takový seriál k odreagování chybí, takže mi epizodní a nijak vtahující pojetí nevadilo. Proto mě nakonec spíš zamrzelo, když se tento styl po několika dílech změnil a z Gracelandu se místo toho stalo stejně průměrné krimi dneška, kdy ti samí mladí a krásní herci řeší velkolepé a komplikované příběhy, osobní dramata a celkově se atmosféra pohody skoro úplně vytratila. Druhá řada v tomto trendu pokračuje a v její polovině už se téměř dá říct že seriál vyměnil letní bezstarostnost za slušně temnou zápletku a do té doby vcelku ploché postavy za prací posedlé trosky, ať už to pro ně ta práce znamená cokoliv. Problém je, že v tomto Graceland nijak nevybočuje z průměru a ani těch několik světlých momentů to nezachrání, absence logiky totiž stabilně zabíjí jakékoli nadšení, které občas dílčí zápletky dokážou vzbudit. Třetí série v tomto bohužel pokračuje. Prožitek blízké smrti spolu s málem nadpřirozenem se naštěstí ke konci série vyjasní, ale na drogách ulítávající hlavní postava příliš nenadchne. O jediné zajímavé moomenty se tedy jako vždy postará Briggs v utajení, který už ale jde ve svém běsnění tak daleko, že několikrát děj působí jako by byl z úplně jiného seriálu. A přestože mě zrovna toto pojetí vůbec nesedlo, vymazlenou čtvrtou epizodu s málem dokonalou sugescí po řádné opici, ve které konečně znovu spojí síly všichni obyvatelé Gracelandu ale nelze než obdivovat. Závěrečný rozpad domácnosti pak byl výstižným hřebíkem do rakve, od kterého mi bylo po celou dobu vysílání zatěžko očekávat něc o jiného, než nenáročnou zábavu.

We were happy here. Jistě, pod slovem remake jsem si představoval něco, co bude mít alespoň nějaké vlastní nápady - je až z podivem, jak přesně Gracepoint kopíruje teprve rok starý Broadchurch - nicméně na jeho kvalitách to téměř neubírá. Jeho sledování totiž sice připomíná pouhou reprízu s novými tvářemi, ale výchozí materiál má takovou sílu, že to je vlastně úplně jedno, protože i napodruhé je to samé stále skvělým zážitkem. O to lépe, když je to remake naprosto úžasně obsazený (Anna Gunn znovu s přehledem válí, Nick Nolte snad ani nemůže zklamat, a skvělým překvapením je Virginia Kull, snad jen ten přeobsazený, s američtinou zápasící Tennant trochu ruší). Jediným podstatným nedostatkem je hudba, jíž Olarfur Arnalds udělal z původního původního seriálu tak vyčnívající melodrama, zatímco zde se překvapivě drží při zemi a působivost některých scén to docela podkopává. Na druhou stranu zde však jindy zkopírované situace dojmou i víc, než v originále, především původně docela nepřesvědčivý konec zde díky novému vyznění dopadne mnohem silněji. Samozřejmě se nedá ubránit dojmu, že je tento seriál poměrně zbytečný, a nepochybně by každý znalec Broadchurch raději viděl jeho pokračování, přesto je zdejší hodnocení jinak řemeslně perfektně zvládnutého seriálu docela zarážející.

Od filmu jsem měl velká očekávání. Rudišova předloha je bezchybná a dost zjevně psaná s vidinou filmové adaptace, navíc je Ondříček jeden z mála režisérů, ve které mám u nás důvěru. Skutek ale utek. Důležité postavy buď chybí nebo jsou osekané (to nejvíc zamrzí u Jégra), vývoj hlavní postavy je nijaký a hepylajf závěr je úplně mimo mísu.. Ale asi zním moc kriticky, filmový Grandhotel určitě není žádná příšernost, jen prostě nenaplnil potenciál předlohy. Tu ale doporučuju v každém případě, přečíst se dá za jednu cestu Doma (ať to je kdekoli) - Ještěd, a zážitek to je spolu s opravdovým výletem do Sudet mnohem silnější, než film.

Za mě náramně povedená premiéra Andersonova originálního stylu, ať už jde o neotřelou technickou práci s kamerou, prostředím i postavami, nebo o samotnou absurdně kouzelnou poetiku Zabrowky. Drobné štěky známých oknírkovaných tváří potěší jako máloco, stejně jako máloco pobaví víc než démoničtí William Dafoe a Adrian Brody, ale jednoznačnou špičkou filmu je samozřejmě šarmantní, vtipný, odvážný a hlavně za každou cenu gentlemanský Gustave H., ta poslední pevnost zaniklé civilizace. V tom svébytném žánru reálných pohádek tak pro mě Grandhotel Budapešť překonal i kultovního Forresta.

Gran Torino - nikdy před jeho vypuštěním na stříbrné plátno jsem o něm neslyšel, a vlastně ani docela dlouhou dobu poté. Ale nedávno, když jsem se začal trochu víc zajímat o Clinta Eastwooda (z důvodu Temné Věže - znalci S.Kinga pochopí) jsem na toto vychválené dílko narazil a hned mě začalo zajímat. Rozhodně jsem nečekal žádný zázrak a film tak vlastně naplnil má očekávání. O zázrak kinematografie se rozhodně nekoná, ale kus zatraceně dobře odvedené práce to je. Příběh o problémech v klasické americké čtvrti působí nenuceně a uvěřitelně. To se už sice nedá říct o postavách, ve kterých jsou klasické stereotypy vyhnány do extrémů, ale i to filmu slouží jenom k dobru. Celkově se tak tento film vyvedl na jedničku a tak krásný filmový zážitek můžu ohodnotit jedině nevyšší možnou známkou. A i přestože se mi nejspíš nezakousne v hlavě na dalšího půl roku, před kovbojovým hereckým návratem a jeho pravděpodobně nejlepší režisérskou prací musím smeknout.

Green Wing je originál. Ať už je řeč o osobitém střihu a doprovodné hudbě, počtu postav, podivném (nicméně tradičně anglickém) humoru nebo délce jednotlivých dílů, člověk aby podobný seriál pohledal. A právě tím si mě sitcom plný tehdejších profláklých obličejů britské televize získal. Všechno je to tak jiné, že to rozhodně nemůže sednout každému, obzvlášť ta téměř hodinová stopáž každé ze sedmnácti epizod vyloženě hází klacky pod nohy fanouškům tradičních britcomů, ale i kdyby kvůli ničemu jinému, už jen dík dokonale šáhlé skotce Sue White jsem tomu podivnému mišmaši pohybového a britského suchého humoru nedokázal odolat.

Žádná hláška z té hromady dílů, které jsem byl donucen vidět, mě nepřinutila ani k jedinému upřímnému úsměvu, natož ke smíchu, styl zpracování nenávidím už od prvního záběru a všudypřítomná výchovnost, kterou jsem byl schopen hodně těžko překousnout už u Simpsonů mi zde yyloženě hrála na nervy. A tak se zdá, že jakýkoli záměr seriálu u mě propadl.

Morelovým filmům lze jen těžko upřít řemeslnou kvalitu, Gunmana nevyjímaje. I ten je totiž svým způsobem strhující, jenže docela jinak, než je tomu nejen u režisérových předchozích filmů, ale i u filmů několika posledních dekád. A to už může být problém. Zápletku má totiž aktuální, jenže konspirační tahanice ani problémy třetího světa se mu nepodařilo podat důmyslně jako ryze špionážním thrillerům, ani zábavně jako jiným dobrodružnějším filmům, a nakonec ani tak atmosfericky, jako několika moderním vlaštovkám. Gunman je tak jenom poctivým thrillerem, který působí jako by se v době, kdy tradiční pojetí tohoto žánru suší hubu, ocitl úplně omylem. I proto nakonec nejvíc vynikne jen ta skrovná akce. A přestože mi nevadí, že je jí tak málo, abych byl s tímto parádně obsazeným a mnou dlouze očekávaným filmem spokojený, musel by obsah mezi ní fungovat mnohem lépe.